Babovřesky 2 aneb česká identita

Zdeněk Troška je Satan české kinematografie a spílat mu patří k povinnostem každého inteligenta, který se hlásí k nějaké morálce. Kolegové novináři říkají, že na jeho filmy už nechodí, a nechtějí o nich psát, protože to prý nemá cenu - čemuž Troškovi producenti napomáhají tím, že nedělají novinářské projekce. Přiznám se, že takový postoj pro mne není použitelný, protože se snažím sledovat kompletní domácí produkci (i když se mi nechce dávat v kině peníze za filmy, u kterých budu velmi pravděpodobně trpět jako zvíře). Neviděla jsem proto první Babovřesky - naštěstí se mi povedlo získat lístek na premiéru druhého dílu (díky, přátelé!). Takže o nich mohu - aniž bych mohla srovnávat s jedničkou - podat jisté svědectví.

Vidět pokračování divácky nejúspěšnějšího filmu loňského roku (650 tisíc prodaných vstupenek) s publikem, kterému je určeno, byl samozřejmě zážitek (nejvíc se diváci smáli v okamžiku, kdy Pavel Kikinčuk Bronislav Kotiš napodoboval opilého Miloše Zemana, a ve chvíli, kdy babka sjetá marihuanovými koláčky skákala na trampolíně). Žádný vtip nezůstal bez odezvy - a já nechci ani pomyslet na tom, jak mrazivá atmosféra by panovala na novinářském promítání.

Navzdory všem výhradám mne Babovřesky 2 utvrdily v tom, že Zdeněk Troška není Satan - je to režisérský profesionál, který dělá to, co chce - a dělat to umí. Upřímně řečeno nevím, jestli má smysl ho za to kárat. Pokud jde o profesionální stránku, při sledování Babovřesků 2 jsem se nestyděla ani za kameru (Ervin Sanders), ani za hudbu (TEN Karel Vágner), a dokonce ani za herecké výkony (s výjimkou pitvořícího se ministra obrany Martina Stropnického). Jana Synková coby drbna Horáčková je dokonce žena na svém místě. Od hokejistů z NHL, kteří hrají sami sebe (Radek Smoleňák, Ondřej Pavelec, Jakub Kovář, Jakub Voráček a Jiří Tlustý), nikdo nic nečeká, takže jejich výkony jsou také v pořádku.

Protože nepředpokládám, že byste na film šli, dopustím se v popisu filmu nějakých těch spoilerů. Zápletka se zaplétá kolem zmíněných hokejistů, kteří přijedou do Babovřesk v létě trénovat, a od toho, že se jim začnou vnucovat tři místní děvy se na popud svých babiček. V této dějové linii ani v její inscenaci jsem nenašla nic příliš nevkusného a amorálního (nic se nestane, sportovci i děvy se nakonec docela normálně skamarádí a chlapíci z Prahy dokonce pomohou dívkám zpacifikovat jejich zbytečně žárlivé milence). Víc nevkusná je - v tématu i stylu - zápletka kolem starosty (Kikinčuk), starostové (pitvorná Veronika Žilková) a úředníka z ministerstva, který na anonymní udání přijede do Babovřesk prověřit čerpání eurodotací. Z komisního ouřady se vyklube dávný milenec starostové, od čehož se odvíjí pár lehce pikantních situací. Vše se nakonec vyřeší: pokud jde o morálku, k nevěře nedojde, ale odhalená udavačka nakonec sama přizná pravdu a není potrestána.

Další dějová linka se týká mladého faráře Šoustala, který se dostane kvůli své liberálnosti do konfliktu s církevními nadřízenými. Tady Zdeněk Troška dává naplno zaznít své nenávisti ke katolicismu a kléru, což působí v ateistických Čechách skutečně nesmírně bizarně. */ Obecně je dějová linie spojená s mladými hrdiny mnohem méně zrůdná než linie spojená s protagonisty středního a staršího věku - tedy věku většiny Troškových nejvěrnějších diváků. Podobně jako v Troškových pohádkách jsou mladší postavy vlastně docela hezké a milé. Což je vlastně docela zvláštní, protože se mi skoro nezdá možné, že by to Troška se spoluscenáristou Markem Kališem dělali vědomě, s nějakým úmyslem nadbíhat mladému publiku a nastavovat křivé zrcadlo tomu staršímu. Nevím, jestli si z toho mohu troufnout něco vyvodit... Snad jen tolik, že fikční svět Babovřesk, který Zdeněk Troška vytvořil, v sobě spojuje prvky kýče i pitvorného šklebu, ale není - tak, jak se o něm obvykle píše - jednoznačně amorální.        

Tím se film liší od komedií Jiřího Vejdělka a Marie Poledňákové. Ty se tváří jako romantické komedie, ale romantické nejsou ani za mák, a jejich hrdinové se k sobě navzájem chovají téměř bez výjimky hnusně. Troška natočil prostě komedii, ve které má škleb své důležité místo, ale ve které vlastně nejsou zpochybňovány takové hodnoty, jako je láska, manželství nebo loajalita ke stáří (chór nesnesitelných babovřeských drben nikdo neumlátí lopatou, vždyť jsou technicky vlastně neškodné...). Jeho model není zdaleka tak dobře vypočítaný jako ten Vejdělkův či Poledňákové, je spontánnější - pokud jde o stavbu, spoléhá se na "sitcomovou" přetržitost Kameňáků (na kterých ostatně Kališ jako scenárista spolupracoval). Některé postavy se k sobě chovají hnusně, jiné nikoli, nejde ovšem o žádnou totální oslavu amorality - o žádnou konzistentní chválu mezilidského zla. Jistě hodně vypovídají o zálibně kýčovité, a přece sebeironické české identitě. Upřímně řečeno mi Babovřesky 2 přijdou mnohem přijatelnější než Sedláčkovo Dědictví nebo Nellisin Revival, což jsou filmy, kterými se režiséři cenění za nekonformnost a uměleckou kvalitu vědomě dopustili populistického snížení vkusu.        

Pokud jde o návštěvnost, je po prvním víkendu jasné, že Babovřesky 2 nebudou kopírovat úspěch prvního dílu. Během premiérového víkendu film vidělo 71 640 diváků - což je o polovinu méně než před rokem první Babovřesky. Vznik trojky to ovšem jistě neovlivní...  

*/ Ve scénách s Šoustalem a zamilovanou jeptiškou Glorií pak přichází ke slovu zvláště product plamecent jak víno, zaměřený na zahradnické produkty jisté firmy. Product placement je vůbec v Babovřeskách 2 naprosto úchvatný: Zdeněk Troška se s ním nemaže, dává zadavatelům přesně to, po čem touží, všechny nápisy a záběry na zboží jsou nádherně reklamní - žádná trapná snaha je nějak zapojit do děje nebo decentně zamaskovat. Je to lepší než zbabělý úskok Roberta Sedláčka v Dědictví aneb Kurvaseneříká, kde jsou podobné (zdaleka ne tak dobře natočené) scény provázeny "decentním" nápisem "product placement přímo v levé části obrazu.              

Babovřesky 2
ČR 2014, 110 minut

Režie: Zdeněk Troška

Scénář: Zdeněk Troška, Marek Kališ

Kamera: Ervin Sanders
Hudba: Karel Vágner

Hrají: Jana Synková (Horáčková), Pavel Kikinčuk (starosta), Lucie Vondráčková (Ivana), Veronika Žilková (starostová), Jan Dolanský (Adam), Lukáš Langmajer (Šoustal), Jiří Pecha (Venda), Lubomír Kostelka (Fanda), Jindřiška Kikinčuková (Němcová), Jana Altmannová (Anda), Martin Stropnický
Premiéra: 20. 2. 2013

V nitru Llewyna Davise

Bratři Coenové se stali filmařskými klasiky, jejichž díla inspirují napodobitele i pokračovatele. Po čínském remaku jejich debutu Zbytečná krutost se letos na jaře chystá do americké televize seriál inspirovaný jejich krimi Fargo. Ta je podle mnohých diváků nejlepším dílem Joela (který letos oslaví šedesátiny) a o tři roky mladšího Ethana. Coenové ovšem pořád dovedou překvapovat. A pokud se vám líbil lakonický Seriózní muž (2009), nejspíš se vaší srdeční záležitostí stane i tragikomedie V nitru Llewyna Davise.

Jejich patnáctý celovečerní projekt, který loni získal Velkou cenu poroty na MFF v Cannes, není žádná barvitá ujetina typu populární komedie Big Lebowski: V nitru Llewyna Davise je nostalgický, úsporný, krutý a nádherný film. Seriózní muž představoval filmovou obdobu židovské anekdoty o muži, který je osudem i svými bližními trestán za svou slušnost a laskavost. Nový coenovský hrdina je naopak chlapík, kterého se naučíte nenávidět. Nebudete v tom sami: Llewyn Davis už stačil naštvat celý New York. Na rozdíl od řady jiných coenovských protagonistů – třeba Lupičů paní domácí nebo Po přečtení spalte – ovšem není hloupý ani necitlivý: je to bohémský písničkář, který hledá svou cestu ke slávě ve slavné éře, kdy se v Americe formovala folková hudební scéna. 

Zatímco „seriózní muž“ Larry Gopnik měl v roce 1967 práci, rodinu i sousedy, v jejichž rámci mohl ztroskotat, Llewyn Davis vlastní v roce 1961 pouze svou kytaru. Nemá kde bydlet a přespává na gaučích u kamarádů, je věčně švorc a jeho písničky nejsou dostatečně skočné a optimistické na to, aby posluchače strhly. Zarostlý, zahořklý, podmračený Llewyn navíc není dost sexy na to, aby se mohl stát hvězdou. Umí nejen odradit posluchače, ale také urazit a naštvat každého, kdo mu nabídne přátelství, lásku a pomoc. A za sebou zanechává těhotné milenky, kterým promptně zařizuje potrat (tou zatím poslední je Jean, manželka jeho nejlepšího kamaráda Jima). Ani se nedivíte, že Llewynův spoluhráč Mike skočil z mostu George Washingtona.

Jak nelitovat Llewyna

Nový film bratrů Coenových má strhující koncept: na začátku vyprávění se stanete svědky brutální nakládačky, kterou hrdina dostane od neznámého pořízka. Na konci byste si rádi přisadili. Llewyna se naučíte nelitovat: ve vašich očích se jenom čím dál víc morálně znemožňuje. Poslední kapkou se stává okamžik, kdy na lesní silnici těžce zraní kočku, která tady před pár hodinami hanebně opustil... Zrzavé kočky vystupují ve vyprávění hned dvě a nejsou nedůležité – už kvůli zjevné zálibě bratrů Coenových v myšlenkovém experimentu se Schrödingerovou kočkou (která se zmiňuje v Seriózním muži a vystupuje v Lupičích paní domácí). Na číče, která může současně být i nebýt, se nezkoumá jen míra hrdinova definitivního bídáctví. Ať už se její jméno – Odysseus – odvozuje od hrdiny Homérova či Joyceova (nebo od postavy coenovské komedie Bratříčku, kde jsi?), je to společník na cestě, zasahující do Llewynova života. Kocour laskavého, leč snobského univerzitního profesora Gorfeina může být bezejmennou obětí polapenou náhodně na ulici a zanechanou v pustině ve společnosti noblesního narkomana. Nebo symbolickým poutníkem, který se vždycky vrací domů – stejně jako Llewyn – navenek jediného škrábance... 

Výstavba příběhu založeného na unikavé kočce připomíná dokonale seřízený hodinový strojek, kterému dodává lesku stylová kamera Bruna Delbonella i hvězdné herecké obsazení menších rolí (Justin Timberlake, John Goodman, F. Murray Abraham). Na rozdíl od Lupičů paní domácí ovšem příběhu nechybí srdce, za což patří dík jednak vynikajícímu, nepříliš známému Oscaru Isaacsovi v titulní roli, jednak fantasticky promyšlenému soundtracku. Ten tvoří pro pamětníky a znalce samostatný příběh. Jednotlivá (brilantně interpretovaná) písňová čísla energicky odkazují k rané newyorské folkové scéně. Své předobrazy mají Llewyn, Jean a Jim a další postavy - a zapadák, v němž hrdina vystupuje, je přece legendární Gaslight Café, kde se před našima očima rodí historie. 

Pokud hořké vyprávění o „neseriózním“ muži, který si svůj nešťastný osud plně zaslouží, čteme přes tuto „hudební“ linii, vypadá Llewynův příběh najednou docela jinak. Ve chvíli, kdy z pódia v Gaslight zazní nezaměnitelný, řezavý hlas jakéhosi "neznámého" písničkáře, získává film náhle jinou pointu. Zkrachovalý outsider Davis se nejeví jen jako relikt nepřizpůsobivých rebelů 50. let, kteří museli všechno zažít na vlastní kůži, ale také jako předskokan Boba Dylana, který úspěšně přežil všechny ve filmu zmiňované, nakašírované osobnosti a styly. Je jedno, jestli samotný filmový Llewyn se svými osobitými, nelíbivými songy nakonec uspěje. Úspěch je nepředvídatelný jako Schrödingerova kočka... I když to tomu parchantovi nepřejete, vydal se správnou cestou, protože své písničky vytěžil z vlastního nitra. Umělci nejsou andělé. Ale některé písničky – a filmy - prostě stojí za to. 

Inside Llewyn Davis

USA / Francie 2012, 105 minut, titulky
Scénář, režie a střih: Ethan a Joel Coenovi

Kamera: Bruno Delbonell

Hrají: Oscar Isaacs (Llewelyn Davis), Carey Mulliganová (Jean), Justin Timberlake (Jim), John Goodman (Roland Turner), Adam Driver (Al Cody), F. Murray Abraham (Bud Grossman), Ethan Phillips (Gorfein), Robin Bartlettová (Lilian)

Premiéra: 20. 2. 2014

(Tenhle text jsem napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuji.)

Těšíte se na remake Angeliky?

Pětice filmů inspirovaných romány Anne a Serge Golonových patří k evropské popkulturní klasice: život Nezkrotné, Báječné Markýze andělů (o králi a sultánovi nemluvě) prodlužuje televize a domácí kino. V letech 1964-1968 režisér Bernard Borderie s gustem realizoval romantickou kostýmní sérii, která lehce bizarním způsobem zrcadlila dobové feministické trendy.

Sličná Angelika okázale demonstrovala právo ženy nakládat sama se svým tělem i city, její dobrodružství se však odehrávala výlučně na bázi boje s chlípnými muži. Unášení a prznění ctnostné hrdinky v podání Michèle Mercierové bylo za panování Ludvíka IV. - napříč Evropou i Orientem - povinností každého správného chlapa (s výjimkou advokáta Desgreze v podání Jeana Rocheforta - vzpománíte?). Každá žena pak na ni musela z téhož důvodu žárlit. 

Monogamie, kterou hlásala Angelika v souvislosti s milovaným manželem Joffreyem de Peyrac (Robert Hossein), přicházela opakovaně vniveč, neboť v některých situacích slabé ženě nezbývá než podlehnout hrubému násilí. Filmová Angelika tak byla čipernou vyznavačkou sexuální revoluce, jejíž svěží vánek tak pronikl i za železnou oponu: díly Angelika, markýza andělů a Angelika a král se u nás příznačně hrály ve "svobodném" roce 1968, ty další jsou pak spojené s kinodistribucí počínající normalizace. 

Během 70. a 80. let se pak neodolatelně pokleslou Angelikou v televizi sytila generace násilně odtržená od normálních, aktuálních filmových požitků své doby. Na formování prvních dětských představ o sexualitě českého národa má tak nezkrotná markýza nejspíš docela slušný podíl. 

Navzdory tomu u nás nevznikl (alespoň pokud vím - budu ráda, když mne opravíte) žádný solidní text o tomto fenoménu (zatímco Francouzi mají třeba studii Christelle Taraudové Angélique et l’Orient : une certaine vision de l’altérité v knize Le cinéma populaire et ses idéologies). Což není vůbec dobrá příprava na remake Borderieho veledíla, nazvaný mnohoslibně Angelika. 

V českých kinech má premiéru 27. února, ale já ho uvidím už v zítra (úterý). Nekochám se však představou, že by režisér Ariel Zeitoun (pachatel filmů Yamakasi či Poslední gang) dokázal dosáhnout Borderieho kvalit. Původní příběh o Angelice sice byl blbý, ale něco na něm bylo, když se udržel v oběhu čtyři desetiletí. Pokud jde o mne, Noře Arnezederové bude chybět přinejmenším kultivovaně smyslný hlas Libuše Švormové. Gérard Lanvin je nicméně po fyzické stránce pro nás děvčata o.k. (a podle francouzských recenzí i pěkně kulhá). 

Zimní příběh aneb Valentýnská konina

Romantické filmy vyprávějí o tom, kterak chlapec potká dívku a osudově se do ní zamiluje, neboť byli jeden pro druhého stvořeni. Od dojemného finále pak spanilomyslnou divačku dělí rozličná protivenství, která musí zamilovaný pár překonat na cestě za kýženou katarzí. Aby publikum rozcupovalo skutečně všechny své papírové kapesníčky, je dobré do děje vrazit nějakou tu smrtelnou překážku – neléčitelnou chorobu, zákeřného vraha s jizvou a podobně. V tomto směru Zimní příběh za standardem nijak nezaostává – naopak ho drancuje s bezostyšností, která se ani nemůže tvářit bezelstně. Jde totiž o režijní debut Akivy Goldsmana, který je ve svých jednapadesáti letech v Hollywoodu ceněný pro lukrativně „zapeklité“ scénáře.

Goldsmanova dobrá pověst se opírá především o psychologické drama Čistá duše, jehož scénář a produkce mu vynesly v roce 2002 Oscara. Skutečné osudy geniálního matematika, který bojuje s těžkou psychickou chorobou, scenárista proměnil v příběh o vítězství racionality nad šílenstvím. Z matoucího chaosu dokázal vytěžit jasné indicie i protagonista thrillerů Šifra mistra Leonarda a Andělé a démoni, k jejichž diváckému úspěchu přispěl Goldsman jako adaptátor románových bestsellerů Dana Browna. Adaptací byla i Čistá duše, v níž hlavní roli ztvárnil Russell Crowe. Populární herec se objevuje také v romanci Zimní příběh coby zmíněný vrah s jizvou – pekelný démon Pearly Soames, který má po staletí na starosti páchání zla v New Yorku.

Také v případě Zimního příběhu jde o adaptaci: předlohou milostné romance s fantazijními prvky je román Marka Helprina, jenž poprvé vyšel v roce 1983. Goldsmanovu cestu k realizaci jeho vysněného projektu jeden čas komplikoval i zájem režiséra Martina Scorseseho. Ten posléze od adaptace Helprinovy knížky ustoupil s tím, že je „nezfilmovatelná“. Což bohužel film Akivy Goldsmana potvrdil – mimo jiné i tím, že neoriginální Zimní příběh místy připomíná Scorseseho Huga a jeho velký objev.

Kůň má větší hlavu 

Stejně jako v knížce, i v její adaptaci se příběh odehrává ve fiktivním New Yorku, ve kterém o lidské duše po staletí skrytě bojují síly dobra a zla. Nadřízeným Soamese, který má k ruce partu zabijáků v buřinkách, je samotný Lucifer (Will Smith). Objektem Soamesovy ničivé nenávisti se pak stává protřelý zlodějíček Peter Lake (Colin Farrell), kterého zušlechtí láska ke krásné rusovlásce Beverly. Soames usoudí, že cílem jeho andělských protivníků je zabránit tomu, aby dcerka bohatého vdovce (William Hurt) zemřela na souchotiny. Rozhodne se plán nebes překazit - Peter Lake je však natolik zamilovaný, že nedokáže zemřít. Přestože ztratí paměť, je v roce 2014 stále ještě připraven naplnit své osudové poslání. Pomáhá mu v tom zvláště létající bělouš a sličná novinářka Virginia (Jennifer Connellyová, které herecký výkon v Čisté duši vynesl Oscara). Zatímco Virginia, jež je jídelní kritičkou, nutí své dcerce umírající na rakovinu kapustičky, kůň je vtělením Bílého psa Východu. (Svého zvířecího anděla strážného v lehce divných českých titulcích hrdina vznosně oslovuje „koni“.) A když ti hodní z nás zemřou, promění se v hvězdy a budou do skonání věků blikat na nebi. 

Pokud máte pocit, že jsem zešílela, jste vedle. Před zmatením mysli mne ovšem zachránilo jen to, že jsem si Zimní příběh představovala jako komedii. Kdyby totiž Akiva Goldsman jen trochu víc posunul své herce směrem k parodii, byly by nabubřelé a toporné promluvy postav k popukání. A nelogický děj by se mohl stát základem pro roztomilou komediální fantasy. Goldsmanova neschopnost zvládnout vlastní ambiciozní scénář však vede jen k tomu, že slibně vyhlížející vyprávění (opatřené dokonce jedním zajímavým zvratem) se rozbředne do podoby dietní podívané vhodné pro frekventantky šicího kroužku.

Krásná kamera Caleba Deschanela dokáže vyčarovat působivý fikční svět alternativního New Yorku. Drásavě romantické hudební motivy Hanse Zimmera doprovázející Farrellovu asexuální unylost a Croweovo legrační řádění vás však nejspíš zbaví všech diváckých emocí. Což je smutné, protože Zimní příběh je směrovaný do kin u příležitosti svátku zamilovaných - Svatého Valentýna.

Zdaleka nejlepším hereckým výkonem filmu, založeného na solidním hvězdném castingu, je tak účinkování andaluského bělouše jménem Listo. Racionalita nad šílenstvím tentokrát nezvítězila. Když se všechny postavy usedavě rozeštkají nad mystickým směřováním lidstva k nebesům, rozhodla jsem se, že nic nechápu – ale že se tím nebudu trápit a nechám to koňovi. Ten totiž - jak se říká - má větší hlavu. 

Winter's Tale 
USA 2014, 118 minut, titulky

Scénář a režie: Akiva Goldsman

Kamera: Caleb Deschanel

Hudba: Hans Zimmer, Rupert Gregson-Williams
Hrají: Colin Farrell (Peter Lake), Russell Crowe (Soames), Jessica Brown Findleyová (Beverly), Listo (Bílý pes Východu), William Hurt (Penn), Jennifer Connellyová (Virginia), Eva Marie Saintová (Willa), Will Smith (Lu), Graham Greene
Premiéra: 13. 2.