Bez kalhot: Tatum a Soderbergh

Parádní číslo striptérské skupiny
Rozhoupané pyje králů Tampy

Po Nákaze a Zkratu (oba 2011) navazuje pilný Steven Soderbergh na linii svých "žánrových" snímků tragikomedií Bez kalhot - a znovu nelze než s potěšením konstatovat, že jde o vyslovenou diváckou radost. Když totiž tak inteligentní režisér jako Soderbergh vezme vážně výzvu natočit slušnou žánrovku, nemůže to být nezajímavé (a o tom, že Bez kalhot je zřejmá trefa, svědčí skutečnost, že film s minimalistickým rozpočtem 7 milionů dolarů vydělal 72,7milionu). A přestože jde o příběh situovaný do světa mužské striptýzové show, nejspíš se na tom, že jde o skvělou zábavu, shodne mužské i ženské publikum. (Pohled na pěkně vypracovaná, energicky rozhýbaná pánská těla ovšem považuji za mimořádný bonus pro ženskou část publika.).

Adam (Alex Pettyfer) si
vybírá pracovní kostým 

Úvodem je třeba poznamenat, že ve filmu nejsou k vidění žádné artové scény ani žádné penisy - a pokud po něčem takovém toužíte, zajděte si na znovu Stud. To ovšem neznamená, že by film Bez kalhot nebyl velice rajcovní podívanou, protože tu Steven Soderbergh chce - a opravdu umí - udělat. Což se neodráží jen v brilantních, dynamických tanečních číslech (jejichž cílem není - už z podstaty tohoto druhu show - jít úplně do naha), ale v komplexním designu a rytmu filmu. Výjimečná kvalita Soderbergha jako "komerčního režiséra" má kořeny asi právě v naprosto přesném cítění těchto prvků. Prezentací hrdinů a jejich profese tak Bez kalhot v rámci režisérovy tvorby připomíná Dannyho parťáky, obohacené o zájem o hereckou fyzickou akci ve stylu Zkratu (jak jsem o tom psala tady na blogu). V tomto ohledu se Soderbergh v poslední době stává opravdu zajímavým. 
    

Mike (Channig Tatum) sní o tom, že bude
 vyrábět nábytek na zakázku 

Film je proto na hony vzdálený povrchní a nablblé erotice ve stylu Showgirls. Má blíž spíše k britské sociální komedii Do naha! - už proto, že jeho hrdina Mike (Channing Tatum) je třicetiletý muž, který se coby hvězda striptérské show v Tampě pokouší vážně a zodpovědně vylepšit svou neutěšenou finanční situaci. Mike touží udělat se pro sebe jako výrobce originálního nábytku na míru, takže dře, až se z něj kouří: přes den si vydělává jako pokrývač a myč aut (v obou případech jako jediný zaměstnanec vlastní firmy) a v noci se pod přezdívkou Magic Mike stává  hvězdu show, kterou její cynický majitel Dallas (Matthew McConaughey) nazval Rozhoupané pyje králů Tampy. Hlavními návštěvnicemi show jsou sotva zletilé (tedy v USA jednadvacetileté) dívky, zřejmě dost často vysokoškolačky ze slušných rodin, které si takto bez konfliktů i bez následků vybíjejí své sexuální sny a touhy. 

Show má vzrušující průběh  

A show je to velkolepá. Třeštící fanynky tvoří jen bezvýznamný kolorit: vše je totiž inscenováno výhradně pro filmového diváka, a to zcela bez důrazu na trapnost nebo pokleslost (takže není ani divu, že Soderbergh s Tatumem dostali nabídku překlopit film do podoby divadelního muzikálu.). Pro hloubavější diváky je tady - jako upozornění na hlubší význam takové show (nebo jako hra na ně) - vedlejší postava Mikeovy příležitostné milenky Joanny, která studuje psychologii a  pánský striptýz včleňuje několika pádnými větami do "chytřejších" kontextů. Právě při práci se striptýzovou show je Soderbergh tak rafinovaný, že se mění v hollywoodského pohádkáře: ve Flashdance můžeme uvěřit jen v rámci žánrové licence tomu, že obyčejná mladá svářečka vystřihne na jevišti nočního klubu skvělou show - a v Bez kalhot  musíme přistoupit na to, že totéž zcela bezchybně dokáže prostoduchý pokrývač Mike. Ono "magic" v přezdívce hrdinu i původním názvu filmu (který český distributor přejmenoval ve snaze o ohavnou "pikantnost") je kouzlem, které prostě musíte akceptovat, jinak z filmu nic nebudete mít. A Soderbergh (který stál za kamerou a svůj film si také stříhal) s Channingem Tatumem dělají všechno pro to, aby vás okouzlili (přičemž samozřejmě další body získávají i herci hrající Mikeovy kolegy, především energický Alex Pettyfer a nezvyklě koncentrovaný McConaughey). V případě Tatuma Soderbergh použil podobnou metodu jako ve Zkratu u Giny Caranoové, která oslňuje přirozeně vyptacovanou fyzičkou: herec se totiž jednu dobu skutečně živil v Tampě jako "exotický tanečník". 

Mike uvádí Adama do nočního polosvěta 

Postavu inspirovanou Tatumovým osudem si ovšem zahrál Alex Pettyfer (před dvanácti lety sladký teenager ze Stormbreakera): devatenáctiletý Adam je nováčkem v partě tanečníků a jeho prostřednictvím divák tenhle podivný svět nahlíží. Jak se ovšem z nesmělého mladíčka stává muž svedený prvoplánovými požitky - potleskem, penězi, drogami, alkoholem a promiskuitou - pozornost se přesouvá na Mikea, který má toho všeho zrovna tak dost (i když už předtím prohlašoval: "Můj způsob života, to nejsem já."). Právě Adam, respektive jeho sestra, rozumářská zdravotnice Brooke (Cody Hornová), která se odmítá nechat světem striptýzové show osnit, se pak stávají prostředníky Mikeovy cesty k "odkouzlení". A Bez kalhot je tak svého druhu vlastně bezchybnou romantickou komedií, vyprávěnou jen z trochu jiné strany a trochu jinými prostředky, než bývá zvykem. 

Adamova podmračená a věčně naštvaná
sestra Brooke je pro Mikea pokušením
k cestě zpátky do normality

 
Největší záhadou ve filmu ovšem zůstává Channing Tatuma, o kterém jsem se podle různých indicií domnívala (mj. G.I. Joe, Navždy spolu, Orel Deváté legie), že je hereckým dřevem s perfektním designem a nadstandardní fyzičkou. Pod Soderberghovým vedením však dokáže odvést přesvědčivý, jemný a nesmírně sympatický "žánrový" výkon, aniž by jen na vteřinu opustil pozici umanutého prosťáčka směřujícího za naplněním svého jednoduchého snu (a scéna, ve které si Mike před bankovní úřednicí hraje na solidního podnikatele v saku a se zlatými brýlemi, aby se z ní pokusil vyrazit půjčku, je stejným zbytečným trikem, jaký někdy používala i jiná skvělá soderberghovská hrdinka "z lidu" - Erin Brockovich).


Bez kalhot je tak pěknou ukázkou spolupráce chytrého režiséra s hercem, v jehož "vážné" kvality se dosud dalo uvěřit jen stěží: Tatum se objevil už ve Zkratu, kde si zahrál sympatického kolegu hlavní  hrdinky, a bude účinkovat i v dalším Soderberghově projektu - psychologickém dramatu  The Bitter Pill, kde si zahraje s Rooney Maraovou a Judem Lawem. Kouzlo tedy nejspíš bude pokračovat...

Magic Mike
USA 2012, 110 minut, titulky
Režie: Steven Soderbergh
Scénář: Reid Carolin
Kamera:  Steven Soderbergh
Hrají: Channing Tatum (Mike), Alex Pettyfer (Adam), Cody Hornová (Brooke), Matthew McCounaughey (Dallas), Olivia Munnová (Joanna), Reid Carolin (Sal), Joe Manganiello (Richie), James Martin Kelly (Sal), Kevin Nash (Tarzan), Gabriel Iglesias (Tobias), Matt Bormer (Ken), Adam Rodriguez (Tito)

Premiéra 12. 7. 2012

Iron Sky

Američtí republikáni jsou podle autorů
Iron Sky  druhem novodobých nacistů 

Finské filmy jsou součástí antidota proti hollywoodské kinematografii, které si Evropa vytváří - částečně právem, ale částečně také z frustrace vůči dominantnímu "velkému bratrovi". Přirozenou složkou tohoto antidota jsou díla Akiho Kaurismäkiho (případně jeho bratra Miky) - a tou "nepřirozenou", tedy frustrovanou, je momentálně sci-fi satira Iron Sky. Ta s poměrně halasnou reklamou právě přichází do českých kin. Filmový debut režiséra Tima Vuorensoly dokázal, jak silně a prakticky může v éře sociálních sítí zafungovat fanouškovská komunita: díky systému dobrovolných finančních příspěvků zasílaných v rámci on-line komunity -  crowdfundingu - fanoušci přispěli na jeho výrobu milionem eur. Postarali se také v tištěných i elektronických mediích o propagaci, která dnes významně navyšuje investice do každého hollywoodského blockbusteru.

Americká prezidentka je
parodií na Sarah Palinovou 

V souladu s tím vychází Iron Sky plně vstříc většinovému "internetovému" názoru: je anarchistickou podívanou zaměřenou proti globálnímu, tedy americkému establishmentu. Film, který byl s nadšením přijatý na letošním Berlinale, konstruuje paralelní historii založenou na nápadu, že nacisté se na sklonku druhé světové války stihli ukrýt na odvrácené straně Měsíce, kde tajně vybudovali totalitní Čtvrtou říši. Ta všechnu energii - momentálně pod vedením nového führera Kortzfleische (Udo Kier) - investuje do příprav invaze na Zemi, kterou mimoděk odstartuje afroamerický kosmonaut James Washington (zcela necharismatický Christopher Kirby). Ten poblíž nacistické základny přistál v rámci reklamní kampaně, kterou usiluje o znovuzvolení současná prezidentka (Stephanier Paulová je stylizovaná do neúspěšné republikánské prezidentské kandidátky Sarah Palinové */). 

Ideální pár pro "internetovou" satiru:
Afroameričan a prsatá, naivní blondýna 

Hrdiny vyprávění, které se posléze přesouvá na Zemi, jsou pak Washington a sličná nacistická učitelka Renate (sličná Julia Dietzeová), která je dcerou šíleného vědce Richtera (Tilo Prückner) a která si pod vlivem Chaplinova Diktátora uvědomí, že stála na špatné straně. Dívčin padoušský snoubenec Adler (Götz Otto) se naopak dá do holportu s prezidentkou a dodá novou energii její kampani, protože nacistické myšlení jde přece s americkým republikánským názorem znamenitě dohromady. Vše vyvrcholí meziplanetární válkou, ve které si svou polívčičku přihřívají všechny mocnosti a nezúčastní se jí pouze Finsko. Všichni obyčejní, normální lidé ve vesmíru jsou pak jejími nevinnými, tragickými obětmi... 

Přidat popisek

Diktátor mi nikdy moc legrační nepřipadal a jeho naléhavý politický tón ve mně odjakživa vzbuzoval rozpaky (a vlastně si nevybavuji žádnou politickou satiru, která by mne dokázala divácky ukojit). V Iron Sky se autoři snaží to natřít Američanům (a vojákům a politikům obecně), ale vlastně jde o satiru i vtípky velmi krotké. Takže jsem se moc nebavila: mám se smát tomu, že prezidentka má v Oválné pracovně malou posilovnu a vycpaného vlka (Palinová byla aljašskou guvernérkou)? Nebo tomu, že nacistické kosmické křižníky se jmenují Zlato Rýna či Soumrak bohů (zatímco ten americký nese název George Bush)? Či mne má trvale rozveselovat skutečnost, že nacisté se rozhodnou vylepšit svou dinosauří, nefunkční techniku pomocí ukradeného pozemského mobilu? Ve scénáři to všechno možná vypadalo vtipně, ale tvůrci filmu se svými nápady bohužel neumějí zacházet a rozvíjet je. Chybí jim totiž přirozený vypravěčský talent - právě takový, který dovoluje jejich hollywoodským kolegům zaujmout diváky v nesrovnatelně hloupějších a méně ambiciózních filmech, než je Iron Sky. To se odrazilo především na postavách: Washington mi nepřipadal sympatický, ani když ho nacisti násilně vybělili, a podobně jsem na tom byla i se všemi ostatními postavami (včetně Renate, která je jako jediná něčím trochu víc než jen jednorozměrnou, statickou karikaturou). 

Nacistická bojová vzducholoď by si
klidně mohla zahrát ve Star Wars

Satira bez hrdiny, se kterým by našinec mohl soucítit, se ovšem pokouší diváka strhnout designem a trikovou stránkou. A to celkem úspěšně: v tomto ohledu si totiž Iron Sky vůbec nezadá s hollywoodskými blockbustery - a je skoro neuvěřitelné, že Vuorensola se svým týmem relativně levně vytvořil vizuálně přesvědčivý a funkční fikční svět (nabízí se srovnání s Jihoafričanem Neillem Blomkampem, který ovšem v Distriktu 9 dokázal navíc i pronikavě a zábavně myslet). Připadá mi ovšem škoda, že tak poutavé a nápadité prostředí, jakým je filmová Čtvrtá říše, neoživuje nějaký silnější a souvislejší příběh.

Počítač doktora Richtera má ještě
své mouchy: kupříkladu nefunguje 

Skutečně podvratný a dlouhodobější význam Vuorensolova filmu podle mne netkví v jeho vtipnosti nebo údernosti, ale v tom, že vznikl zcela mimo oficiální hollywoodské struktury a je přitom srovnatelný s jejich produkty. Pokud ovšem jde o chladnou řeč čísel, ta dává za pravdu uživatelsky přátelštějšímu konceptu hollywoodské konkurence: Iron Sky (který ještě nebyl uveden v USA) si totiž zatím na sebe nevydělal: do kin se film vydal v dubnu a celosvětově si zatím přišel na 8 milionů dolarů, byť jeho  rozpočet byl 9,2 milionu,. 

*/ Na MFF v Karlových Varech, kde byl film Iron Sky uváděn v české předpremiéře, se mimochodem hrál i americký televizní snímek z produkce HBO Prezidentské volby, v němž Palinovou ztvárnila Julianne Mooreová. Kontroverzní aljašská guvernérka se tak rázem stala jednou z filmařsky nejinspirativnějších osobností celé politické scény. 

Iron Sky
Finsko / Německo / Austrálie 2012, 93 minut, titulky

Režie Timo Vuorensola

Scénář: Johanna Sinisaloová, Jarmo Puskala, Michael Kalesniko

Kamera: Mika Orasmaa

Hudba: Laibach

Hrají: Julia Dietzeová (Renate Richterová), Christopher Kirby (James Washington), Udo Kier (Führer Kortzfleisch), Stephanier Paulová (americká prezidentka), Götz Otto (Adler), Peta Sergeantová (Vivian Wagnerová). Michael Cullen (ministr obrany) 

Premiéra v ČR: 12. 7. 2012

Nový Allen: Do Říma s láskou

Jack (Jesse Eisenberg) je rozhodnutý
nenechat se svést od neurotické
herečky Monicy (Ellen Pageová) 

Woody Allen se mění v amerického turistu kochajícího se krásami evropských velkoměst: po výletu do Barcelony (Vicki Cristina Barcelona), Londýna (Match Point - Hra osudu, Poznáš muže svých snů) a Paříže (Všichni říkají: Miluji tě, Půlnoc v Paříži) si vyrazil do italského "věčného města". Kaleidoskopicky vystavěná romantická komedie Do Říma s láskou přitom svým oddechovým laděním navazuje na režisérův předchozí, komerčně úspěšný snímek Půlnoc v Paříži a současně přikrmuje radostný turismus "nezávislých" filmařů, plodící takové kousky, jako bylo Paříži, miluji tě nebo New Yorku, miluji tě! Zatímco zmíněné povídkové snímky připomínající pohledy posílané domů na poslední chvíli z letiště jsou  kolektivními díly, Allen si vystačí sám - respektive s týmem svých stálých spolupracovníků a čtveřicí příběhů s přibližně čtrnácti důležitými postavami obsazenými známými americkými a italskými herci. Celek nicméně sugeruje tentýž dojem z návštěvy důvěrně známého, uživatelsky přátelského prostředí.     

Italský úředník Leopoldo (Roberto
Benigni) se stává nečekaně celebritou 

Postavy, motivy a prvky, které v Allenových filmech vždycky pomáhaly tento "rodinný" dojem budovat v tom nejlepším smyslu toho slova, se tentokrát nečekaně změnily v lavinu klišé navrstvených na sebe jaksi bez energie a snahy o překvapení. Už Půlnoc v Paříži (která si u diváků vedla opravdu dobře) mi připadala poněkud mělčí, Allen ovšem tentokrát loví v ještě povrchovějších vodách: nikdy bych nevěřila, že se budu u nějakého jeho filmu na sedadle znudeně vrtět při čekání na to, kdy konečně přijde nějaký slušný vtip... 

Majitel pohřebního ústavu Giancarlo
skvěle zpívá... ale jen ve sprše

Film Do Říma s láskou má přitom evokovat živelné klasické italské komedie! Matně ovšem působí dokonce i Roberto Benigni, který si v jednom z příběhů zahrál obyčejného římského úředníčka Leopolda, který se z nějakého záhadného důvodu ze dne na den stane celebritou. V okamžiku, kdy na něj televizní reportérka dotírá, jestli nosí slipy nebo trenky, mi došlo, že Woody Allen se nějakým řízením osudu ocitl v sousedství samoúčelných anekdotek ve stylu Petra Zelenky. "Zelenkovskou" pachuť má i příběh neúspěšného amerického operního režiséra Jerryho (kterého si zahrál sám Allen), jenž zjistí, že otec dceřina snoubence Giancarlo (Fabio Armiliato) má obrovský pěvecký talent, jenž se však pohříchu projevuje pouze ve sprše. Nápad instalovat sprchu na jeviště La Scaly a zakomponovat ji do operního představení je potom už na dosah ruky... 

Prostitutka Anna (Penélope Cruzová)
doučí Antonia sexuální násobilku 

Pikantní anekdotku pak připomíná epizoda o provinčních novomanželích Antoniovi (Alessandro Tiberi) a Milly (Alessandra Mastronardiová), kteří - každý na vlastní pěst - zažijí milostné dobrodružství obohacující jejich nudný vztah (a ani Penélope Cruzová není v roli prostitutky Anny tak zajímavá, jak by našinec po jejím setkání s Allenem ve filmu Vicki Cristina Barcelona čekal). Milly se při bloudění římskými uličkami  dokonce zatoulá mezi filmaře, ale vlastně mi vrtá hlavou, jestli tu nejryzejší italskou kinematografii opravdu reprezentují Antonio Albanese a Ornella Mutiová...  

Zkušený John radí Jackovi,
jak si nezkazit život... marně 

Asi nejzajímavější je podle mne epizoda o mladém americkém architektovi Jackovi (Jesse Eisenberg), který se zamiluje do nejlepší kamarádky své přítelkyně - neurotické herečky Monicy (skvělá Ellen Pageová přitom podává nervní výkon, který odkazuje až k Anii Hallové v podání Diane Keatonové). Alec Baldwin pak do vztahového trojúhelníku vstupuje v roli postaršího architekta, který chování trojice komentuje a marně se pokouší zabránit nevyhnutelné citové katastrofě... Tenhle čtvrtý, nápaditý a hutný příběh nejvíc připomíná nejzajímavější Allenovy počiny z poslední doby - temná, sofistikovaná vztahová dramata tvářící se jako lehké komedie. Přestože všechny příběhy jsou zatížené allenovskou skepsí a sarkasmem, právě jen nostalgická a nenápadně bolestivá story o nepoučitelném Jackovi má v sobě lakonickou tragikomickou hloubku, kterou jsem tak obdivovala ve filmech Užívej si, co to jde a Poznáš muže svých snů. 

Neúspěšný operní režisér Jerry (Woody
Allen) má podle své ženy-psychoanalytičky (Judy Davisová) tři id 

Pokud je na nové Allenově komedii něco zajímavé, je to - jak jsem už o tom psala v souvislosti s předchozími Allenovými filmy  - obsazení "allenovské postavy". Outsiderského neurotika, který má potíže se vztahy i se sebehodnocením, totiž neportrétuje jen Allen v roli cynika Jerryho: vedle této "terminální" verze zastupuje pozdní střední věk allenovské postavy jemně ironický, deziluzivní Baldwinův John. A mladší  verzi, která se právě z mladické dychtivosti překlápí do prvního stadia životního poznání, představuje Eisenbergův Jack. Benigni pak nabízí cosi jako vzpomínku na Allenovy rané "fyzické" komediální kreace, zdušenou ovšem nevyhnutelnou porcí vlastní sebestřednosti. Postavy Leopolda, Jerryho, Giancarla i Johna pak přidávají každý svůj drobný a nepřekvapivý komentář k otázce, co to vlastně je "životní úspěch".      


Ve filmu ovšem kvůli všem těm allenovským postavám jaksi nezbylo místo na to, čeho jsem si v některých předchozích pozdních filmech Woodyho Allena  naučila vážit: totiž na okamžik, kdy se hořký, sarkastický úšklebek starého muže zbaveného všech iluzí zabarví pošetilou nostalgií a  letmým okouzlením. Ten mi v turistické pohlednici Do Říma s láskou dost zoufale chybí.   

To Rome with Love
USA/Itálie/Španělsko 2012, 102 minut, titulky
Scénář a režie: Woody Allen
Kamera: Darius Khondji
Hrají: Woody Allen (Jerry), Roberto Benigni (Leopoldo), Penélope Cruzová (Anna), Fabio Armaliato (Giancarlo), Jesse Eisenberg (Jack), Ellen Pageová (Monica), Lynn Swansonová (Ellen), Greta Gerwigová (Sally), Judy Davisová (Phyllis), Alessandra Mastronardiová (Milly), Alec Baldwin (John), Allison Pillová (Hayley), Alessandro Tiberi (Antonio), Flavio Parenti (Michelangelo), Giuliano Gemma (hotelový manažer), Antonio Albanese (Luca Salta) 
Premiéra v ČR: 19. 7. 2012

Návraty k pramenům: extáze i mučednictví

Letošní festival poskytl příjemný úkoj cinefilům – jak soudím, v souladu s naladěním programového ředitele Karla Ocha i se spády jiných festivalů, ve kterých retrospektivy, pocty a premiéry restaurované klasiky tvoří důležitou protiváhu nových titulů. Asi jsem nebyla sama, kdo se na téhle vlně sklouzl k nejsilnějším diváckým zážitkům. Retrospektiva francouzského režisérského klasika Jeana-Pierra Melvilla vzbudila vzrušené debaty o potřebě vrátit zpátky do módní hry klobouky a kabáty montgomeráky (i když v pokusu nechat si viset ležérně ze rtu cigaretu po Delonově a Belmondově vzoru jsem selhala, snad že kouřím pouze doutník). Krásně restaurovaná Formanova komedie Hoří, má panenko oslnila jako jeden z nejpronikavějších a nejsmutnějších filmů 60. let a vzbudila naději, že nově vzniklá nadace Český biják pomůže dát dohromady ty správné subjekty při obnově dalších klasických domácích titulů tam, kde státní instituce zatím selhávají. Slováci přišli s restaurovaným Slnkem v sieti režiséra Štefana Uhera (1962) a nový „lifting“ dovolil ocenit nádheru Života a smrti plukovníka Blimpa, který se před dvě aletry hrál v rámci retrospektivy Michaela Powella a Emerica Pressburgera. Velkolepý Lawrence z Arábie (rovněž v restaurované podobě) pak zafungoval jako pozvánka na Letní filmovou školu v Uherském Hradišti, kde jako velký cinefilský zážitek jen stěží může selhat retrospektiva filmů režiséra Davida Leana.

K pramenům se však nořily i dokumenty: oceněná Píseň pro Modlinovy režiséra Sergia Oksmana rozvíjela osudy rodiny herce, který se marně pokoušel o hereckou kariéru v Hollywoodu (a kamera ho „vylovila“ ze třetího plánu závěrečné scény Polanského hororu Rosemary má děťátko). Dokument Pokoj 237 režiséra Rodneyho Aschera dal zas prostor nejroztodivnějším výkladům Kubrickova Osvícení - a to už pro vás nikdy nebude stejné jako předtím, pokud jste popřáli sluchu kupříkladu té teorii, že slavný režisér se ve svém hororu vlastně zpovídal ze své frustrace vzniklé tím, že pro americkou vládu tajně natáčel scény fingovaného přistání Apolla 11 na Měsíci.

O filmech, respektive o radosti z filmového vyprávění, vypovídaly i některé nové snímky, což je v současné době jev viditelný i mimo festivalová fóra. Můžeme se domnívat, že na tuhle situaci má vliv hluboce pociťovaný „konec celuloidové éry“, kterou střídá éra digitální. Chuť svobodně vyprávět a občerstvovat se ve „věčných“ příbězích jsme mohli cítit u veteránů Alaina Resnaise (To jste ještě neviděli) či Woodyho Allena (Do Říma s láskou) nebo u Leose Caraxe (Holy Motors). Drama Střih íránského režiséra Amira Naderiho vyprávělo rovnou příběh mladého Japonce, jehož cinefilie hraničí s mučednictvím. Mladík provozující soukromé artové kino a po ulicích vyřvává vášnivý protest proti multiplexům a upadlým komerčním filmům. Když se pak rozhodne za zemřelého bratra splatit dluh mafii, nechává se za peníze mlátit a při životě ho drží jen vzpomínky na milované filmy. Finále je pak už vlastně jen vypjatým gestem ve stylu Gibsonova Umučení Krista, v němž je brutální krvavá nakládačka prokládána názvy „posvátných“ filmů... Mezi cinefilskou extází a mučednictvím se odehrávalo i ledacos, co sice patří k festivalu, ale zaslouží si být zapomenuto - a tím ovšem nemá cenu se zabývat.