
Actors Studio zdaleka není největší ani nejstarší hereckou školou na světě, určitě však zůstává nejznámější - a to i v době, kdy má nejlepší éru nenávratně za sebou a opírá se jen o slavnou minulost. Prohlášení, že vás přijali do Actors Studia nebo do některé z jeho sekcí, stále vyvolává oprávněný obdiv. K zodpovědnému provozování herecké profese všem nikdy nikdo nevyžadoval papír - a řada nejzajímavějších a nejuctívanějších divadelních a filmových herců současnosti se obejde i bez jakýchkoli teoretických základů. Divákům je pak už úplně jedno, jestli se jejich miláček studoval kreslené postavičky z klasických animovaných filmů a rockové hvězdy jako Johnny Depp, nebo získal pomyslný výuční list ještě coby nezletilec v televizních seriálech jako Leonardo DiCaprio. Odborné kapacity mimochodem soudí, že právě kontrolovaně spontánní herectví těchto dvou uznávaných hereckých celebrit vychází z metod Actors Studia.

Dokonalé splynutí s rolí – to je heslo, které nejobecněji vystihuje složitý soubor postupů a pravidel, jež v pojetí desítek velkých hereckých talentů pomáhal formovat podobu současného amerického filmu. Umění proti trhu Actors Studio - to jsou především desítky fascinujících, dramatických příběhů, ve kterých se střetává talentovaný a metodicky vyškolený jedinec, snící o umělecké nezávislosti, s nelítostnou realitou trhu. Kdo to kdy viděl: herec, který si něco myslí a není už jen povolným nástrojem režisérského řemeslníka, podřízeného požadavkům produkčního studia.

Soustředěná nervnost Ala Pacina, rafinovaně živelné kreace Jacka Nicholsona, koncentrovaná křehkost Julie Robertsové nebo hluboce ženská intuice Sissy Spacekové – to všechno je součástí historie, která se zasahuje až do nejživější současnosti. Každý rok se během oscarové show jako nominovaní prosazují herci a herečky, svázaní se slavnou Metodou.

Mezi nominovanými byli i další dva slavní frekventanti kurzů Actors Studia - Philip Seymour Hoffman (za part zvráceného kněze v psychologickém dramatu Pochyby) a Marisa Tomeiová (za Wrestlera). Za svou rodnou instituci tak z deseti nominovaných zabojovali čtyři, takže asi jen stěží můžeme Actors Studio považovat za přežitou instituci.
Herecké nebe v Hells Kitchen
Actors Studio působí v rámci hereckého vzdělávání se svou šedesátiletou tradicí bezmála jako nováček. Jiná slavná newyorská herecká škola – Juilliard School, se zrodila už v roce 1905, podobně jako třeba prestižní londýnské Royal Academy of Dramatic Art. Instituce, založená 5. října 1947 divadelníky Eliou Kazanem, Cheryl Crawfordovou a Robertem Lewisem v manhattanské čtvrti Hells Kitchen, ovšem navazovala na aktivity slavného divadelního souboru Group Theatre, oslňujícího Ameriku svými revolučními představeními už od roku 1931.

Intonace, drobná gesta, pohyb v prostoru, rytmus řeči – nic z toho nesmí být náhodné, i když to může být improvizované. Se studiem role doma v lenošce byl konec: práce na postavě se stala kolektivní záležitostí, do které vstupoval i učitel. Bezduché memorování textu se stalo přežitkem – do hry vstoupila představivost a neopakovatelná osobnost herce. A způsobila největší revoluci v historii moderního herectví.
Mentoři a učni

Třeba Marlon Brando (který léta působil i jako čestný předseda konzervatoře Stelly Adlerové) je sice technicky především žákem slavné herecké pedagožky, právě on však slavnou Metodu nejvíc proslavil pod režijním vedením „konkurenčního“ Elii Kazana v dramatech Tramvaj do stanice Touha (1951) a V přístavu (1954).

Ten v 50. letech klíčovým způsobem ovlivnil tehdy nové a rychle se rozvíjejí médium - televizi. První živé přenosy poskytly obrovskou příležitost právě frekventantům Actors Studia - a Lumet, jako typický „herecký režisér“, v letech 1951-60 odvedl obdivuhodnou práci. Právě díky němu si tak můžeme dodnes připomenout řady literárních a divadelních adaptací, zviditelňujících vůbec poprvé pozdější slavné žáky Actors Studia.

Zdaleka ne všichni jsou však tak úspěšní jako třeba talentovaná žačka Adlerové, snědá kráska Salma Hayeková.

Za jednašedesát let existence prošlo relativně malým Actors Studiem přes 1200 absolventů.Elegantní nízká budova z červených cihel v čísle 432 na 44. ulici je dnes obklopena výškovými domy a láká k představám příštích hvězd, trousících se na Strasbergovy úchvatné lekce v dobách největší slávy jeho dílny – v 50. letech. Někteří žáci ovšem své slavné tváře kvůli případným zvědavcům raději skrývali za černými brýlemi a vyhrnutými límci kabátů: patřil mezi ně James Dean i Marilyn Monroeová, která Studio začala navštěvovat už v době, kdy byla hystericky obletovanou filmovou star.
Vyučování mohlo připomínat laboratoř šíleného vědátora, kde místo kypících chemikálií bouřlivě reagovala slova a gesta. „Chci, aby se tady neučilo, ale tvořilo,“ prohlásil prý Lee Strasberg – a on a jeho kolegové se proto nikdy nechovali jako nadřazení mentoři, kteří mají vždycky pravdu. Zůstává tak ovšem otázkou, kdo a jak vlastně stvořil filmové hvězdy Marlona Branda, Jamese Deana či Montgomeryho Clifta. Nebyli to nakonec oni, kdo současně tvořili své Actors Studio?

Herci pečlivě studovali sociální prostředí, ve kterém měli jejich hrdinové žít, a vrývali si do paměti všechno, co by mohli použít pro větší přesvědčivost svých výkonů. V jejich filmové práci hrál důležitou roli element v hollywoodském filmu dosud nevídaný - improvizace. Pod vlivem Metody herci poprvé v historii otevřeně vyjadřovali vlastní touhy a frustrace – a začali vrývat do dosud neposkvrněné, pečlivě nalíčené tváře hollywoodského filmu vrásky skutečných problémů.
Výbuchy a pády

Na počátku 60. let tak za sebou Marlon Brando vlekl z filmu do filmu pověst problémové star, která přiváděla nezvladatelnými náladami kolegy ze štábu do zuřivých rozpaků. Brando přitom působí stejně geniálně ve třiceti letech v sociálním dramatu Elii Kazana V přístavu (1955) jako o osmnáct let později v gangsterském dramatu Francise Forda Coppoly Kmotr. Za oba tak rozdílné filmy Brando dostal Oscara, oba představují vrcholná díla dvou naprosto odlišných období. Mezi nimi – a po nich - však filmografii kultovního hereckého rebela šperkuje plno nevyvážených projektů, jejichž stabilitu bezprostředně sám ohrozil. Tragický osud talentovaného herce a současně herecké celebrity korunuje v 90. letech pohled na neskutečně tlustou a otrávenou hvězdu, vybíjející se v trapných výstřednostech.

Tato přecitlivělá hvězda dramat Odtud až na věčnost (1953) či Norimberský proces (1961) dávala vydělat horentní sumy newyorským psychiatrům. Utápěla svůj intelekt a talent v alkoholu a drogách, aby odešla ze světa ve věku pouhých pětačtyřiceti let. Cliftův učitel herectví z Actors Studia Robert Lewis o jeho životní tragédii mluvil jako o nejdelší sebevraždě v historii.

Nejslavnějším a možná nejtragičtějším způsobem se setkání s Actors Studiem podepsalo na osudu Marilyn Monroeové. Strasberg a jeho kolegové ji nestvořili: vstoupila v prosinci 1954 do nenápadné budovy v Hells Kitchen jako celebrita, která už několikrát bolestně narazila na nepřekročitelné hranice hollywoodského systému. Když se pokusila vybírat si scénáře podle svého (což se dnes považuje za normální praxi každé slavnější herecké osobnosti), vypověděla jí dokonce společnost 20th Century Fox smlouvu. Představitelka krásných, hloupých blondýnek se tak zoufale snažila být dobrou herečkou, že než šla před kameru, zvracela strachy. Možnost studovat v Actors Studiu jí měla nabídnout techniku i sebejistotu.
„Jako by čekala na knoflík, který se musí stisknout,“ pochvaloval si Strasberg, který v Marilyn prý objevil talent srovnatelný s Brandovým. Krásná hvězda však nakonec rezignovala na jeho nabídku věnovat se pouze divadlu a vrací se do Hollywoodu. Její situace se téměř ročním pobytem v jiném světě ovšem ještě zhoršila. Teď byla odhodlána dokázat světu, že má v hlavě mozek. To se možná ještě dalo tolerovat u jejích mužských kolegů. U představitelky tupých roztomilých krásek to bylo nepřípustné.

Pomyslnou poslední kapkou se pro ni stalo londýnské natáčení filmu Princ a tanečnice: anglický herecký a režisérský polobůh Laurence Olivier metody Actors Studia neuznával a po své herecké partnerce žádal pouze to, aby byla na plátně sexy.
Pokud za nejlepší film Marilyn Monroeové nepovažujete chytrou převlekovou komedii Billyho Wildera Někdo to rád horké (1959), je jím nepochybně drama Mustangové. Neobvyklý film Johna Husona z roku 1960 představuje requiem za celou jednou érou americké továrny na sny. Huston i Arthur Miller, který byl autorem scénáře, rozhodně neváhali do svého projektu obtisknout všechno, co se dělo mimo kameru.

V Hustonově slavném filmu moderní kovbojové chytají z náklaďáku koně, kteří se nehodí pro rodeo a slouží jako žrádlo pro psy. Film Mustangové je pak loučením s první generací herců Actors Studia. Hvězdy 50. a 60. let, svázané s Metodou, sice vesměs podlehly tlaku situace, žrádlem pro hollywoodské psy se nicméně nestaly. A navíc připravily cestu svým následovníkům.
Současnost

S dalšími vyznavači Metody – Barbrou Streisandovou, Sidneym Poitierem a Stevem McQueenem – pak Newman v roce 1969 založil vlastní produkční společnost Firsts Artists.

Je zajímavé, jak málo absolventů Actors Studia zakotvilo ve vodách nezávislého filmu (patří mezi ně třeba Harvey Kietel nebo David Strathairn). Drtivá většina vyznavačů Metody naopak operuje v oblasti hollywoodského mainstreamu – a velmi často v jejich výkonech neobjevíte ani stopy po osobním, civilním přístupu k roli. Hledali byste ho ovšem u takových herců, jako je Jane Fondová, Christopher Walken nebo Nicolas Cage?

Právě do ní se mimochodem hrnou méně známí herci či adepti hereckého řemesla, protože mají mnohem větší šanci být přijati sem než do původní „kamenné“ instituce. Institutem, jejž Strasberg založil už v roce 1969 paralelně v New Yorku i Los Angeles, prošli nedávno třeba Scarlett Johanssonová, Adam Sandler či Uma Thurmanová.
Původní Actors Studio se pod vedením Ala Pacina, Ellen Burstynové a Harveyho Keitela stalo konzervativní organizací bez vnitřní potřeby navázat na své revoluční počátky. Připomíná luxusní klub: mezi jehož přísně vybírané členy vede cesta přes pořadník, do něhož se zapisují zkušení profesionálové. O školu s denní výukou a pilně docházejícími, vášnivě diskutujícími studenty už dávno nejde.
Možnost dvě hodiny sedět a chytat imaginární déšť – jak popisuje jednu ze svých lekcí ironicky Vašut – dnes už jistě nepředstavuje takové lákadlo jako kdysi. Staré časy nicméně připomíná název jedné z učeben, který prý nění vůbec myšlen ironicky: pojmenovali ho po Marilyn Monroeové.

Vynikající článek - právě toto jsem hledala a našla až zde. Golf nehraju, značky nekupuju.
OdpovědětVymazatPetra
Díky...
Vymazat