Návraty k pramenům: extáze i mučednictví

Letošní festival poskytl příjemný úkoj cinefilům – jak soudím, v souladu s naladěním programového ředitele Karla Ocha i se spády jiných festivalů, ve kterých retrospektivy, pocty a premiéry restaurované klasiky tvoří důležitou protiváhu nových titulů. Asi jsem nebyla sama, kdo se na téhle vlně sklouzl k nejsilnějším diváckým zážitkům. Retrospektiva francouzského režisérského klasika Jeana-Pierra Melvilla vzbudila vzrušené debaty o potřebě vrátit zpátky do módní hry klobouky a kabáty montgomeráky (i když v pokusu nechat si viset ležérně ze rtu cigaretu po Delonově a Belmondově vzoru jsem selhala, snad že kouřím pouze doutník). Krásně restaurovaná Formanova komedie Hoří, má panenko oslnila jako jeden z nejpronikavějších a nejsmutnějších filmů 60. let a vzbudila naději, že nově vzniklá nadace Český biják pomůže dát dohromady ty správné subjekty při obnově dalších klasických domácích titulů tam, kde státní instituce zatím selhávají. Slováci přišli s restaurovaným Slnkem v sieti režiséra Štefana Uhera (1962) a nový „lifting“ dovolil ocenit nádheru Života a smrti plukovníka Blimpa, který se před dvě aletry hrál v rámci retrospektivy Michaela Powella a Emerica Pressburgera. Velkolepý Lawrence z Arábie (rovněž v restaurované podobě) pak zafungoval jako pozvánka na Letní filmovou školu v Uherském Hradišti, kde jako velký cinefilský zážitek jen stěží může selhat retrospektiva filmů režiséra Davida Leana.

K pramenům se však nořily i dokumenty: oceněná Píseň pro Modlinovy režiséra Sergia Oksmana rozvíjela osudy rodiny herce, který se marně pokoušel o hereckou kariéru v Hollywoodu (a kamera ho „vylovila“ ze třetího plánu závěrečné scény Polanského hororu Rosemary má děťátko). Dokument Pokoj 237 režiséra Rodneyho Aschera dal zas prostor nejroztodivnějším výkladům Kubrickova Osvícení - a to už pro vás nikdy nebude stejné jako předtím, pokud jste popřáli sluchu kupříkladu té teorii, že slavný režisér se ve svém hororu vlastně zpovídal ze své frustrace vzniklé tím, že pro americkou vládu tajně natáčel scény fingovaného přistání Apolla 11 na Měsíci.

O filmech, respektive o radosti z filmového vyprávění, vypovídaly i některé nové snímky, což je v současné době jev viditelný i mimo festivalová fóra. Můžeme se domnívat, že na tuhle situaci má vliv hluboce pociťovaný „konec celuloidové éry“, kterou střídá éra digitální. Chuť svobodně vyprávět a občerstvovat se ve „věčných“ příbězích jsme mohli cítit u veteránů Alaina Resnaise (To jste ještě neviděli) či Woodyho Allena (Do Říma s láskou) nebo u Leose Caraxe (Holy Motors). Drama Střih íránského režiséra Amira Naderiho vyprávělo rovnou příběh mladého Japonce, jehož cinefilie hraničí s mučednictvím. Mladík provozující soukromé artové kino a po ulicích vyřvává vášnivý protest proti multiplexům a upadlým komerčním filmům. Když se pak rozhodne za zemřelého bratra splatit dluh mafii, nechává se za peníze mlátit a při životě ho drží jen vzpomínky na milované filmy. Finále je pak už vlastně jen vypjatým gestem ve stylu Gibsonova Umučení Krista, v němž je brutální krvavá nakládačka prokládána názvy „posvátných“ filmů... Mezi cinefilskou extází a mučednictvím se odehrávalo i ledacos, co sice patří k festivalu, ale zaslouží si být zapomenuto - a tím ovšem nemá cenu se zabývat.