V nitru Llewyna Davise

Bratři Coenové se stali filmařskými klasiky, jejichž díla inspirují napodobitele i pokračovatele. Po čínském remaku jejich debutu Zbytečná krutost se letos na jaře chystá do americké televize seriál inspirovaný jejich krimi Fargo. Ta je podle mnohých diváků nejlepším dílem Joela (který letos oslaví šedesátiny) a o tři roky mladšího Ethana. Coenové ovšem pořád dovedou překvapovat. A pokud se vám líbil lakonický Seriózní muž (2009), nejspíš se vaší srdeční záležitostí stane i tragikomedie V nitru Llewyna Davise.

Jejich patnáctý celovečerní projekt, který loni získal Velkou cenu poroty na MFF v Cannes, není žádná barvitá ujetina typu populární komedie Big Lebowski: V nitru Llewyna Davise je nostalgický, úsporný, krutý a nádherný film. Seriózní muž představoval filmovou obdobu židovské anekdoty o muži, který je osudem i svými bližními trestán za svou slušnost a laskavost. Nový coenovský hrdina je naopak chlapík, kterého se naučíte nenávidět. Nebudete v tom sami: Llewyn Davis už stačil naštvat celý New York. Na rozdíl od řady jiných coenovských protagonistů – třeba Lupičů paní domácí nebo Po přečtení spalte – ovšem není hloupý ani necitlivý: je to bohémský písničkář, který hledá svou cestu ke slávě ve slavné éře, kdy se v Americe formovala folková hudební scéna. 

Zatímco „seriózní muž“ Larry Gopnik měl v roce 1967 práci, rodinu i sousedy, v jejichž rámci mohl ztroskotat, Llewyn Davis vlastní v roce 1961 pouze svou kytaru. Nemá kde bydlet a přespává na gaučích u kamarádů, je věčně švorc a jeho písničky nejsou dostatečně skočné a optimistické na to, aby posluchače strhly. Zarostlý, zahořklý, podmračený Llewyn navíc není dost sexy na to, aby se mohl stát hvězdou. Umí nejen odradit posluchače, ale také urazit a naštvat každého, kdo mu nabídne přátelství, lásku a pomoc. A za sebou zanechává těhotné milenky, kterým promptně zařizuje potrat (tou zatím poslední je Jean, manželka jeho nejlepšího kamaráda Jima). Ani se nedivíte, že Llewynův spoluhráč Mike skočil z mostu George Washingtona.

Jak nelitovat Llewyna

Nový film bratrů Coenových má strhující koncept: na začátku vyprávění se stanete svědky brutální nakládačky, kterou hrdina dostane od neznámého pořízka. Na konci byste si rádi přisadili. Llewyna se naučíte nelitovat: ve vašich očích se jenom čím dál víc morálně znemožňuje. Poslední kapkou se stává okamžik, kdy na lesní silnici těžce zraní kočku, která tady před pár hodinami hanebně opustil... Zrzavé kočky vystupují ve vyprávění hned dvě a nejsou nedůležité – už kvůli zjevné zálibě bratrů Coenových v myšlenkovém experimentu se Schrödingerovou kočkou (která se zmiňuje v Seriózním muži a vystupuje v Lupičích paní domácí). Na číče, která může současně být i nebýt, se nezkoumá jen míra hrdinova definitivního bídáctví. Ať už se její jméno – Odysseus – odvozuje od hrdiny Homérova či Joyceova (nebo od postavy coenovské komedie Bratříčku, kde jsi?), je to společník na cestě, zasahující do Llewynova života. Kocour laskavého, leč snobského univerzitního profesora Gorfeina může být bezejmennou obětí polapenou náhodně na ulici a zanechanou v pustině ve společnosti noblesního narkomana. Nebo symbolickým poutníkem, který se vždycky vrací domů – stejně jako Llewyn – navenek jediného škrábance... 

Výstavba příběhu založeného na unikavé kočce připomíná dokonale seřízený hodinový strojek, kterému dodává lesku stylová kamera Bruna Delbonella i hvězdné herecké obsazení menších rolí (Justin Timberlake, John Goodman, F. Murray Abraham). Na rozdíl od Lupičů paní domácí ovšem příběhu nechybí srdce, za což patří dík jednak vynikajícímu, nepříliš známému Oscaru Isaacsovi v titulní roli, jednak fantasticky promyšlenému soundtracku. Ten tvoří pro pamětníky a znalce samostatný příběh. Jednotlivá (brilantně interpretovaná) písňová čísla energicky odkazují k rané newyorské folkové scéně. Své předobrazy mají Llewyn, Jean a Jim a další postavy - a zapadák, v němž hrdina vystupuje, je přece legendární Gaslight Café, kde se před našima očima rodí historie. 

Pokud hořké vyprávění o „neseriózním“ muži, který si svůj nešťastný osud plně zaslouží, čteme přes tuto „hudební“ linii, vypadá Llewynův příběh najednou docela jinak. Ve chvíli, kdy z pódia v Gaslight zazní nezaměnitelný, řezavý hlas jakéhosi "neznámého" písničkáře, získává film náhle jinou pointu. Zkrachovalý outsider Davis se nejeví jen jako relikt nepřizpůsobivých rebelů 50. let, kteří museli všechno zažít na vlastní kůži, ale také jako předskokan Boba Dylana, který úspěšně přežil všechny ve filmu zmiňované, nakašírované osobnosti a styly. Je jedno, jestli samotný filmový Llewyn se svými osobitými, nelíbivými songy nakonec uspěje. Úspěch je nepředvídatelný jako Schrödingerova kočka... I když to tomu parchantovi nepřejete, vydal se správnou cestou, protože své písničky vytěžil z vlastního nitra. Umělci nejsou andělé. Ale některé písničky – a filmy - prostě stojí za to. 

Inside Llewyn Davis

USA / Francie 2012, 105 minut, titulky
Scénář, režie a střih: Ethan a Joel Coenovi

Kamera: Bruno Delbonell

Hrají: Oscar Isaacs (Llewelyn Davis), Carey Mulliganová (Jean), Justin Timberlake (Jim), John Goodman (Roland Turner), Adam Driver (Al Cody), F. Murray Abraham (Bud Grossman), Ethan Phillips (Gorfein), Robin Bartlettová (Lilian)

Premiéra: 20. 2. 2014

(Tenhle text jsem napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuji.)