Film nevhodný k vnitřnímu užití: Nechápu, jak to dokáže

Pokud chcete jít do kina na romantickou komedii, nebo pokud vůbec chcete jít do kina na cokoli, a nejste vášnivými fanoušky Sarah Jessicy Parkerové, vynechte raději film s obdivným názvem Nechápu, jak to dokáže. Je tak otravný, že se mi o něm ani nechce psát. Na druhé straně ovšem - povinnost je povinnost: na žíravinu do výlevek se také varovně píše, že není vhodná k vnitřnímu užití. (A stejně si občas někdo lokne.) A abych se vyhnula nařčení z toho, že ustavičně pronásleduji Parkerovou svou zapšklou kritickou slinou, musím hned zkraje přiznat: ano, je to pravda, pronásleduji. Ale já jsem si nezačala.

Při kritickém hanobení snímku Nechápu, jak to dokáže, mi přijde nicméně zbytečné poznamenávat něco v tom smyslu, že Parkerová v šestačtyřiceti letech vypadá a hraje jako kůň. Či parafrázovat samotný titul filmu režiséra Douglase McGratha (který má na svém režisérském kontě i dvě nikoli nejhorší adaptace britské klasiky Emma a Nicholas Nickleby a slušné životopisné drama o Trumanu Capotem Pochybná sláva). Ani k románové předloze Allison Pearsonové vám nic nepovím, protože jsem ji nečetla. Podle toho, co se někdy děje v McGrathově filmu, ale předpokládám, že bude vtipná takovým tím způsobem, jako většina slušných knížek žánru "chick lit" typu Deníku Bridget Jonesové nebo Sexu ve městě. Tuto literaturu navíc nemám nijak zevrubně nastudovanou, neboť se na to necítím být dostatečně ženou.

Pokud jde o příběh finanční analytičky Kate Reddyové, která se pokouší zvládnout milovanou práci, dvě milované malé děti, milovaného manžela (Greg Kinnear) a zamilovanost smrtonosně atraktivního spolupracovníka (smrtonosně atraktivní Pierce Brosnan), možná bude problém už v tom, že jde o brutální hollywoodizaci britské látky. Na vině může být - kdo ví - i Aline Brosh McKenna, pachatelka scénářů např. k takovým "ženským" filmům, jako je Ďábel nosí Pradu, 27 šatů nebo Hezké vstávání, které nejsou vysloveně špatné, ale nejsou ani vysloveně dobré.

Film samotný je každopádně místy vtipný, oba mužští protihráči jsou opravdu zajímaví (a Kinnear je přitom oproti Brosnanovi ve zjevné nevýhodě), šikovně zneužití dětští představitelé působí ďábelsky roztomile... a možná bych byla schopna vnímat to vše milosrdněji, kdyby nešlo o one-woman show právě Parkerové, která vypadá staře a unaveně a strašlivě se pitvoří v domnění, že bude legrační. (Ještě horší pak je, když nahodí výhybku na "vážný" herecký koncert.) Potíž je ovšem i v tom, že tvůrci filmu pod záminkou komediální nadsázky velmi ostražitě krouží kolem možnosti, že by vyjádřili nějaký názor a jiný tím současně zavrhli. Patří žena k dětem, k plotně a do postele? Ano. Může žena správně vykonávat náročnou práci? Ano. Může se zamilovat do pohledného kolegy? Ano. Jediné, co si asi zapamatujete ze všech těch ilustrovaných pro a proti, okořeněných parkerovskými ksichtíky, je prostinké konstatování, že žena by měla zůstat ženou.

Zajímavé je, že hrdinka v jedné chvíli sleduje v televizi klasickou hollywoodskou komedii Jeho dívka Pátek, což je jedna z filmových verzí klasické hollywoodské komedie Na titulní straně. (Psala jsem o ní nedávno tady.) V té ovšem novinářská workoholička Hildegarda Johnsonová (Rosalind Russellová) nakonec odvrhne hezkého, milujícího snoubence a s ním i vidinu normálního rodinného života, aby setrvala u své milované, stravující, příšerné a zcela pochybné práce (a ovšem i u svého nesnesitelného, cynického šéfa v podání Caryho Granta). Protože vám nechci prozrazovat, jak to dopadne s Kate, kdybyste se na McGrathův film vitřně nepoživatelný přece jen vypravili, nezbývá mi než podotknout: dřív ty filmy bývaly tak nějak odvážnější.

P.S. Vím, že většina nemívá vždycky pravdu a nerada se tímto tvrzením zaklínám. Ale neodpustím si konstatování, že film s rozpočtem 24 milionů dolarů od poloviny září, kdy měl premiéru, utržil v USA pouhých 9,6 milionu dolarů. Diváci se na něj tedy - eufemisticky řečeno - moc nehrnou.

I Don't Know How She Does It

USA 2011, 89 minut, titulky

Režie: Douglas McGrath
Scénář: Aline Brosh McKennaová (podle románu Allison Pearsonové)

Kamera: Stuart Dryburgh

Hudba: Aaron Zigman

Hrají:Sarah Jessica Parkerová (Kate Reddyová), Pierce Brosnan (Jack Abelhammer), Greg Kinnear (Richard Reddy), Christina Hendricksová (Allison Hendersonová), Kelsey Grammer (Clark Cooper), Seth Meyers (Chris Bunce), Olivia Munnová (Momo Hahnová), Jane Curtinová (Marla Reddyová)

Premiéra: 17. 11. 2011

Perfect Days - I ženy mají své dny: hurá do salonu krásy

Nový film Alice Nellis se sice nesekal s jednoznačným přijetím u filmových kritiků, u publika si však vede velmi dobře. Za první víkend promítání utržil 5,05 milionu korun a vyrazilo na něj 40,4 tisíc diváků. To stačilo filmu s nemotorným názvem Perfect Days - I ženy mají své dny k sesazení Spielbergova 3D hitu Tintinova dobrodružství , který se po české premiéře na první příčce udržel pouhý týden. (Nemusíte se však bát, že mládenec se zrzavou patkou přivede Spielberga a Petera Jacksona na mizinu: ve světě si vede velmi dobře a domovská premiéra v USA ho teprve čeká).

Adaptace veleúspěšné divadelní hry skotské dramatičky Liz Lochheadové, která se od roku 2003 v režii Alice Nellis sedm let hrála ve vyprodaném pražském divadle Na zábradlí, se tak dostane do čestné dvacítky českých filmů s nejlepším víkendovým startem, i když jen na samotný chvost: vytlačí Vejdělkova Václava s utrženými 2,2 miliony a zařadí se na dvacáté místo, hned za Snowboarďáky (5,5 milionu). Od šampiona - efektního thrilleru Kajínek(15,5 milionu) - sice Perfect Days dělí pořádná propast, na relativně levný, komorní snímek (oficiálně přiznaný rozpočet je 25 milionů korun) je to však docela výkon.

V rámci tvorby čtyřicetileté filmařky její pátý film působí jako sázka na jistotu: Nellis jako scenáristka (v rámci své filmové tvorby poprvé) pracovala s předlohou, jejíž možnosti

a vnitřní dynamiku měla navíc dokonale zažité z divadla. Navzdory přeobsazení rolí oproti divadelní verzi a posunům, které měly rozbít jevištní stereotypy, se pohybovala ve známém prostoru. Perfect Days se tak dají v její filmografii vnímat podobně, jako Vratné lahve v rámci tvorby Jana Svěráka. Poté, co českými kiny loni v dubnu prosvištěl předchozí sporný opus Nellis, Mamas & Papas, a co se musela kvůli zdravotním problémům vzdát režie historického dramatu Lidice, jež mohlo být jejím prvním razantním vybočením z rámce komorních "osobních" projektů, působí Perfect Days jako logický krok. Kompletace dosavadních zkušeností může být i nabíráním nových sil.

Je ovšem těžké si nevšimnout, že v rámci režisérčiny tvorby Perfect Days korunují dlouhodobější trend a navíc souzní s líbivým "reklamním" trendem, což komedii o úspěšné ženě hnané kupředu tikotem biologických hodin staví až po bok vyprávěnek Jiřího Vejdělka. Od Žen v pokušení a Mužů v naději se ovšem film liší svou morálkou, byť převzatou z předlohy: využívá sice postavu, které se pokouší dosáhnout osobního štěstí prostřednictvím lži svým bližním (zde čtyřiačtyřicetiletá hrdinka Erika začne tajně spát s dvacetiletým synem své bývalé švagrové). Nakonec však tento přístup neadoruje a nenabízí ho divákům jako jediný možný, osvědčený recept na život.

Majitelka prosperujícího kadeřnického salonu a úspěšná celebrita vlastní televizní show Erika (sebevědomě afektovaná Ivana Chýlková) tak sice nakonec získá vysněné děťátko, nerozhojňuje však houfec vejdělkovských dobře situovaných parazitek, které holdují jen vlastní poživačnosti a svůj sociální status si vylepšují přes postel. Do podtextu svého filmu se Nelis snažila umístit informaci, že Erika své postavení získala pilnou prací, i když se to projevuje vlastně hlavně tím, že vybraným zákazníkům ve svém salonu krásy ještě občas myje hlavy. Ostatně výsledkem letitého pracovního nasazení je i fakt, že Erika zanedbala svůj soukromý život, takže ji manžel (Bob Klepl) opustil kvůli mladší partnerce (Martha Issová), ve svobodomyslnosti ji překonává její matka - a o tom, jak moc by chtěla dítě, si může povídat leda tak se svým homosexuálním kamarádem (výborný Ondřej Sokol v té roli udělal opravdu hodně pro to, aby se obraz gaye v českém filmu konečně někam posunul).

Od Ene bene a Výletu se ovšem sociální zázemí filmů Alice Nellis výrazně změnilo: "normální" česká středostavovská rodina už v Tajnostech (2007) musela uvolnit místo apartnějším hrdinům, kteří mají z hlediska obyčejného diváka atraktivní povolání, oblečení i byty. Ani široké sociální spektrum z Mamas & Papas, ve kterém nescházeli Ukrajinci, na posunu těžiště mnoho nezměnilo. Nellis se tak zaměřuje na novou sociální vrstvu, která se dostala ke slovu dvacet let po revoluci - nemohu se však zbavit pocitu, že pouze atraktivně zobrazuje a počítá s tím, že případný zájemce o hlubší a podrobnější autorský komentář si ho obstará jaksi sám. Pro pomyslného obyčejného diváka (kterého v Perfect Days může ztělesňovat hrdinčina maminka v energickém podání Zuzany Kronerové) jsou režisérčiny poslední tři filmy hlavně procházkou "hezčím" světem, na který většina z nás nikdy nebude mít - počínaje elegantně designovanými kuchyněmi, jež jsou pro "kuchyňský" žánr ženského příběhu klíčové. Svět překladatelky Julie z Tajností, některých postav z Mamas & Papas a Eriky z Perfect Days splývá s konzumním nadstandardem - a nakonec se objevuje i to děťátko coby tradiční deus ex machina života moderní, dobře situované pracující ženy. Rozdíl mezi dítětem a Vejdělkovou kabelkou od Valentina chápu, z pohledu nezúčastněné filmové kritičky jej však už v rámci tvorby Alice Nellis vnímám jako svého druhu vyprázdněné schéma.

Příznačné pro zkonformnění může být v novém filmu Nellis jak výměna skvělé a nestandardně zajímavé divadelní představitelky Zuzany Bydžovské za divácky atraktivnější Ivanu Chýlkovou, tak scénka, ve které si Erika mladého barmana s alternativními dredy Adama (Vojtěch Kotek) "přečeše" v pohodlněji konzumovatelného časopiseckého šviháka. S Adamovým šatníkem to už jde jaksi samo. Z daného hezkého světa musejí pryč jak obyčejné a tedy nudné prvky, tak všechny znejisťující a podvratné motivy: vzhledem k autorčinu múzickému založení se pak některé psychologické peripetie prostě řeší "spontánním" tancem postav. Posléze podlehne revizi i možnost, že by žena středního věku mohla mít trvalejší vztah s výrazně mladším partnerem. (Věřím, že nejde o spoiler a divákům nic neprozrazuji: pokud jste to neviděli v divadelní předloze, setkali jste se s tím ve Vejdělkových Ženách v pokušení). Podvratná a bizarní odpověď na otázku, kdo je vlastně otcem Eričina dítěte, už tenhle úhledný sestřih nevylepší. V salonu krásy se přece nevytváří nějaká znepokojivá originalita, ale zákazníci se hlavně vylepšují - a všechny odchylky se tak vlastně průměrují. Což je jistě i důvod, proč je nový film Alice Nellis tak divácky úspěšný.

Perfect Days - I ženy mají své dny

ČR 2011, 108 minut

Režie: Alice Nellis

Scénář: Alice Nellis (podle divadelní hry Liz Lochheadové)

Kamera: Matěj Cibulka

Hudba: Jan Ponocný
Hrají: Ivana Chýlková (Erika), Zuzana Bydžovská (Alice), Zuzana Kronerová (matka), Ondřej Sokol (Richard), Vojtěch Kotek (Adam), Bohumil Klepl (Viktor), Martha Issová

Premiéra v ČR: 3. 11. 2011

Arthur a souboj dvou světů

Luc Besson není muž, který by přehlížel fakta: jeho kombinované (hrané a animované) dětské dobrodružství Arthur a Minimojové (2006) opustilo kina s celosvětovými tržbami 110 milionů dolarů a značně průměrný Arthur a Maltazardova pomsta (2009) si rovněž nevedl špatně. Takže teď tu máme druhé pokračování, které po technické stránce rozhodně nikoho neurazí - ale zůstává samozřejmě ryzím bessonovským produktem, který si nedělá hlavu s otázkami vkusu a logiky. Besson předpokládá, že dětem je celkem jedno, že v novém příběhu kluka Arthura, který netráví čas ve škole, ale ve světě mrňavých skřítků, plno věcí ledaccos připomíná. (Naopak.) Vytvořit vizuálně originální svět s jasnými zákony a neotřelým příběhem vyžaduje příliš mnoho přemýšlení, takže bude stačit, že se to jako vždycky tak trochu odflákne. Hlavně, že to je barevné a plynule se to mrská a posunuje kamsi dopředu.

Padouch Maltazard vypadá tak trochu jako Voldemort, Minimojové vyhlížejí jako skřítkové z kýčovitých vánočních pohlednic. Postavy chtějí být chvíli malé a chvíli velké, pořád se za čímsi pachtí a štěbetají - a nikdo není ani moc hodný, ani moc zlý, ani moc statečný, neboť charaktery se mění podle toho, jak to vyžadují vtipné scénky a hlášky. Ale jedno je opravdu divné: realita, do které malý hrdina (kterého už v jeho lidské podobě nemůže hrát Freddie Highmore, kterému je skoro dvacet let) vyrazí bojovat proti dalším nástrahám svého beznosého protivníka, má podobu amerického maloměsta ze 60. let Lucasova hitu Americké graffiti (1973). Neptejte se mne proč, ale v jedné chvíli se v ulicích atakovaných obřími komáry dokonce objeví sám George Lucas (hraje ho Cooper Daniels). A ten - nastojte - díky padouchovi Darkosovi náhodou přijde na to, jak by měl vypadat Darth Vader (kdo by nechápal, navede ho Williamsův proslulý vaderovský hudební motiv).

Pámbu ví, jak tohle Bessona napadlo, co tím sleduje a proč mu to vlastně připadalo legrační. Dětem je to jistě fuk, protože to nepochopí - a navíc bessonovým malým diváčkům, aby přežili a bavili se, musí být fuk všechno. A dospělým je to jedno také, neboť už na sedadle v kině dávno tvrdě usnuli nebo zemdleli, usmýkaní tou prapodivnou, leč typickou bessonovskou kombinací infantilní důvtipnosti a technického perfekcionismu. Kdy bude další díl?

Arthur et la guerre des deux mondes

Francie 2010, 101 minut

Režie: Luc Besson

Scénář Luc Besson, Céline Garciaová

Kamera: Thierry Arbogast

Hudba: Eric Serra

Hrají: Freddie Highmore (Arthur), Mia Farrowová (babička), Robert Stanton (tatínek), Penny Balfourová (maminka), Cooper Daniels (George Lucas). Hlasy: Jimmy Fallon, Selena Gomezová, Iggy Pop, Lou Reed, Frédérique Bel, Jean-Paul Rouve, Gérard Darmon

Premiéra: 10. listopadu 2011

Sráči Roberta Sedláčka

Televizní thriller Sráči byl k vidění už na LFŠ v Uherském Hradišti, ale premiéru si odbyl v neděli 6. listopadu na ČT1. Nova mu přitom konkurovala Ženami v pokušení, což lze v rámci domácí produkce vnímat jako primetimový "morální" souboj roku. Zatímco Jiří Vejdělek ve svém superhitu (nejdiváčtější film roku 2010) nabízí reklamu na šťastnou a bezproblémovou (pokryteckou a dravě poživačnou) existenci, Sedláček prohloubil svůj kritický postoj k české realitě až na hranici nesmiřitelné, hořké morality o všemocném principu zkorumpovanosti. Sráči jsou svého druhu antitezí Vejdělkova filmu coby antireklama na tutéž šťastnou a bezproblémovou (pokryteckou a dravě poživačnou) existenci. Zatímco ovšem Vejdělek pracuje s pseudoženským světem, Sedláček volí "mužský" žánr a celou skupinu mužských protagonistů, takže vztahové problémy a ženské postavy musí odsunout do pozadí. Což je jen dobře, protože když se na ně soustředí ve "vážné" rovině, moc mu nejdou, jak se mi to zdálo v Rodině, základu státu.

Zatímco s rozbíhavým žánrovým konceptem Rodiny jsem měla značné problémy (viz moje recenze na tomto blogu), s novým Sedláčkovým dílem potíže nemám - naopak mi pomáhá pochopit režisérovy kvality. Což zní jako paradox, protože jde o jeho první neautorský, celovečerní hraný projekt: přestože jistě lze vnímat silný Sedláčkův vliv, pod scénářem Sráčů je podepsaný spisovatel Zdeněk Zapletal. Pevnou dramatickou strukturou se tak Sráči liší od předchozích Sedláčkových prací (především od Největšího z Čechů, který působil - jistě záměrně - až dojmem ledabylosti). Nejednoznačnost, mnohovrstevnost, prokluzování a odskoky jinam - všechna typická Sedláčkova "demokratická" (nebo spíš anarchistická) divokost - musely ustoupit jasnému žánrovému tvaru krimithrilleru, který si vynutil zřetelnější charaktery a naplnění jejich předpokládaného vývoje. Daný žánr ovšem dobře snáší zviditelňování blbé nálady a upadlé morální kondice české společnosti, které pro mne v rámci Sedláčkova díla nepříjemně prvoplánově eskalovalo právě v Rodině.

Takže vlastně jen čekáte, jakým způsobem realita zatočí s inteligentním, vzdělaným, schopným kriminalistou Danem (tradičně výborný Jaroslav Plesl), který by za normálních okolností v rámci působení v třinecké policii nepochybně jen pomalu sklouzával hlouběji do spokojeného cynismu (tak, jako jeho starší parťák a mentor Martin v ležérním podání Jiřího Bartošky). Z ochránce spravedlnosti, který si ke své práci s jistými pochybnostmi, ale povolně přivydělává vymáháním výpalného na majitelích barů a prostitutkách, se Dan ovšem rázem změní v osamělou, nezaměstnanou trosku. Skolil totiž bez varovného výstřelu jedinou ranou do čela nebezpečného násilníka, který právě vykradl banku. Ve zkorumpované policejní instituci sice ruka ruku myje, ale aby mohl být navenek zachován dosavadní statut, je třeba zbavovat se zjevných provinilců. Tady by moralita mohla končit, pozornost se však překlápí z prostředí četníků do světa zlodějů, které vyprávění od samého počátku sledovalo paralelně: kumpán zastřeleného zloděje Zidan, z vězení čerstvě propuštěný Bronx, zaměstnanec bezpečnostní agentury Černý a překupník se zbraněmi Lešek (ale také Martin, který by rád na stará kolena trhnul co nejvíc) - ti všichni se ústrojně zapojí do plánovaného přepadení vozu převážejícího vysněné miliony. Dan se mezitím dal dohromady, přestal pít, usmířil se s ženou - a našel práci jako Černého kolega...

Převodovou páku v Danově příběhu uvede do chodu poněkud záhadná postava zaměstnance úřadu práce v podání Norberta Lichého - muž, který se sám v opileckém záchvatu upřímnosti melodramaticky prohlásí za Danovu starší verzi, přizná mesiášský komplex a nasměruje hrdinu k tomu, aby se dal dohromady (čímž ho vrhne přímo do chřtánu dalších událostí). Nejednoznačnost postav, které nebývají jen zlé nebo jen dobré (jak v tradičním sedláčkovském stylu ukazují Martin v rodinném kruhu nebo Lešek se svými psíky), nachází naplnění i svou konečnou mez právě zde. "Vědoucí" muž, který si zahraje na spasitele a stane se tak tím nejpekelnějším strůjcem Danova osudu, připomíná až postavy z pozdních filmů Krzysztofa Kiešlowského. Současně je ale Lichého bezejmenná postava dostatečně ovládaná vlastními démony a nepochybně natolik provinilá, aby se její nadstandardní role v jinak dost "realisticky" pojatém vyprávění dala zašumlovat.

Pokud jde o "realističnost" (kterou dávám do uvozovek, protože se přece jen nacházíme v jednoznačně vymezeném žánrovém prostoru), zdobí tento televizní film ve zcela nebývalé míře. Prsty v neobvykle působivé evokaci podvratné, mnohotvárné krásy průmyslového Třince má jistě hlavně režisér se svým stálým kameramanem. Sedláček se však jako scenárista vlastních děl někdy potýkal s papírovostí dialogů ve chvíli, kdy chtěl něco ústy svých postav vážně deklarovat (což se velmi nešťastně projevilo v Rodině - a hodně se toho obávám zvláště v režisérově plánovaném projektu o hraběti Šporkovi). Ve Sráčích takovou nemotornou literárnost prakticky nenajdete: dialogy jsou naopak velmi přesvědčivé díky totálnímu nasazení herců, kteří vstřebali nápad diváka zavést až do jakéhosi bizarního sci-fi světa a zavalit ho brebentněním v barvitém slangu a polštině. Tento nápad by byl samozřejmě ozdobou i jakéhokoli hraného filmu, o nedělním večeru však musel způsobit blahodárný malý šok televizním divákům, zvyklým rozumět z obrazovky každému slovu.

Sráči zřejmě v rámci díla Roberta Sedláčka zůstanou ojedinělí, protože si nedovedu představit, že by se právě tenhle divoký režisér pustil do soustřednějšího produkování žánrových filmů. Pro diváky žánrových filmů je to ovšem škoda: tenhle film určený "pouze" pro malou obrazovku téměř nezavání směšností a nezpůsobuje divácké rozpaky. Což je skoro zázrak, když se našinec podívá na drtivou většinu českých televizních i filmových projektů, které se udatně vypravily do žánrového prostoru krimithrilleru.

Sráči

ČR 2012, 109 minut

Režie: Robert Sedláček

Scénář:Zdeněk Zapletal

Kamera: Petr Koblovský

Hudba: Michal Rataj, Radek Pastrňák

Hrají: Jaroslav Plesl (Dan), Jiří Bartoška (Martin), Robert Mikluš (Luky), Jaromír Dulava (Zidan), Emil Horváth (Bronx), Petr Čtvrtníček (Pepa Černý), Marek Daniel (Malý Lešek), Vladimíra Erbová (Eva), Norbert Lichý (úředník úřadu práce), Zdena Hadrbolcová (úřednice na poště), Johana Švarcová (Bronxova Nikol), Vladimír Čapka (šéf BBA Security), Zdeněk Zapletal (dispečer Olda v BBA Security)Premiéra v TV: 6. listopadu 2011