Žánr romantické komedie stvořil samotný ďábel. Vtlouká něžnému pohlaví do hlav, že všem mužům jde jen o jedno: najít tu pravou a vstoupit s ní navždy do neúprosně šťastného vztahu. Sychravý podzim vhání člověka do situací, jimž se ještě v létě dokázal vyhnout: třeba do návštěvy romantické komedie v dámské společnosti. V kině neprší a nefouká a dvojici nenápadně sbližuje intimní šero. To, co pár uvidí na plátně, ho ovšem může zatraceně rozdělit: i sebevědomý a příčetný muž je vystaven nečekaně agresivnímu útoku, když společnice nerozvážně zvolí žánr romantické komedie. Těmi se podzimní program kin bůhvíproč vždycky hemží - snad proto, že diváky připravují na očistec vánočních svátků, plných také nezištné lásky, drtivé pozitivity a upřímné radosti.
Můžete skoro vzít jed na to, že vaše lepší polovička či děvčata v partě jakéhokoli věku ohrnou
nos nad lákavě vyhlížejícím krváke
m Halloween II a zatáhnou vás na filmy s všeříkajícími názvy
Láska na druhý pohled, Láska prochází žaludkem nebo
Chceš mě, chci tě. Lásce a milostnému chtění v kině neuniknete, ani když kývnete na slibně nazvaný
Můj život v ruinách: má v něm prstíky hvězda jedné z nejúspěšnějších romantických komedií posledních let,
Mojí velké tlusté řecké svatby – helénsky naducaná Američanka Nia Vardalosová.
Romantická komedie vás
chce přesvědčit, že 1/ láska přece jen existuje a že 2/ muži a ženy žijí jen proto, aby do úpadu hledali své ideální partnery a dokázali s nimi platnost bodu jedna. Předpokladem je zavrhnout všechny dosavadní životní jistoty, ať už jde o současný funkční, ale nedokonalý (a tedy nesprávný) vztah, dobře placené zaměstnání či postavení a majetek. Dokonce zpochybní i vaše rozumné příbuzné a kamarády tvrdící, že bod jedna je idealistická hovadina. Ano, a ještě 3/: všechno je to vlastně jenom taková legrace, i když...
Podlé filmařské triky Nejzákeřnější je, že tyhle nesmyslné představy o světě pašují do vašeho života ostřílen
í profesionálové, kteří si zaslouží svůj plat. Prostá kombinatorika romantické komedie jim sice nedovoluje měnit zavedená schémata “o čem”, ale umožňuje jim skoro donekonečna variovat neméně důležité “jak”. Příběhy, které v návaznosti na literární červenou knihovnu vymývají mozky divákům už od 30. let, se tedy dost často na začátku tváří jako osvěživě cynické vyprávěnky, zdánlivě zpochybňující vlastní mechanismy. Navenek vyzrazují všechna svá tajemství, aby vás vzápětí potupně zahnaly zpátky do klecového lůžka svých osvědčených pravidel.
V Animální přitažlivosti (2001) si hrdinka v podání Ashley Juddové zlomené srdce léčí rozumně vypadající teori
í, podle které se lidé a zvířata ve svých namluvacích rituálech v zásadě neliší. Nejen ona, ale i specialistka na dobrovolné mužské oběti před oltářem (Jennifer Lopezová) ve
Svatbách podle Mary, sebestředný moderátor machistické show (Gerard Butler) v
Chceš mě, chci tě nebo úspěšný newyorský schůzkolog (Will Smith) ve filmu
Hitch: Lék pro moderního muže ovšem posléze zjišťují, že jejich cynické poučky neplatí. Lidské srdce se přece nepodřizuje žádným předem daným schématům! (Co na tom, že samotné příběhy těchto postav jsou všechny na jedno brdo?)
Romantické komedie předstírají, že vyprávějí o skutečném, nedokonalém a pragmatickém světě - načež nás z vratké, nakloněné roviny našich vlastních životů přešoupnou do ideálního prostoru Hollywoodu. Požadavek na tyto příběhy je tak dost příšný: musejí totiž současně naplnit pravidla komedie i romance. Zatímco ta první předpokládá stylizaci, ostře prokreslené charaktery a analytický nadhled, ta druhá vás potápí (až po tázavě pozdvižené obočí) do vlažné, pastelově třpytivé břečky krásných citečků a perfektních, definitivních vztahů.
Potíže s protivenstvím Bojový arsenal romantické komedie je děsivě omezený: máme taky ústřední, sympatický a krásný milenecký pár, jemuž sekundují vice ži méně komičtí přátelé, kolegové a příbuzní.
Ti komentují a často komplikují skutečnost, že hrdiny od sebe dělí navenek zcela “nemožné” okolnosti - nejčastěji nekompatibilní povahové vlastnosti a/nebo společenské, kulturní či majetkové rozdíly. Jen málokdy jsou tak zásadní jako v
Městě andělů, kde se hrdina (Nicolas Cage) musí vzdát nesmrtelnosti, aby se přiblížil své pozemské lásce (Meg Ryanová). (Potíže ovšem nastanou už ve chvíli, kdy je protagonisto
u Americký prezident či britský ministerský předseda
– Láska nebeská).
Podle úspěšné scenáristky a režisérky Nory Ephronové (která má na triku hity
Samotář v Seattlu či Láska p
řes internet) vycházejí romantické komedie buď z křesťanského pojetí (hrdinové musejí překonat vnější překážky), nebo z židovské tradice, kdy splynutí duší hatí mužská neuróza. I když autorem komedie, která tuto tezi rovnou přetavila v milostný trojúhelník –
Rabín, kněz a krásná blondýna - , je blonďák z Bostonu Edward Norton, pod “židovské” komedie se většinou opravdu podepisují tvůrci, přiznávající obřezané předky.
Protože se zabývají spíš nitrem hrdinů než honičkami kolem otláře, jsou tyhle filmy většinou velmi chytré a vtipné, ať už jde o filmy Woodyho Allena (v čele s nedostižným
Manhattanem/1979) či scénáře Charlieho Kaufmana. Ten je autorem asi vůbec nejdůvtipnější komedie posledních desetilet
í - Věčného svitu neposkvrněné mysli (2004). Její rozhádaní hrdinové (Jim Carrey, Kate Winsletová) využívají služeb specializované firmy, aby vymazali špatné vzpomínky na svůj vztah – a pak se k sobě nevyhnutelně vracejí, i když se po paměťové “totálce” ani nepoznávají...
Ať jde o nitro nebo o konkrétní klacky pod nohy, jeden či oba z dvojice hrdinů bývají citově vázáni jinde (a většinou už zakoupili snubní prstýnky). Z jejich odstrkovaných partner se mohou vyklubat pěkní zloduši (jako v
Podnikavé dívce se Sigourney Weaverovou v roli padoušské šéfové) - a nebo se mohou dát dohromady a nechat hrdinům volnou ruku (jako ve filmu
Šest dní, sedm nocí s Harrisonem Fordem a Anne Hecheová). V milostných trojúhelnících bůhvíproč dost často figuruje schema “Kain a Ábel” (hrdinka si zprvu ze dvou bratrů neomylně vybere toho zlého, aby pak šťastně prohlédla, jako např. ve filmech
Sabrina či
Zatímco jsi spal).
Důležitou roli hraje počáteční nedorozumění, omyl, lež nebo prostá zaslepenost – kdyby jich nebylo, scenáristé by to hned na začátku mohli zabalit. Jen zřídkakdy bývá překážka tak radikání a přitom ze života, jako je nechtěné dítě počaté dvěma prakticky cizími lidmi v nápadité komedii
Zbouchnutá z dílny nové hvězdy hollywoodské romantické komedie – Judda Apatowa.
Až na výjimky
se v romantické komedii provětrávají méně realistické modely: vůbec nejoblíbenější je pohádkový vztah “Popelka a princ”. Chudá cuchta je v něm povznesena na pomyslný “zámek” díly lásce bohatého, společenyk dobře situovaného a krásného partnera. Nejvýdělečnějším hitem posledního třicetiletí tak v rámci žántu zůstává příběh citově okoralého milionáře (Richard Gere) a šlapky s dobrým srdcem (Julia Robertsová) –
Pretty Woman (1990).
Co do popularity za ní nezaostává mravoličný
Neslušný návrh, jehož vdaná hrdinka (Demi Moore) sice podlehne krásnému, zamilovanému milionáři (Robert Redford), ale pak se z
cela neprakticky vrací k chudému manželovi a věrnému psovi (Woody Harrelson). Všechny kancelářské úřednice pak promítají své trable s nadváhou, alkoholem, cigaretami a muži
do Deníku Bridget Jonesové a jeho pokračování, kde se hrdinka (Renée Zellweger) zmítá mezi citem k sucharskému boháči (Colin Firth) a šaramantnímu hejskovi (Hugh Grant).
Nemusí to být zrovna příběh z prostředí módního průmyslu
Ďábel nosí Pradu, aby zviditelnil vazbu tohoto druhu příběhu a katalogu módního šatstva. Ženským divačkám se asi nikdy neomrzí magický okamžik, kdy se nevzhledné ošlivé kačátko promění v nádhernou labuť. Hlavní roli v proměně zravidla nehraje jen nádherná plesová róba, v níž cuchta oslní na nejbližším plese, ale i návštěva salónu krásy. Na tom, aby i kadeřníci a vizážisté získali svá procenta, mají podíl jak příběhy určené teenagerům (
Deník princezny, jehož hrdinka se z obyčejné středoškolačky stává dědičkou trůnu), tak story cílené na střední věk (příběh lásky zanedbávané vdovy a jednorukého pekaře
Pod vlivem úplňku). Šatičkami, po kterých hrdinka romantické komedie baží nejvíc, je ovšem svatební róba.
Svatba jako řemen 
V dobách spisovatelky Jane Austenové (
Rozum a cit, Pýcha a předsudek) měly dívky jen dvě možnosti: buď zůstat rodině na krku coby staré panny, nebo se vdát. První, mrzoutská varianta je pro žánr romantické komedie použitelná jen jako výchozí stav. Filmy kroužící kolem svatby tvoří ovšem asi nejdůležitější téma – hned vedle filmů typu “remarriage”, v nichž jde o znovushledání rozhádané dvojice. Oblíbené
Čtyři svatby a jeden pohřeb (1994) sice končí rozhodnutím ústředního páru (Hugh Grant, Andie MacDowell) společně až do smrti nikdy nestanout před oltářem, zahnání vyhlédnuté kořisti před oddávajícího kněze je ale metou i těch nejemancipovanějších romantických hrdinek. Nikde ovšem nejdřív nezazní kolik rezolutních “ne” jako u oltáře v romantických komediích. A odnikud se tolik neprchá jako z kostela nabitého svatebčany. (Hrdinka N
evěsty na útěku v podání Julie Roberts se kvůli svému chronicky nevhodnému řešení situace dostane do novin – a kdo ví, coby se s chudinkou stalo, kdyby autorem článku nebyl šaramantní reportér v podání Richarda Gerea.)
Svatební veselí může zkazit zjištění, že ženich je gay (
Svatba naruby) nebo zločinec (
Svatba jako řemen) a babička mrtvá (S
vatba Roberta Altmana). Společné “ano” dvojice ovšem ohrožuje i nekompatibilita jejich rodin, ať už jde o životní styl (
Fotr je lotr), odlišný poměr k právu (mafiánské zázemí ve filmech
Mickovy modré oči, Nevěsta přes internet či
Betsyina svatba) nebo etnické rozdíly (bollywoodsko-hollywoodský hit
Bouřlivá svatba).
Problém může nastat i ve chvíli, kdy mladík při nácviku žádosti o ruku omylem osloví dívku, která je poněkud z onoho světa (a neříkejte, že animovaná
Mrtvá nevěsta Tima Burtona není romantická komedie!). Spárování nakonec neuniknou ani dva staří mládenci v podání Owena Wilsona a Vince Vaughna, kteří v komedii
Nesvatbovi pronikají na svatby cizích lidí, páchají tam zlovolné neplechy a loví rozhicované družičky.
V hlavní roli muž? 
I když protagonisty romantických komedií bývají ženské postavy, je v nich spoleh i na muže. Většinou jde o pomýleného hrdinu, který teprve díky své lásce jde do sebe pochopí, co je správné. Tento model umožňuje sledovat hlavní ženskou postavu pohledem, zamlženým zbožným obdivem, takže I divačka se pak cítí jako uctívaná modla. Naplnily ho některé vůbec nejvýdělečnější romantické komedie posledních desetiletí, počínaje klasickým
Bytem (1960), v němž si Jack Lemmon zahrál pragmatického, uťápnutého úředníčka, který prohlédne díky hezké kolegyni (Shirley MacLaineová).
Mužského hrdinu využívají i úspěšná romance mixnutá sportovní komedi
í Jerry Maguire (1996) s Tomem Cruisem v roli cynického sportovního agenta a populárn
í Notting Hill, nabízející příběh obyčejného londýnského antikváře (Hugh Grant) zamilovaného do hollywoodské hvězdy (Julia Robertsová). Mužské stanovisko zneužívá i komed
ie Lepší už to nebude - příběh cynického spisovatele ženských románů (Jack Nicholson), jehož sociopatii usměrní vztah k laskavé servírce (Helen Huntová) a psíkovi homosexuálního souseda.
Právě “polidštění” mužského hrdiny ukazuje, jak podřízené postavení může muž v romantické komedii zastávat. Není tu totiž jen středobodem hrdinčiných tužeb, ale i obětí zmanipulovaných vypravěčských pravidel: ubožák, neschopný pravých citů a neznalý skutečných hodnot – ať už je emocionálně nezralý sobec nebo cynik skrývající zlomené srdce – se stává objektem brutální citové výchovy.
Pro každého něco 
Byla by to jen zábava, kdyby po světě neběhaly miliony normálně se tvářících dospělých žen, které svět kolem sebe (a muže zvláště) natvrdo poměřují metrem romantické komedie. Filmaři, kteří tyhle snímky vymýšlejí a natáčejí, ovšem nechtějí zlikvidovat civilizovaný svět vyprávěnkami o zušlechťující síle opravdového citu.
Továrna na sny funguje pragmaticky, na základě divácké objednávky: pravidla romantické komedie určuje většinové lidstvo, které si potřebuje ventilovat nepřiznanou touhu po odměně za snahu a dobrých koncích. Happy end ovšem nenastává jen tehdy, kdy si dva vyvolení padnou do náruče, přičemž to zpovzdálí komentuje nějaké to roztomilé zlobidlo (a dokáže to i nemluvně: viz sér
ie Kdopak to mluví).
Může k němu dojít při rodinné meditaci nad hrobem věrného ps
a (Marley a já) - a dokonce i ve chvíli, kdy nepřejícný osud milence rozloučí navždy, protože v duchu zůstávají navždy spolu, jako v nesmrtelném příběhu o setkání princezny a novináře
Prázdniny v Římě (1953) nebo v životopisné hříčce o začínajícím nuzném dramatikovi a bohaté dámě
Zamilovaný Shakespeare (1998) Uspokojení ovšem musejí nakonec cítit nejen ženy v publiku, ale i jejich mužný doprovod (i kdyby ho jen hrál).
Jistě ale platí, že cesty k dojetí mužů a žen vedou jinudy a jinam: v jedné z nejlepších romantických komedií posledních desetil
etí, Samotáři v Seattlu (1993), postava v podání Rity Wilson s dojetím líčí děj hollywoodské klasi
ky Nezapomenutelný příběh – načež se přítomní muži kolektivně dojmou nad drsným thrillere
m Tucet špinavců. O tom, že mezi pohlavími zejí nesmiřitelné emocionální propasti, vypráví jedna z nesporných perel žánru – ironická komedie
Když Harry potkal Sally… (1989). Její hrdinové (Billy Crystal, Meg Ryanová) se sice nakonec dají dohromady, ale celé roky vedou spory o mužské a ženské chápání světa (asi nejlepší zůstává scéna v přeplněné restauraci, kde Sally kamarádovi předvádí, jak vypadá předstíraný orgasmus).
Pokud je film opravdu dobrý, mělo by být v zásadě jedno, k jakému pohlaví se hlásíte. Můžeme ale předpokládat, že ženy v publiku se nechávají unášet citovou složkou vyprávění – to ony jsou přece skutečnými hrdinkami vyprávění, protože se ztotožňují s hlavními ženskými postavami na plátně. Což někdy není vůbec legrace: o tom, co je ženské a co mužské, se totiž v poslední době vedou velké spory.
Nikdo není dokonalý 
Romantická komedie není omezena na současnost: stejně s rozložením sil nakládá třeba i
Zamilovaný Shakespeare (1998), kde začínajícího dramatika a sebestředného mladíka v jedné osobě (Joseph Fiennes) zažene na správnou stezku slávy energická šlechtična (Gwyneth Paltrowová). Drobně znepokojivým rysem jejich vztahu je skutečnost, že půvabná Viola definitivně dobude Willovo srdce až v mužském převleku.
Hrátky s převleky a záměnami mají v romantických komediích nezastupitelné místo: potvrzuje to i nestárnou
cí Někdo to rád horké (1959), v níž se dvojice muzikantů skryje v ženském převleku na útěku před gangstery, takže nešťastný Joe (Tony Curtis) trpí coby kamarádka krásné Sugar (Marilyn Monroeová), zatímco jeho kolega Jerry (Jack Lemmon) padne za oběť vilným choutkám přestárlého milionáře.
Jednou z nejpovedenějších komedií tohoto typu, reflektujících proměny ve vztazích pohlaví, se stal
a Tootsie (1982), ve které Dustin Hoffman coby nezaměstnaný herec získává v ženském převleku roli i srdce hezké kolegyně (Jessica Langeová). O deset let později se Robin Williams pokoušel o totéž ve vztahu k rodičovským rolím ve film
u Mrs Doubtfire – táta v sukni (i když se jeho hrdinovi v “realistickém” finále nepovedlo získat zpět manželku).
Možná nejbizarnější komentář k tématu ale nedávno nabídl fil
m Po čem ženy touží, ve kterém do Mela Gibsona v roli cynického sukničkáře musel uhodit blesk, aby se naučil naslouchat (doslova) citlivé ženské duši. Příběhy tohoto typu tak zrcadlí proměnu vzhledu a sociálního chování: tradiční, bezpečně viditelné hranice mezi mužským a ženským pohlavím zmizely. Do hry i v romantických komediích vstupuje homosexualita, ať už se hrdina těsně před svatbou musí zamyslet nad svou orienta
cí (Svatba naruby) či musí naoko uzavřít sňatek se ženou kvůli rodičům, přestože žije ve šťastném homosexuálním svazku
(Svatební hostina).
V řadě filmů homosexuál slouží jako kamarád, který hrdince radí s citovými problémy (
Frankie a Johnny), i když se to někdy může vymknout z ruko
u (Příští správná věc s Madonnou a Rupertem Everettem). V tragikomed
ii Zažít Woodstock (2009) se zase nejchápavějším přítelem mladistvého hrdiny, zjišťujícího, že je gay, stává ztepilý transvestita Vilma (Liev Schreiber).
Láska nebeská 
Název anglicky nápadité “multiromantické” komedie Richarda Curtise z roku 2003 udává místo a stav, do kterých by diváky měly romantické komedie vynést.
Láska nebeská je kromě toho i základní encyklopedií postav, témat a nálad, se kterými současné snímky operují. Některé minipříběhy tu hraničí s hořkým dramatem (jako příběh stárnoucího páru, jehož mužská polovička zahoří k mladičké sekretářce), jiné se přibližují frašce (jako story nadrženého ošklivého mladíka, který naplní své tužby až v náručí amerických krasavic).
Navzdory tomu, že v
Lásce nebeské hraje důležitou roli létání a v jeho rámci motiv šťastného přistání, stojí její tvůrci pevně oběma nohama na zemi. Úzkostlivě se tak vyhýbají použití prvků, které si řada romantických komedií poněkud nesportovně vypůjčuje z jiných žánrů – nejčastěji z fantasy nebo sci-fi.
Průnik žánrů zrodil nejpodivnější hybridy. A tak tu mám
e Srdcovou sedmu, ve které se zkoumá citové váhání hlavní hrdinky (Gwyneth Paltrowová) ve trojici příběhů modelovaných podle toho, jestli stihla nebo nestihla metro (model vypůjčený z Kiešlowskéo
ho Náhody). V důvtipné komed
ii Na Hromnice o den více je sobecký, cynický protagonista (Bill Murray) zapleten do časové smyčky, takže se každé ráno probouzí do stejného dne – a stale tytéž situace postupně řeší na vyšší mravní úrovni.
Ve filmu
Horší už to nebude protagonista (Will Ferrell) zjišťuje, že je hlavní postavou rozepsané knížky neurotické spisovatelky, která zatím všechny své hrdiny nechala zemřít. A v romantických kome
diích Kate a Leopold nebo (nejnověj
i) Zakletý v čase si hrdina pro svou vyvolenou musí dokonce docestovat časoprostorem. Nelze se ubránit podezření, že tyhle nečisté žánrové triky nadbíhají mužské části publika, která si s jejich pomocí může ukrátit čas zbývající do konce filmu.
Dumání nad časovými paradoxy a zvlášť odhalování logických lapsů v navenek vyleštěných a hladce fungujících zápletkách může být zábavné. Zkuste však nahlas zpochybnit premisu
Domu u jezera, jehož hrdinové sice žijí na stejném místě, ale v různých časech! Vaše lepší polovička se asi jen stěží nechá zatáhnout do vášnivější debaty o funkci záhadné poštovní schránky, sloužící k výměně milostné korespondence, když má ještě plnou hlavu toho hezkého Keanu Reevese… Máte na krku hádku - a to jste se zrovna v kině nechali přesvědčit, že muži a ženy nevyhnutelně směřují k cituplnému splynutí duší.
(Psáno pro chvalně známý časopis nejen pro muže ForMen - díky redakci za možnost uveřejnit text i zde!)
Rok se začíná chýlit ke konci a tak už asi můžu konstatovat, že Strážci - Watchmen Zacka Snydera patří k tomu nejzajímavějšímu, co jsem letos v kině viděla (a určitě se dají zařadit mezi ty nejlepší adaptace comicsů, které kdy vznikly). Zákup DVD s filmem byl logický, ještě víc než samotný film, který se přece jen nejlépe vyjímá na co největším plátně, mne ovšem potěšilo "sourozenecké" DVD Strážci - Watchmen - Příběhy Černé lodě. Obsahuje totiž ty nejlepší myslitelné bonusy k adaptaci legendárního grafického románu Alana Moorea a Davea Gibbonse - dvojici krátkých snímků, vycházejících z comicsu a potvrzujících to, co bylo jasné už z filmu samotného: máme před sebou zajímavý a sebevědomý fikční svět, který provokuje k dalšímu 
prohlubování a obohacování v rámci nejrůznějších vypravěčských formátů. I v rámci hollywoodské kinematografie je takových fenoménů jen pár (a ty originální, které se obešly bez papírové předlohy, lze spočítat na prstech jedné ruky: Indiana Jones, Star Wars...).
Všechno, co bylo v comicsu, se ovšem Zacku Snyderovi do filmu, už tak přehuštěného "významnými" detaily, vejít nemohlo. (Osobně nejvíc lituji pojednání Daniela Dreiberga o sově Pallas Athény). Takže vznikl samostatný animovaný videosnímeček Strážci - Watchmen - Příběhy Černé lodě (26 min., Watchmen - Tales of the Black Freighter, r. Daniel DelPurgatorio, Mike Smith), který probůh neukazujte menším dětem. Drsná podívaná v barvách krve (rudá) a smrti (černá) vypráví příběh ušlechtilého trosečníka (mluví ho Gerard Butler, hvězda předchozího Snyderova filmu 300: Bitva u Thermopyl).
em v tom, že na voru, nadnášeném nafouklými těly mrtvých druhů, tak trochu zešílel... Podobně, ale přímočařeji a tvrději než u Watchmenů, se tu spřádá úvaha na téma dobrých úmyslů, které dláždívají přímou cestu do pekel. (Pokud jde o motiv utržené hlavy kamaráda námořníka, která dělá hrdinovi společnost, dopřejte mi vidět v něm zlovolný odkaz na kamarádského parťáka Wilsona ze Zemeckisova Trosečníka).
McHattie), prvního superhrdiny Sůvy z týmu Minutemanů a autora autobiografické knížky Pod kápí, jehož příběh byl ve filmu trestuhodně potlačen. Culpeper ale zpovádí i Hollisovu lásku Sally Jupiterovou (Carla Guginoová), která má ještě daleko k alkoholické trosce z domova důchodců známé z "hlavního" příběhu a která se kroutí v palbě znepokojivých otázek ohledně jejího vztahu k jistému Komediantovi. Talk show navíc přerušují "dobové" reklamy, ať už na Veidtův poetický parfém Nostalgie nebo na čistič záchodového potrubí.
Je logické, že svět Watchmenů mohl najít pokračování, které je hodno jeho důvtipu, až dnes, v interaktivním a globálně propojeném mediálním světě: možnost doplňovat si informace a bavit se máte v kině, na DVD i na internetu, můžete si zahrát příslušnou videohru (The End is Nigh se odehrává v roce 1972, asi deset let před událostmi v comicsu a zhruba pět let předtím, než byli maskovaní strážci přinuceni odejít do předčasného důchodu). Mimochodem dětem, než dorostou ve zralé čtenáře, můžete koupit alespoň příslušné strážcovské lego.
P. S. K "bonusům", kterými Snyderův tým svůj film doplnil, patří mimochodem i krátký instruktážní ideologický filmeček ve stylu 50. let o neblahém Keeneově zákonu, zaměřeném proti maskovaným hrdinům. Už pár měsíců se potuluje v pravém sloupečku mého blogu.
