Martin Scorsese: 70

Je ve věku, kdy se i ti nejagilnější filmoví profesionálové věnují sběru prestižních ocenění, zvolňují pracovní tempo a těží z podstaty - a svou filmografii už většinou nezdobí žádnými novátorskými počiny. Pro jednu z nejvlivnějších osobností poválečné filmové historie to však neplatí: v rodinném příběhu Hugo a jeho velký objev (2011) si Martin Scorsese poprvé (s velmi zajímavým výsledkem) vyzkoušel technologii 3D. Autor, který ve filmovém průmyslu působí od roku 1967, vábení nové, digitální technologie dlouho odolával (podobně jako jeho generační kolega Steven Spielberg). Svůj nejnovější film, kriminální drama The Wolf of Wall Street, však právě teď natáčí s pomocí jedniček a nul.

Scorsese má na svém režisérském kontě dvaadvacet celovečerních hraných snímků, soustavně a se stále větší chutí se však věnuje i dokumentárnímu žánru. Od doby, kdy jako asistent režie působil na legendárním hudebním snímku Woodstock (1970), si na své konto připsal řadu vysoce ceněných dokumentů, věnovaných především kinematografii či rockové hudbě. Zatím posledním z nich je dvoudílný celovečerní portrét George Harrison: Living in the Material World (2011). V říjnu snímek vstoupil i do české kinodistribuce, přestože jde o televizní projekt. Filmové kvality má ovšem i televizní seriál Impérium – Mafie v Atlantic City, který Scorsese jako režisér pilotního dílu a výkonný producent úspěšně odstartoval před čtyřmi lety. Dramatická mozaika z éry americké prohibice získala dvanáct prestižních cen Emmy a chystá se vkročit do čtvrté sezóny.

Mezi kontroverzí a tradicí 

Willem Dafoe v Posledním
pokušení Krista

Pilný sedmdesátník v příštím roce zřejmě stihne uvést do kin i další svůj realizačně velmi náročný filmový projekt. Historické drama Silence vypráví o dvojici jezuitských kněží působících v 17. století na japonských ostrovech a o jeho natočení Scorsese snil téměř deset let. V rámci jeho režisérské kariéry nejde o výjimku: jiným snímkem s náboženskou tematikou, jehož natáčení musel obtížně prosazovat, bylo drama Poslední pokušení Krista (1988). To se setkalo se zákazy a odporem církevních autorit - podobně jako v nedávném případě protestů proti filmu, údajně hanobícímu proroka Mohameda, ovšem kritici film ani nepotřebovali vidět, aby ho zavrhli. 

Kundun byl  také vyprávěním
o optice pohledu 

Adaptace kontroverzního románu Nikose Kazantzakise je ovšem dílem muže, kterého víra dlouhodobě zajímá jako umělce i jako člověka. O tom, že Scorsese z hloubi srdce vyznává humanistické hodnoty, svědčí i jeho láskyplně neortodoxní životopis dalajlámy Kundun (1997). Spíš než příběhy světců nucených obývat svět plný násilí a pokušení ovšem Scorseseho zajímají morálně nejednoznační hrdinové, jejichž boj o pomyslnou duchovní spásu může snadno skončit prohrou či kompromisem. V souladu s tím můžeme vnímat i všechny ty vypjatě drastické scény, kvůli kterým byl režisér obviňován z explicitního zobrazování fyzického násilí: ty totiž musejí zpohodlnělého diváka donutit, aby se vyhranil vůči temným stránkám zobrazované skutečnosti. 

Thriller Mys hrůzy:  zločinec
s ambicemi vykupitelského mstitele 

Martin Scorsese nás nutí přemýšlet: k žádnému tématu nikdy nepřistupoval jako k předem dané, nedotknutelné jistotě. Respektuje konzervativní hodnoty i klasické hollywoodské žánry - raději je ovšem problematizuje a pátrá po jejich skutečné hodnotě a smyslu, než aby je uhlazoval do podoby načinčané pohádky. Kriminální thrillery a psychologická dramata, ale také komedie, historické kostýmní snímky nebo muzikál – to jsou žánry, jejichž prostřednictvím vnímá témata, která ho dlouhodobě znepokojují. 

Filmoví spratci po letech 

Zdánlivě pestré portfolio Scorseseho zájmů lze sloučit pod hlavičku zaujatého, osobního zkoumání různých podob moderního násilí. Organizovaný zločin, machismus a fyzická brutalita, úspěch a pád, koncept zločinu, trestu a vykoupení – to jsou témata, která se v jeho filmech opakují už od 70. let, kdy začal americkou filmovou scénu ovlivňovat jako příslušník filmařské generace Nového Hollywoodu. Do skupiny mladých filmařů, která tehdy začala energicky měnit zkostnatělý systém po produkční i vypravěčské stránce, patřili také Francis Ford Coppola Steven Spielberg, George Lucas nebo Brian De Palma. Scorsese, který se 17. listopadu 1942 narodil v newyorském Queensu v italoamerické dělnické rodině, se společností legendárních „filmových spratků“ sdílel posedlost starým Hollywoodem i evropským filmovým uměním. V rámci generace, která dodnes významně ovlivňuje podobu americké továrny na sny, si vydobyl postavení cinefila – a udržuje si je dodnes. Svou vášeň pro filmovou historii vyjádřil i v televizních dokumentárních seriálech Martin Scorsese osobně provází americkým filmem (1995), Moje cesta po Itálii (1999) či v Dopisu Eliovi (2010), věnovanému kolegovi Kazanovi. Jiným praktickým výstupem Scorseseho cinefilie je jeho účinná podpora restaurování filmové klasiky. 

Robert De Niro ve Špinavých ulicích 

Kinematografie se Scorsesemu zažrala do krve jako blahodárný všelék už v dětství - jako slabounké a věčně nemocné dítě trpící astmatem prakticky varostl v kině a před televizní obrazovkou. Zájem o film nakonec vytlačil i jeho původní rozhodnutí stát se knězem: cinefilní zběh z katolického semináře vystudoval literaturu a filmovou režii na Newyorské univerzitě. Z té v roce 1966 vyšel jako autor řady zajímavých krátkých snímků, který už o rok později vstoupil na půdu celovečerní režie černobílým autobiografickým snímkem Kdo to klepe na moje dveře? Ten předznamenal Scorseseho první režisérský úspěch – krimidrama Špinavé ulice (1972). Už v příběhu dvou mladíků, kteří se pokoušejí vymanit z role outsiderů v rodní čtvrti, si vlivná filmová kritička Pauline Kaelová začala všímat toho, co dodnes charakterizuje Scorseseho práce: citu pro velkoměstskou atmosféru, dynamického střihu, rockového soundtracku a problematického hrdiny zmítaného pochybnostmi o naplnění životní role, kterou od něj očekává jeho okolí.

Skrytá vítězství 

Taxikář 

Ve Špinavých ulicích zazářil Robert De Niro, který se v následujících dvou desetiletích stal hvězdou řady Scorseseho významných děl. Patřilo mezi ně především temné drama o vietnamském veteránovi Taxikář (1976), které získalo Zlatou palmu na MFF v Cannes a oscarovou nominaci za nejlepší film roku. Pověst kontroverzní metafoře o frustraci americké společnosti 70. let navýšil i fakt, že „inspirovalo“ atentátníka Johna Hinckleyho, Jr. při útoku na prezidenta Ronalda Reagana. De Niro oslnil i v dramatu Zuřící býk (1980), za něž získal Oscara. Snímek inspirovaný osudy boxerského šampiona Jakea La Motty byl i režisérovou osobní, zuřivou reakcí na neúspěch velkoryse pojatého „psychologického muzikálu“ New York, New York (1979). Spolupráce De Nira a Scorseseho nezrodila jen hořkou komedii o posedlém fanouškovi herecké celebrity Král komedie (1982), ale i dvě výjimečná, vysoce ceněná kriminální dramata – Mafiány (1990) a Casino (1995). Herec se objevil i v roli pomstychtivého kriminálníka v thrilleru Mys hrůzy (1991), který mu vynesl – stejně jako Taxikář - oscarovou nominaci. 

DiCaprio a Jack Nicholson
ve Skryté identitě

Do Scorseseho konceptu filmové podívané herecká hvězda nedílně patří: po De Nirovi se režisér spojil s Leonardem DiCapriem. Byvší idol pištících fanynek z velkofilmu Titanic si solidní hereckou prestiž vydobyl i díky Scorseseho historickým dramatům Gangy New Yorku (2002) a Letec (2004), krimi Skrytá identita (2006) a psychologickému thrilleru Prokletý ostrov (2010). Scorsese se nicméně i po DiCapriově boku profiloval jako tvůrce, který dokáže své spolupracovníky dovést k nejvyšším oceněním, jež jeho samotného dlouhodobě míjejí. Zarážející to bylo především ve vztahu k Americké akademii, která režiséra sice poctila celkem osmi oscarovými nominacemi, ale jen jedinou – za kriminální drama Skrytá identita (2006) - mu dovolila proměnit v ceněnou zlatou sošku. 

Pracovní "manželství": Scorsese
a Schoonmakerová

Scorseseho tvůrčí existence se ovšem neopírá o čekání na ceny a uznání, stejně jako se jeho soukromý život vyzdobený čtyřmi rozvody neodvíjel od snění o ideální životní partnerce. (Tou je ve skutečnosti pravděpodobně jen režisérova stálá spolupracovnice – střihačka Thelma Schoonmakerová.) Osudy Scorseseho jako tvůrce pracujícího v rámci hollywoodského systému ovšem nesmíme oddělit od komerčního úspěchu jeho filmů. Podobně jako jeho vrstevníci George Lucas nebo Steven Spielberg, i on získal částečnou kontrolu nad svou filmařskou existencí jako producent, který umožňuje realizovat filmařské sny nejen sobě, ale i jiných autorům. Postavení, ke kterému se dopracoval, se ovšem opírá o schopnost udržet si uměleckou identitu i v rámci hollywoodské tovární linky na zábavu. 

Režisérovo "cinefilské" cameo
ve filmu Hugo a jeho velký objev 

Citlivě vnímá nejrůznější současné módy - přesto je však stále tvůrcem, který není ovlivňován, ale naopak spíš sám ovlivňuje. O Scorseseho výjimečném postavení ovšem nesvědčí jen pochvalné novinářské recenze či odborné studie velebící jeho sofistikované vypravěčství. Důkaz o něm podávají i tržby, které jsou v americké továrně na sny nelítostným měřítkem momentální hodnoty každého filmaře. Pro Scorseseho totiž neplatí stará dobrá představa, že filmař by si měl vydělat tolik, aby se na stará kolena v klidu mohl věnovat vlastním „malým“, nekomerčním projektům. Scorsese si váží divákovy inteligence a potenciální morální integrity, vždycky ovšem respektoval a dodnes respektuje prazákladní touhu většinového publika - bavit se… Žebříček komerčně nejúspěšnějších projektů jeho režisérské kariéry tak působí dost neobvykle: ať se na něj díváte z jakékoli strany, nejlépe si v něm vedou Skrytá identita, Prokletý ostrov a Letec - což jsou všechno nejnovější tituly Scorseseho filmografie. 

I když sám Martin Scorsese své filmy nikdy nestavěl na happy endech a rád zpochybňoval jejich hodnotu, o něm samotném se tak dá vyprávět bezmála pohádkový příběh. A vůbec nejlepší na něm je, že ještě zdaleka není u konce. 

(Tento text o své milovaném režisérovi jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuji.)

P.S. Některé z mých scorseseovských textů najdete na internetu: psala jsem o Taxikáři, Skryté identitě, Prokletém ostrově, pilotním dílu Impérium - Mafie v Atlantic City,  Hugovi a jeho velkém objevu (v literárních kontextech ještě tady) a dokumentu George Harrison: Living in Materila World. V tištěných médiích lze dohledat např. mé texty o filmech Mys hrůzy (Film a doba . 3 / 1992, s. 181-183), Věk nevinnosti (Film a doba 1 / 1994, s. 52-54), Casinu (Kinorevue. 3 / 1996, s. 18-19), Počítání mrtvých (Film a doba 3/ 2000, s. 161-162), Gangy New Yorku (Cinema 5 / 2003, s. 54-59), Letec (Cinema. roč. 15, č. 2/ 2005, s. 26-31) nebo Gangy New Yorku (Cinema. Roč. 13, č. 5 / 2003, s. 54-59).