Pražské sídliště Spořilov, kde už pár desítek let bydlím, zabydlují zestárlé zbytky původních osídlenců a jejich potomci - alespoň v části, se kterou jsem spojená tak stále ještě zůstává páteř dávné stabilní sociální skladby (kupříkladu v našem bloku se - pokud se mýlím, BabE mne laskavě opraví - družstevní byty v 60. letech přidělovaly často rodinám vysokoškolských učitelů z elektrofakulty, zatímco o dva bloky dál, kde jsem vyrůstala a kde teď bydlí moje sestra, spíš humanitní vysokoškolské inteligenci).
Stejně jako na jiných sídlištích se ale obyvatelé Spořilova mění a naše adresa se "zhoršuje": vedle asimilovaných Asiatů (neškodně zamořujících oprýskané chodby vůněmi exotických krmí) tu začíná být i plno Ukrajinců s unikátní schopností neodpovídat ani na sousedský pozdrav, což je pouze vrcholek ledovce jejich odlišností. Moje adresa s hučící magistrálou pod okny se minulý měsíc značně zhoršila pokácením vzrostlých jehličnanů vysazených v 60. letech přímo před našimi okny.
Před lety jsem se na protest proti tomuhle záhadnému a nesmyslnému záměru přivazovala řetězem k domovním dveřím - obrazně - , což byl dosud jediný zjevně "ekologický" akt v mém životě. (Coby aktivistku mne pak rozčarovalo, že 1/ moje sousedy otázka až na výjimky naprosto nezajímá - nebo s kácením souhlasí, protože jim stromy stíní ne výhledu na protější panelák 2/ příslušným magistrátním úředníkům je to jedno a skutečné ekologické aktivisty nějaké blbé smrky neberou, neboť mají v merku onačejší věci.) To jen tak na okraj a prohloubení lokálního kontextu.

Víc než dva roky tedy na Spořilově byli bez kina (posledním představením prodělečného podniku, který prý fungoval jen díky grantům městské části Praha 4, byl Vejdělkův Václav), přičemž výprava do nejbližšího fungujícího chrámu komerce předpokládala nutnost přičíst k metráži promítaného filmu zhruba hodinu a půl vyplýtvanou na cestu. Vychladlý kinosál se používal coby kulturní centrum s programem koncertů a přednášek vhodných spíše pro domovy důchodců.

Provoz tohoto dobře utajeného biografu je prý mimochodem jen zkušební: jedná se tedy patrně o jakýsi rafinovaný a poměrně přísný test hbitosti a orientace potenciálních diváků, kteří by se měli snažit dorazit na místo dříve, než zase přijde o svou bio-funkci.
Paní Alenko,
OdpovědětVymazatabsence stromů na Vašem sídlišti mne mrzí, ale opětovně vzniklé kino určitě potěší, ne? Alespoň já dávám přednost těmto kinům před multiplexy (chvála maloměstskému kinu v Tišnově a jeho vedoucí paní Vejvodové!) A program vypadá slibně. Držím palce, ať toto kino vydrží.
Zdravím, Eva O.
Ha, do kina Signa jsem jakožto student nedalekého gymnázia párkrát zašel, nevzpomínám si, že by nás tam najednou někdy bylo víc než pět.
OdpovědětVymazatPrávě dokončuji IV. část rozsáhlé reportáže o skutečných kinech, nikoli multiplexových mološích, takže mohu jen dodat, že Sigma snad už má jistou budoucnost zachovanou. Ovšem bohužel stále nejistou, díky odmítnuté dotaci ze strany Národního fondu pro rozvoj kinematografie. Asi nebyla poskytnuta z toho důvodu, aby byl na víc kalhotek a dekoltů v dalším Vejdělkově filmu.
OdpovědětVymazatR.P.
Nevím jestli to bude někdo ještě číst, ale píšu sem po 7 letech vzniku článku, tak uvidíme. V průběhu sedm let kino opět zaniklo, vzniklo zase v roce 2015 na necelý rok a opět zaniklo. Jelikož jsem pár krát byl na promítání, znám atmosféru a chtěl bych ho opět obnovit, tak se ptám, jestli by byl zájem, jestli má význam začít projekt obnovení kina a kulturního centra sigma spořilov. Případné reakce pište jsem jako odpověď. V případě zájmu uvedu další kontakty.
OdpovědětVymazat