Odpad, město, smrt - a Hřebejk

Prostitutka Romi (Gabriela Míčová) je na svou práci
kapku moc útlocitná

Film Odpad, město, smrt nazvali jeho tvůrci "referenčním", což je celkem správné. Spíš než jako samostatný filmový projekt má totiž hodnotu zprávy - nebo spíš průniku několika různých zpráv. Tou první, kterou měli na mysli samotní autoři zřejmě především, je jakási zpráva o působení Pražského komorního divadla na scéně Divadla komedie. (Jen připomínám, že trvalo deset let - a že soubor ukončil svou vysoce ceněnou činnost, protože vinou stále se snižujících dotací města Prahy už nemohl garantovat dosavadní úroveň své tvorby). Konec jedné divadelní  éry, spojené především se jmény režisérů Davida Jařaba a Dušana Davida Pařízka, vyvolal řadu živých reakcí - včetně nápadu producenta Čestmíra Kopeckého zachytit něco, co se mělo rychle stát minulostí. Vznikly tak záznamy dvanácti představení souboru a dokument o něm, vše pod patronátem režiséra Radima Špačka. 1/

Franz (Stanislav Majer) je macho, který
celkem ochotně přizná homosexuální sklony

Úkolu natočit filmovou verzi jedné z nejvýznamnějších inscenací souboru - hry Odpad, město, smrt v Pařízkově režii - se pak ujal Jan Hřebejk, filmař, který má s divadlem dlouhodobě dobré vztahy. Což se v jeho filmografii odrazilo především titulem Zítra se bude.... Zatímco ten je "jen" záznamem divadelního představení, nový projekt Odpad, město smrt měl ambice být  spíše filmem, a právě to je mrzuté: na přípravu nebylo (jak sám režisér přiznal na tiskové konferenci) dost času, což je patrné zvláště z pohledu filmového diváka, který není citově nijak zaangažovaný na divadelním pozadí projektu. To, že nejde ani o film, ani o divadlo, může také představovat  jedinou možnou výtku adresovanou na adresu tohoto snímku. Problematické na vzniklém tvaru (na němž má  jistě jako autor scénáře důležitý podíl i sám Pařízek) není ani tak masivní krácení textu, jako rozhodnutí svobodně mísit  filmové a divadelní prostředky. V Hřebejkově filmu se tak střetávají syrově dokumentaristické prvky s vysoce stylizovanými gesty.

Romi a bohatý Žid (Martin Finger),
který si chce hlavně povídat 

Nevzniklo tak nakonec nic, co by se podobalo třeba Zelenkovým Karamazovým (kteří vyšli z divadelního představení, ale mají autonomní filmovou podobu). Mezi představami o "divadelním" a "filmovém" přitom existuje prostor zdobený svébytnými díly významných autorů. Patří mezi ně i autor předlohy k Pařízkově inscenaci - Rainer Werner Fassbinder (jenž už v roce 1975 napsal text Der Müll, die Stadt und der Tod, který měl kvůli své "nepřijatelnosti", především údajnému antisemitismu, problémy s divadelní i s filmovou realizací.) Ceněný německý tvůrce je u nás dnes prakticky neznámý, přičemž hlavním důvodem může být  jak provokativnost a kontroverznost jeho díla, tak Fassbinderovy těsné vazby na "odepsaný" žánr melodramatu. Tyto vazby vyvrcholily v režisérových stylově fascinujících pozdních filmech - retro dramatech Manželství Marie Braunové, Lola, Lili Marleen nebo Touha Veroniky Vossové 2/, které se před rokem vesměs 1989 hrály v československé klubové distribuci. Tam také zaujaly příštího filmaře Jana Hřebejka - což je asi méně známé než jeho tehdejší obdiv k  tvorbě Woodyho Allena.

Nějvětší atrakce: Martin Pechlát -
xenofobní transvestita Müller

Stejně jako divadelní inscenace, i Hřebejkův Odpad, město, smrt je komorním příběhem šestice postav spojených tématy prodejnosti, xenofobie a sexuální vykolejenosti. Protagonistkou vyprávění je nepříliš úspěšná prostitutka Romi (Míčová), její rodiče (Pechlát, Dana Poláková), její brutální pasák Franz (Majer), její nový zákazník, který si říká bohatý Žid (Martin Finger), a jeho mladý asistent Oskar (Jiří Černý). Komorní vyprávění, v němž není sympatických postav, se soustřeďuje kolem dvou ohnisek - Romi, která je jeho emocionálním středobodem a nositelkou takových ztracených hodnot, jako je hrdost, láska a svobodná vůle, a  bohatý Žid, který je naopak chladným  manipulátorem, dokazujícím neustále, že vše je na prodej. Postava Žida je ovšem tak zakuklená, že působí kontraproduktivně: ve filmu je nesdělný jak záměrně zcela odcizený výkon Martina Fingera, tak samotná metafora "židovství" (upřímně řečeno si vůbec nejsem jista, jak vlastně v současné české společnosti může fungovat). Na plátně postavy ztvárňují  stejní herci jako na jevišti: většinou byli zatím ve filmu nevyužití vůbec nebo jen málo - a někteří z nich působí pod Hřebejkovými režijními křídly opravdu velice dobře (platí to zvláště o  Gabriele Míčové a Stanislavu Majerovi, zatímco fenomenální Martin Pechlát se v roli xenofobního transvestity Müllera u filmových diváků -  z podstaty pasivních - přirozeně nemůže nikdy dočkat stejných bouřlivých ovací, jaké měl na scéně)...

Romi šlape pražské ulice 

Romi - alespoň ve filmu - si nicméně sympatie chtě nechtě získává, za což může především úvodní, autenticky pojatá sekvence nasnímaná v nočních pražských ulicích. Ať jsou následující obrazy jakékoli,  příkře kontrastují s úvodním "realistickým" vjemem, neseným na vlně naléhavého a adresného oslovování samotného diváka-kolemjdoucího. I další zvolená filmová prostředí jsou přitom reálná - jde především o některé pozoruhodně vybrané, nepřístupné prostory pasáže Lucerna.  Stejně silně jako úvod vás citově zaangažovat do vyprávění už nejspíš nic nedokáže, dokonce ani parádní Müllerův kabaretní výstup s "normalizační" písničkou Hany Zagorové Málokdo ví, ve kterém kamera jakoby spontánně podléhá fascinaci protagonistovou třpytivou, tmavomodrou róbou.... Takových okamžiků je ve filmu ovšem jen pomálu: vyprávění ovládá distance a mrazivé finále vás v příkrém kontrastu s ultrarealistickým prologem ponechává na pospas vlastním myšlenkám, týkajícím se právě míry "opravdovosti" celé podívané.

"Divadelní" dekorace skutečné pražské Lucerny 

Zůstává samozřejmě otázkou, nakolik je film ovlivněn samotným Pařízkem a nakolik se na něm mohl nebo chtěl podílet Hřebejk. Odpad, město smrt nicméně odpovídá nové, společensko-kritické a vypravěčsky experimentální linii Hřebejkovy tvorby započaté Kawasakiho růží (do této linie, jak se občas snažím dokázat, patří i neprávem pohrdaná Svatá čtveřice). Nadčasový "apokalyptický" ráz, vyabstrahovaný z Fassbinderovy předlohy, tak nakonec odpovídá nejen konkrétní situaci spojené se ztrátou důležité pražské divadelní scény, ale i hořce skeptickému naladění posledních Hřebejkových snímků (ať už jsou spojeny se jménem jeho dvorního scenáristy Petra Jarchovského či nikoli). Obnažení odcizených, manipulativních a ubohých mezilidských vztahů se tu opět nedílně pojí s kritikou celé společnosti (včetně zátěže předrevoluční minulosti), k čemuž má posloužit především postava "bohatého Žida".  Atmosféra, na jejíž vlně se mohlo nést divadelní představení, ovšem nestačí zaštítit celý stylově rozpadlý film: obvinění "těch nahoře" se omezuje jen na několik vět proslovených Židem "nad střechami Prahy" a klidně bych se bez něj obešla. Nebo bych ráda sledovala samostaný příběh, který by mi snesl nějaké přesvědčivé filmové postoje a argumenty.  .

Malá poznámka na konec: na Hřebejkův film si můžete zajít do kina, nebo se na něj podívat díky serveru Aerovod - což je nová, velmi bohulibá aktivita distribuční společnosti Aerofilm umožňující - on-line a legálně - sledování nejrůznějších, většinou dost zajímavé filmy za menší poplatek.   

Poznámky:

1/  Špaček s kameramanem Davidem Čálkem zaznamenali představení Proces, Spílání publiku, Poslední chvíle lidstva, Odpad, město, smrt, Legenda o svatém pijanovi, Srdce temnoty, Petrolejové lampy, Weissenstein, Antiklimax, Nadváha, nedůležité: Neforemnost, Utrpení knížete Sternenhocha a Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli.

2/ Ani Fassbinderovy vazby na dílo Douglase Sirka u nás nemají oporu, protože také tento americký režisér je u nás prakticky neznámý.    

Odpad, město, smrt
ČR 2012, 74 minut
Režie: Jan Hřebejk

Scénář: Dušan David Pařízek (podle vlastní divadelní inscenace a předlohy Rainera Wernera Fassbindera Der Müll, die Stadt und der Tod)
Kamera: Martin Štrba, Lukáš Milota 

Hudba: Ivan Acher
Hrají: Gabriela Míčová (Romi), Martin Pechlát (Müller), Martin Finger (bohatý Žid),  Jiří Černý (Oskar), Stanislav Majer (Franz), Dana Poláková (Müllerová)

Premiéra: 22. 11. 2012 (kino a internet)