Atlas mraků

1849: Právník Ewing (Jim Sturgess)  skrývá uprchlého otroka

Román britského spisovatele Davida Mitchella Atlas mraků, který nyní už podruhé vychází v češtině (tentokrát péčí nakladatelství Mladá fronta), není uživatelsky příjemnou zábavou. Nabízí počtení toho druhu, ve kterém se to pravé potěšení rodí z úsilí. Filmová adaptace Mitchellovy knížky, která právě vstupuje i do českých kin, se musela utkat s nálepkou nezfilmovatelnosti předlohy – a učinila tak způsobem, který koketuje s prvky otevřeného nepřátelství vůči zpohodlnělému většinovému publiku. Současně ovšem klade nástrahy i hloubavému divákovi, který se se rád vypravil na nebanální trip.

1936: Skladatel Frobisher (Ben
Wishaw) se noří do své hudby

Mitchellově pětisetstránkové odpovídá téměř tříhodinová podívaná, která zatěžkává divákův bystrozrak v módním stylu efektně vyhlížející pseudointelektuální šarády. Hollywoodskému filmařskému zázraku Christopheru Nolanovi takové hrátky opakovaně vycházejí, to jest rafinovaně vyvažují svou uměleckou zajímavost a komerční kvalitu - Atlas mraků je však na rozdíl od podobně komplikovaného, leč lukrativního nolanovského Počátku finančním fiaskem. Snímek s víc než stamilionovým rozpočtem (zajištěným vesměs investory z Evropy a Asie) totiž během prvního měsíce promítání celosvětově přinesl do pokladen kin 44,4 milionu dolarů. Bez ohledu na to, že film vyhlíží jako mnohem dražší projekt (snad až na některé nepovedené masky), jde o zjevnou prohru. 

1973: Reportérka Reyová (Halle
Berryová) se stává nepohodlnou 

V hollywoodizované distribuci soustředěné na okamžitý zisk má Atlas mraků už teď jasnou pozici outsidera - zřejmě ovšem bude filmem s dlouhou a těžko odhadnutelnou rezonancí. Precedens poskytuje filmografie jeho tvůrců, kteří v uplynulých patnácti letech některými svými počiny ovlivnili podobu amerického mainstreamu. Německý režisér Tom Tykwer z pozice „lokálního“, tedy evropského tvůrce vymanil přinejmenším thrillerem Lola běží o život (1998) a adaptací „nezfilmovatelného“ románu Patricka Süskinda Parfém: Příběh vraha (2006). Sourozenci Wachowští svůj nesmírně vlivný sci-fi thriller Matrix (1999) rozšířili o dvě pokračování, čímž odstartovali celý vlnu „přemoudřelých“ filmů-hlavolamů. Přestože za možnost lámat si hlavu nad trilogii Matrix publikum zaplatilo celkem 1,6 miliardy dolarů, je koncept diváckého hlavolamu komerčně zřejmě dost nestabilní. Mezi filmy, o jejichž smysl se fanoušci mohou donekonečna přít, aniž by se mohli (a chtěli) dobrat nějakého „definitivního“ vysvětlení, patří vedle řady Nolanových snímků třeba divácky úspěšný Prokletý ostrov (2010) Martina Scorseseho nebo naopak přehlížený Sucker Punch (2011) Zacka Snydera.

Převtělování, revoluce a kapky v moři

2012: Nakladatel Cavendish (Jim Broadbent)
prchá z domova důchodců 

„Přemoudřelé“ filmy vyčerpávají většinu energie svých diváků už tím, jak obtížně se dají popsat. Opírají se totiž většinou o soustavu komplikovaně provázaných časoprostorů, vnímaných jako fikční prostředí vytvářená různými vypravěči - často nespolehlivými, šílenými či nějak maskovanými postavami nebo médii. V Atlasu mraků se v souladu s předlouhou nabízí šest příběhů odehrávajících se v rozmezí pěti set let. První se odehrává v roce 1849 během plavby jižním Pacifikem a jeho hrdinou je mladý právník Ewing (Jim Sturgess), který skrývá uprchlého otroka a netuší, že ho postupně tráví ziskuchtivý doktor Goose (Tom Hanks). Druhý příběh je situovaný do Edinburghu roku 1936 a líčí osudy mladého skladatele Frobishera (Ben Wishaw), který opustil milence Sixsmithe (James D’Arcy) a působí jako zapisovatel v domě starého skladatele Ayrse (Jim Broadbent). Ve třetím příběhu v San Fracisku roku 1973 investigativní reportérka Luisa Reyová (Halle Berryová) odhaluje komplot kolem jaderné elektrárny. Hrdinou epizody ze současnosti je nakladatel Cavendish (Jim Broadbent) uvězněný v domově důchodců. V příběhu z totalitního Soulu roku 2144 sledujeme osudy dívčího klonu Sonmi-45 (Doona Bayeová), který se vzbouřil proti osudu otroka, a na Havaji ve vzdálené, postapokalyptické budoucnosti jsme svědky snahy prostého venkovana Zachryho (Hanks) a vzdělané badatelky Meronym (Berryová) zastavit úpadek zbytků lidstva... 

2144: Číšnice z vývařovny Sonmi
(Doona Bayová) prchá z otroctví

Jednotlivé příběhy jsou (stejně jako v knize) realizovány v odlišných žánrech, takže divák nevnímá rozdílné rukopisy tvůrců a jejich štábů: Lana a Andy Wachowští se ujali epizody z roku 1849 i obou příběhů z budoucnosti (přičemž příběh Sonmi se výrazně odchyluje od předlohy a hodně připomíná Matrix). Tykwer prostřídal žánry „duchovního“ psychologického dramatu (1936), komedie (současnost) a „paranoidního“ amerického thrilleru první poloviny 70. let.

Postapokalyptická budoucnost:
Pasáček Zachry (Tom Hanks) pomáhá
Jasnozřivé Meronym (Halle Berryová)

Zábava pro diváka začíná tím, že jednotlivé epizody se neustále  prolínají a ovlivňují (filmařsky různorodé a vesměs velmi způsoby, jakými se to děje, by si samozřejmě zasloužili velmi detailní popis). Vzniká tak pocit z jednoho jediného příběhu. Dojem putování časoprostorem navozují i různé záznamy směřující od některé z postav k jiným – Ewingův deník, který čte Frobisher, Frobisherovovy dopisy Sixsmithovi, jež čte Reyová, a jeho skladba Atlas mraků, film natočený podle Cavendishova autobiografického románu, který sleduje Sonmi, a záznam výpovědi klonu, který je v Zachryho budoucnosti uctíván jako bohyně. Vše pak zastřešuje vyprávění zestárlého Zachryho... Šestice hlavních hrdinů je pak (na rozdíl od předlohy) vlastně jedinou postavou, která se v průběhu věků převtěluje do různých podob. Celé složité vyprávění nakonec vyústí v dějinný optimismus: lidstvo není ztraceno, i ze ziskuchtivého darebáka se posléze může stát kladný hrdina. Aby toho nebylo dost, autoři filmu se rozhodli posílit dojem souvislostí tím, že různí, vesměs velmi známí herci typu Toma Hankse nebo Halle Berryové hrají ve vyprávění různé postavy (většinou je jich šest - od hlavních rolí po drobné roličky - viz údaje za textem). 

Zachryho zlý našeptávač,
Starý Georgie (Hugo Weaving) 

Odhalit Huga Weavinga (agenta Smithe z Matrixu) coby Zachryho pekelného našeptávače či drsnou ošetřovatelku Noakesovou v Cavendishově příběhu má být pro diváka asi zábavné, vypravěčský systém Atlasu mraků ovšem takové samoúčelné vtípky narušují: místo jedné putující "duše" označené mateřským znaménkem ve tvaru komety tady máte změť nejrůznějších postav a samozřejmě nemáte čas na to, abyste sledovali vývoj každé z nich (pokud tedy nějaký má). To je v rozporu s celým vypravěčským systémem, který se snaží opírat se o „neprůstřelnou“ logiku ve stylu hlavolamu sudoku, ve kterém je horlivý luštitel nakonec odměněn za správný postup tím, že celek dává dokonalý smysl. Případnou divákovu radost z vítězství ovšem kalí právě fakt, že Atlas mraků svou přetláskaností a neprodyšností může nakonec působit jen jako kompenzace prosté autorské „hrůzy z prázdnoty“. 

Korea budoucnosti: Konzumní společnost
je odporná 

Součástí této hrůzy je i fakt, že vedle náročné práce na narativním a stylovém „odmaskování“ vám film nabízí naopak velmi jasný a autoritativní návod, co si máte myslet. Po vší té složitosti působí jako banální a poněkud rozporuplná proklamace, známá nikoli od Tykwera, ale spíš z předchozích filmů sourozenců Wachowských: každý zodpovědný jedinec by se měl snažit změnit konzervativní systém, založený sebedestruktivně na ziskuchtivosti, manipulaci a zneužívání moci. Revoluce působí tváří v tvář důkazům posbíraným v rámci celé lidské historie nevyhnutelně, ale co by mělo následovat po ní, se neřeší - jde tak o stejné virtuální gesto, jaké Wachowští udělali v Matrixu či v thrilleru V jako vendeta, ke kterému napsali scénář, vylepšené lehkou tykwerovskou duchovní mystičností ve stylu Nebe. Kromě toho je sice každá kapka v moři cenná, kapky si ovšem nejsou rovny - kdejaká „náplava“ a anomálie je důležitější, protože je pro autory v jejich samožerném metafilmu samozřejmě zajímavější a zábavnější. A abych nezapomněla, ze všeho nejdůležitější je láska.

Někomu to může vehnat slzy do očí. A někoho prostě může definitivně přestat bavit luštění sudoku.

Cloud Atlas
USA / Německo / Hongkong / Singapur 2012
Scénář a režie: Tom Tykwer, Lana a Andy Wachowski (podle románu Davida Mitchella)

Kamera: Frank Griebe, John Toll 

Hudba: Reinhold Heil, Johnny Klimek, Tom Tykwer
Hrají: Tom Hanks (doktor Henry Goose / Isaac Sachs / recepční / herec ve filmu o Cavendishovi / Dermot Hoggins / Zachry), Jim Broadbent (kapitán Molyneux / Vyvyan Ayrs / Cavendish / korejský hudebník / Jasnozřivý), Halle Berryová (domorodka / Jokasta Ayrsová / indický host na večírku / Luisa Reyová / Ovid / Meronym), Jim Sturgess (Adam Ewing / chudý hotelový host / otec Megan / horal / Hae-Joo Im / Zachryho švagr), Hugo Weaving (Haskell Moore / Tadeusz Kesselring / Bill Smoke / ošetřovatelka Noakesová / Mephi / Starý Georgie), Susan Sarandonová (Horroxová / Ursula / Jusuf / Abatyše), Hugh Grant (reverend Horrox / vyhazovač v hotelu / Lloyd Hooks / Denholme Cavendish / Rí / náčelník kanibalů),  Doona Bayeová (Tilda / Meganina matka / Mexičanka / Sonmi~451 / Sonmi~351 / prostitutka Sonmi), James D’Arcy (mladý a starý Rufus Sixsmith / ošetřovatel James / archivář), Ben Whishaw (stevard / Robert Frobisher / prodavač / Georgette / domorodec), Keit David (Kupaka / Joe Napier / Apis / Jasnozřivý), Götz Otto (Withers)

Premiéra: 22. 11. 2012

(P.S. Tento text jsem napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit jeho delší verzi zde na blogu redakci děkuji. Text vznikl po dvojím přečtení knihy a jedné návštěvě kina - orientace v ději filmu přitom jistě vyžaduje přinejmenším ještě jedno zhlédnutí. Za jakákoli zpřesnění a opravy jsem samozřejmě vděčná.)