Prohledat tento blog

Zobrazují se příspěvky se štítkemVaro-vání. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemVaro-vání. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 8. července 2012

Návraty k pramenům: extáze i mučednictví

Letošní festival poskytl příjemný úkoj cinefilům – jak soudím, v souladu s naladěním programového ředitele Karla Ocha i se spády jiných festivalů, ve kterých retrospektivy, pocty a premiéry restaurované klasiky tvoří důležitou protiváhu nových titulů. Asi jsem nebyla sama, kdo se na téhle vlně sklouzl k nejsilnějším diváckým zážitkům. Retrospektiva francouzského režisérského klasika Jeana-Pierra Melvilla vzbudila vzrušené debaty o potřebě vrátit zpátky do módní hry klobouky a kabáty montgomeráky (i když v pokusu nechat si viset ležérně ze rtu cigaretu po Delonově a Belmondově vzoru jsem selhala, snad že kouřím pouze doutník). Krásně restaurovaná Formanova komedie Hoří, má panenko oslnila jako jeden z nejpronikavějších a nejsmutnějších filmů 60. let a vzbudila naději, že nově vzniklá nadace Český biják pomůže dát dohromady ty správné subjekty při obnově dalších klasických domácích titulů tam, kde státní instituce zatím selhávají. Slováci přišli s restaurovaným Slnkem v sieti režiséra Štefana Uhera (1962) a nový „lifting“ dovolil ocenit nádheru Života a smrti plukovníka Blimpa, který se před dvě aletry hrál v rámci retrospektivy Michaela Powella a Emerica Pressburgera. Velkolepý Lawrence z Arábie (rovněž v restaurované podobě) pak zafungoval jako pozvánka na Letní filmovou školu v Uherském Hradišti, kde jako velký cinefilský zážitek jen stěží může selhat retrospektiva filmů režiséra Davida Leana.

K pramenům se však nořily i dokumenty: oceněná Píseň pro Modlinovy režiséra Sergia Oksmana rozvíjela osudy rodiny herce, který se marně pokoušel o hereckou kariéru v Hollywoodu (a kamera ho „vylovila“ ze třetího plánu závěrečné scény Polanského hororu Rosemary má děťátko). Dokument Pokoj 237 režiséra Rodneyho Aschera dal zas prostor nejroztodivnějším výkladům Kubrickova Osvícení - a to už pro vás nikdy nebude stejné jako předtím, pokud jste popřáli sluchu kupříkladu té teorii, že slavný režisér se ve svém hororu vlastně zpovídal ze své frustrace vzniklé tím, že pro americkou vládu tajně natáčel scény fingovaného přistání Apolla 11 na Měsíci.

O filmech, respektive o radosti z filmového vyprávění, vypovídaly i některé nové snímky, což je v současné době jev viditelný i mimo festivalová fóra. Můžeme se domnívat, že na tuhle situaci má vliv hluboce pociťovaný „konec celuloidové éry“, kterou střídá éra digitální. Chuť svobodně vyprávět a občerstvovat se ve „věčných“ příbězích jsme mohli cítit u veteránů Alaina Resnaise (To jste ještě neviděli) či Woodyho Allena (Do Říma s láskou) nebo u Leose Caraxe (Holy Motors). Drama Střih íránského režiséra Amira Naderiho vyprávělo rovnou příběh mladého Japonce, jehož cinefilie hraničí s mučednictvím. Mladík provozující soukromé artové kino a po ulicích vyřvává vášnivý protest proti multiplexům a upadlým komerčním filmům. Když se pak rozhodne za zemřelého bratra splatit dluh mafii, nechává se za peníze mlátit a při životě ho drží jen vzpomínky na milované filmy. Finále je pak už vlastně jen vypjatým gestem ve stylu Gibsonova Umučení Krista, v němž je brutální krvavá nakládačka prokládána názvy „posvátných“ filmů... Mezi cinefilskou extází a mučednictvím se odehrávalo i ledacos, co sice patří k festivalu, ale zaslouží si být zapomenuto - a tím ovšem nemá cenu se zabývat. 

neděle 1. července 2012

Cronenbeg (ne)zešílel: Cosmopolis

Robert Pattinson pod Cronenbergovým
vedením hraje skvěle
Mrzí mne, že jsem napsala v karlovarském katalogu, že nový film Davida Cronenberga "mapuje temnou stránku ekonomické krize". Je to totiž "návod na film" (kterých je letos katalog obecně obzvláště plný). Dobře míněná snaha diváka zorientovat ho totiž může snadno zahnat do nějakého omezujícího myšlenkového směřování, neřkuli papouškování. Což je zvláště ošidné u filmů, které jsou tak unikavé a komplikované, jako je právě Cronenbergova Cosmopolis. Takže si samozřejmě pro mne za mne někdo může myslet, že se Cronenberg tentokrát vyjadřuje ke globální ekonomické krizi. Neměla bych však ostatním ani sama sobě brát pocit, že tomuto režisérovi jde vlastně o něco jiného či spíš o něco víc než jen o konstatování, že to se západním, civilizovaným světem nevypadá moc dobře.

Juliette Binocheová jako
jedna z Ericových návštěv 
Pokud jsem onehdy vyjádřila názor, že režisérův předchozí film, Nebezpečná metoda, vlastně "není o psychoanalýze" (myslím, že jsem to napsala i tady na blogu), platí totéž i o příběhu mladého finančního magnáta, který se ve své luxusně vybavené limuzíně sune zacpaným Manhattanem, aby se nechal ostříhat u starého holiče svého otce, a ztrácí kvůli špatnému finančnímu odhadu své obrovské jmění i zdánlivě neprůstřelný glanc. Touha být ještě někdy něčím v životě překvapen se u samolibého, cynického Erica Packera (očekávaně dobrá kreace "upírské" hvězdy Roberta Pattinsona) posléze mění v cosi připomínajícího sebevraždu. Touha završit sebezničujícím gestem svůj celoživotní sen  o dokonalosti, kterou jde stvořit "vědecky" (respektive v tomto případě vytvořit pomocí správného čtení burzovních čísel), není u cronenbergovských hrdinů ničím novým. Pokud mne paměť neklame (ale to jen tak střílím od boku a kdyžtak mne opravte), poprvé se tak děje ve jménu nějaké "ideologie" (nebo možná podruhé, pokud mezi ideologie počítáme psychoanalýzu v Nebezpečné metodě). Právě v tomto ohledu je Cosmopolis tak zneklidňujícím a podvratným dílem: ze světa "fyzických" experimentů typu Mouchy nebo Příliš dokonalé podoby se totiž režisérova oblíbená postava hororového "šíleného vědce" posouvá do virtuální oblasti globálních financí (ale nelze přitom zapomínat, že do virtuality se Cronenberg zatoulal už v roce 1999 v eXistenZ).

Vzrušující scéna vyšetření konečníku
Cosmopolis působí jako statický film (podobně jako onehdy Pavouk), ale do úžasně filmařsky vytvořeného prostoru pojízdné hi-tech kanceláře pronikají nejpodivnější a nejcharakterističtější projevy současného západního světa. Eric Packer "na kobereček" nechává nastupovat muže i ženy (v podání slavných hereckých představitelů), kteří ukájejí jeho profesionální i sexuální potřeby (většinou jen najíst se chodí ven). Přitom ovšem ve filmu není žádná cronenbergovsky rajcovně natočená soulož, ale jen několik spěšných "čísel", což se dá u počtářského finančního magnáta ostatně čekat. "Nejtělesnější" scénou je tentokrát ta, ve které hrdina hovoří s jednou z žen, která do jeho vozu zabloudila, Jane, přičemž si nechává rutinně vyšetřit od lékaře různé intimní partie. Zjištění, že má asymetrickou prostatu, ho pak spojuje s mužem, který se rozhodl ho zabít (Paul Giamatti).

Dva muži s asymetrickou prostatou 
Oba po všech stránkách odlišní aktéři se stejnou fyzickou anomálií pak reprezentují protikladné názorové postoje: Eric je (i ve svém posléze dost zbědovaném stavu) ztělesněním "globálního kapitalisty",  zatímco šupák  Benno Levin je ztělesněním jeho naprostého protikladu. Rozhovor, který je veden ve finále, je pak konfrontací dvou ideologií, jejichž koncepty, výrazivo i projevy jsou pro Cronenberga ovšem zcela stejně frázovité a absurdní. Dovedu si nicméně dobře představit, že mnozí levicově, anarchisticky či ekologicky smýšlející intelektuálové se zatetelí blahem, když Benno začne finančníkovi vyčítat, že jeho limuzína ubírá kyslík strádajícímu lidu Bangladéše. Snad nemusím podotýkat, že ani Eric není postavou, se kterou by bylo snadné (nebo možné) se ztotožnit - každopádně je ovšem hlavním protagonistou filmu a tudíž pro něj Cronenberg v divákovi svým chladným, sarkastickým způsobem buduje základ pro soucit či spíš pro jisté temné, animální sympatie. Každopádně je v Cosmopolis téměř nemožné s jakoukoli z postav něco sdílet (čímž se poněkud liší třeba od Nebezpečné metody či třeba Hranic Dějin násilí a Východních příslibů - a připomíná naopak hodně třeba Crash).

Cosmopolis tak podle mne není žádným Cronenbergovým ústupem z dobytých pozic, ale naopak v rámci díla tohoto tvůrce dalším nezvyklým a nečekaným dílem, ve kterém lidem mohou každou chvíli začít vybuchovat hlavy - což platí pro postavy i pro diváky. V českých kinech si film, na který se ve Varech pochopitelně diváci jen hrnou, budete moct vychutnat už od 9. srpna.

Cosmopolis
Kanad/Francie/Postugalsko/Itálie 2012, 108 minut, titulky
Režie: David Cronenberg
Scénář: David Cronenberg (podle románu Doma DeLillo)
Kamera: Peter Suschitzky
Hudba: Howard Shore
Hrají: Robert Pattinson (Eric Packer), Kevin Durand (Torvel), Paul Giamantti (Benno Levin), Juliette Binocheová (Didi Fancherová), Sarah Gadonová (Elise Shifrinová), Mathieu Amalric (Andre Petrescu), Jay Baruchel (Shiner), Emily Hampshireová (/jane Melmanová) Samantha Mortonová (Vija Kinskyová).
Premiéra: 9. 8. 2012

čtvrtek 28. června 2012

Divácký plán jako Sophiina volba

Láska Micheale Hanekeho: staří herci
a smrtelná choroba vs. Zlatá palma v Cannes
Vím, že držet se na festivalu pevného, předem stanoveného diváckého plánu bývá těžké, protože našinci se do cesty často připlete nějaká neodolatelná alternativa (ano, třeba mne Helen Mirrenová pozve na ústřice). To ovšem neznamená, že by takový plán neměl existovat. Jako festivalový mazák ho samozřejmě mám připravený, i když je sporné, jestli ho někdo další může považovat za nějakou inspiraci. Filmů, které by člověk měl vidět, je ovšem letos ve Varech možná až přespříliš - i když budu na festivalu celou dobu, původní plán čítající padesát osm položek jsem musela zavrhnout coby fyzicky neproveditelný. Stejně jako se snažím dojídat jídlo na talíři, pokouším se totiž neodcházet z kina před koncem, při filmech nespat a vnímat je. Zvládnout tenhle režim nepřetržitě osm nebo devět dní tak omezuje výběr na  čtyři, maximálně pět titulů denně (člověk fakt už stárne). Protože mám už něco nakoukaného předem (třeba celkem roztomilý Nosálov), dopracuju se nejspíš nakonec k nějakému kompromisu a uvidím snad většinu toho, o co opravdu stojím.

Melvillův Samuraj (1967) - nezbytné 
Takže moje strategie: Nejdřív jsem ze svého velikášského seznamu škrtla řadu titulů, které jdou do české distribuce (takže si - velmi nerada - nechám prozatím ujít nový film Stevena Soderbergha). A vyřadila filmy, které jsem chtěla už zhlédla v rámci programového výběru na DVD a toužila vidět je znovu na plátně. Potom jsem strávila ďábelský půlden konkrétním plánováním, během kterého jsem se musela metodou "Sophiina volba" rozhodovat mezi vybranými filmy, jejichž projekce se nejrůznějším způsobem překrývaly. Tady samozřejmě už fungují nejrůznější osobní animozity - kupříkladu příliš mnoho depresivních filmů o starcích a smrtelných chorobách škodí mému zdraví, takže je omezuji - ale na druhé straně si asi nelze nechat ujít Hanekeho Lásku oceněnou v Cannes, že?

Leanův Lawrence má 222 minut...
ale zase je to oblíbený film androida Davida 8 
Důležitou roli tady hrálo i moje letité rozhodnutí preferovat prověřenou filmovou klasiku před novými tituly (takže letos budu vzdávat poctu Jeanu-Pierrovi  Melvillovi a nenechám si ujít restaurované verze Hoří, má panenko, Života a smrti plukovníka Blimpa - a samozřejmě Leanova Lawrence z Arábie). Jsem zvědavá, jestli svůj festivalový program jednou složím výhradně z filmů natočených před rokem svého narození...  Pokud jde o další jemnosti ovlivňující mé letošní Sophiiny volby, zvažovala jsem i své fyzické možnosti: kupříkladu přeběh mezi kiny Drahomíra a Pupp pro osobu se lehce zablokovanou páteří představuje pěkný, meditativní výlet - a pokud je mezi koncem jednoho a začátkem druhého filmu jen půl hodiny, také výlet neproveditelný. Též velkolepý seriál o filmové historii Příběh filmu: Odysea, čítající dohromady 900 minut a uváděný v pěti dnech v půl deváté dopoledne, si rozhodně nechám na jindy: jeho autor, Mark Cousins, je prý po ránu svěží jako rybka, ale má prý poněkud monotónní hlas.

Teď - se seznamem obětovaných titulů, na kterém je Argentův 3D Dracula i stylové Bezedné moře - si připadám jako nacista. Ale jsem připravena v pátek odjet do Varů a začít svůj plán porušovat.         

pondělí 25. června 2012

Poznámka k íránské kinematografii

Hvězdná Leila Hatamiová v hlavní roli
tragikomedie  Poslední krok, kterou režíroval
její manžel Ali Mosafa 

Pokud jde o íránskou kinematografii, pozornost na ni bude letos ve Varech upřena především díky pozoruhodné tragikomedii Poslední krok, se kterou se do hlavní soutěže probojoval režisér Ali Mosafa (ten ve Varech soutěžil už v roce 2005 prostřednictvím svého debutu Portrét neznámé ženy). Z toho mám velkou radost, protože jsem letos v rámci spolupráce s programovým oddělením znovu měla na starosti právě kinematografii, která dlouhodobě nevzbuzuje mezinárodní zájem jen svými filmy, ale v poslední době bohužel i cenzurou a represemi vůči svým filmařům.
Loňský rok byl v tom smyslu pozitivně poznamenaný proklamativní mezinárodní adorací dramatu režiséra Asghara Farhadiho Rozchod Nadera a Simin, který získal mimo jiné i Oscara a několikrát zabodoval i na Berlinale (tam vynesl Stříbného medvěda i krásné a nadané hlavní představitelce Leile Hatamioné, jež letos přijede s Posledním krokem do Varů). 


Hatamiová v hlavní ženské
roli v Rozchodu Nadera a Simin
S Rozchodem Nadera a Simin , což byl shodou okolností i jediný íránský film, který se loni hrál ve Varech, jsem měla trochu problém: ve zdánlivě vyrovnaném manželském souboji režisér podle mého soudu předem stigmatizuje hlavní hrdinku prostřednictvím jejího vzhledu: Simin (která chce - považte - emigrovat, aby dceři poskytla možnost vyrůstat ve svobodném světě) totiž chodí nalíčená, má načerveno obarvené vlasy a ani její oblečení neodpovídá přísnému oficiálnímu, rok od roku se  zpřísňujícímu standardu platnému v íránské kinematografii.  


Razieh (Sareh Baytová) riskuje
zdraví kvůli dobře placené práci 
Díky těmto standardům v mnohých "oficiálních" íránských filmech ženské postavy neodkládají čádor, ani když jsou samy doma, a dokonce v něm někdy i spí, aby se přespříliš neodhalovaly divákům či nesváděly je k extravagantním myšlenkám. Pokud jde o Nadera a Simin, tak těmto standardům naopak dokonale vyhovovala stoprocentně kladně podaná postava ortodoxní muslimky Razieh v podání Sareh Bayatové, podle mne odporné megery, kvůli které se celá rodina dostává do problémů. V rámci mé přecitlivělosti na podobné skryté "ideologické" manipulace s divákem jsem tak Rozchod Nadera a Simin jen stěží mohla vnímat nezaujatě. 


Leili a její manžel (Ali Mosafa)  
O to víc mne pak bavil Poslední krok, což je film nabitý "nadnárodní" ironií i poezií - jednak pevně vázaný na evropské kulturní standardy (jaké představují Tolstoj a Joyce), jednak unikající konkrétní íránské realitě vybraně komorním příběhem, líčícím složitý, ale láskyplný vztah slavné herečky Leili a jejího zemřelého manžela. Režisér Ali Mosafa přitom dělá totéž, jako před sedmi lety v Portrétu neznámé ženy -  totiž znejisťuje diváka, pokud jde o časoprostor vyprávění i o vztah fikce a skutečnosti (film Mosafa nejen režíroval, ale ztvárnil v něm i postavu manžela, přičemž Hatamiová je "v civilu" jeho skutečnou životní partnerkou). Takový jemný a složitý přístup k realitě samozřejmě ženskou hrdinku může osvobodit od zmíněného "módního kánonu" (Leili je navíc výlučná - je to přece slavná herečka). 


Skromné pohoštění - únik do exteriéru
V jednom je ovšem Poslední krok projevem zjevného, okolnostmi vynuceného eskapismu současné íránské produkce, která ve snaze vyhnout se pod tlakem cenzury falšování reality prchá do intimity vztahových dramat a uniká buď do interiéru, nebo do "svobodných" horských exteriérů. Což je také případ jiného íránského filmu, který letos můžete ve Varech vidět - Skromného pohoštění režiséra Maniho Haghighiho (které letos na Berlinale získalo cenu NETPAC a hraje se v sekci Jiný pohled). Příběh elegantní dvojice - muže a ženy - kteří se rozhodnou pro zábavu rozdávat nuzným vesničanům v zapadlých horských vískách igelitové pytlíky s bankovkami, je ovšem navíc znepokojivým podobenstvím civilizační nadutosti. Pokud jde o třetí letos uváděný íránský snímek, Spořádanou rodinu režiséra Massouda Bakshiho (jež byla ve světové premiéře uvedena na letošním MFF v Cannes v sekci Quinzaine des réalisateurs), neviděla jsem ji, ale vznikla ve francouzské produkci a tedy v diaspoře - což je pro íránské filmaře další možnost, jak realizovat "svobodné" filmy.

sobota 23. června 2012

Eva Zaoralová pokřtí knihu svých pamětí

Před dvěma lety Evě Zaoralové udělil prezident
 republiky Státní vyznamenání
za zásluhy o stát v oblasti kultury
Ve Varech se letos objeví hned dvě velké dámy stříbrného plátna - Helen Mirrenová a Susan Sarandonová - ve hře však bude i dáma třetí, umělecká poradkyně festivalu Eva Zaoralová. Nestorka (pokud to slovo existuje) české filmové kritiky je bílou královno festivalu už od roku 1994, kdy nastoupila do jeho vedení jako umělecká ředitelka. Na to nic nemění ani skutečnost, že před dvěma lety předala funkci Karlu Ochovi - Evinu tvář zná (aspoň doufám) každý návštěvník festivalu. A její neomylný vkus pomáhal a stále ještě pomáhá dělat z Varů to, čím jsou - totiž oslavu zajímavých filmů, o kterých dá mluvit ve slušné společnosti.

"RWE obálka" Eviných
pamětí 
Letos se ale ve filmových láznící bude oslavovat i samotná Eva Zaoralová. Relativní neviditelnosti "pořadatelky" (která letos připravila třeba unikátní retrospektivu dokumentů Michelangela Antonioniho) totiž bude muset vyměnit za pozici celebrity. Festival jí daruje k blížícím se (neuvěřitelným) osmdesátinám projekci jejího oblíbeného filmu - Felliniho Silnice (5. 7. ve 14.00 ji osobně uvede ve 14.00 ve Velkém sále). Pokud všechno půjde tak, jak je naplánováno, v pondělí 2. července by navíc měla slavnostně pokřtít knížku svých pamětí Život s filmem. Asi bych měla vysvětlit, proč jsem na obálce té knihy (malým písmem, ale přece) podepsaná i já: Eva sice vyniká skvělou pamětí a velezajímavým životem, ale myšlenku na sepsání své autobiografie odvrhovala, protože usoudila, že by taková kniha určitě nikoho nezajímala. Zatímco usilovně pracovala na překladu biografie Fellini, život a filmy, kterou napsal  italský publicista Tullio Kezich, polevila v ostražitosti, takže jsem ji navrtala do "autobiografického" knižního rozhovoru. Když tu možnost připustila, sehnala jsem na knihu nakladatele - což kupodivu nebylo úplně snadné: když listujete knížkou Život s filmem, kterou vydalo malé, ale šikovné nakladatelství Novela bohemica, jen stěží uvěříte tomu, že se jí zcela odmítli zabývat nakladatelští giganti Lidové noviny, Mladá fronta či Albatros. 


Tahle fotka mne kdysi přivedla
na myšlenku donutit Evu,
aby začala vzpomínat 
Možná je odrazovalo moje jméno - což byla ovšem zbytečná obava, protože ve chvíli, kdy se mi povedlo hlavní aktérku přesvědčit, že je čas začít, a vyškemrala první odpovědi, jsem se proměnila v pouhou čtenářku. Nápad postupovat chronologicky se sám nabízel, stejně jaké jednotlivé "tematické" části. Knížka tak začíná rodinnou anamnézou (která mne bavila o to víc, že moje skvělá tchyně stejného věku má podobnou). A logicky končí oddílem karlovarským. Mezi tím najdete plno pozoruhodných informací, souvislostí i historek... a žádní drby, samozřejmě. Nakladatel Zdenko Pavelka nám nabídl možnost vést rozhovor mailem, což pro mne znamenalo, že jsem se několik měsíců velmi dobře bavila Evinými perfektně stylizovanými texty, jejichž pravidelný tok nevyžadoval prakticky žádnou korekci. 


Snažila jsem se nakonec jen o to, aby moje (místy záměrně) naivní otázky příliš nerušily - nenávidím ty rozhovory, kde se tázající nějak pokouší dotazovanému vyrovnat a vypadat taky chytře, a zakládá si v odpovědích na formulaci "To je skvělá otázka, teď jste trefil hřebíček na hlavičku" a podobně. Paradoxně je to tedy první z knížek, pod kterými jsem podepsaná, za kterou si stoprocentně stojím - protože jsem ji nepsala. :-) Výsledkem je myslím moc pěkné počtení, které doplňují i některé neuvěřitelné fotky a velmi podrobná bibliografie (za obojí je třeba poděkovat Miloši Fikejzovi). Kniha bude na festivalu ke koupi - a myslím, že ji budeme někde někdy i podepisovat.