Cronenbeg (ne)zešílel: Cosmopolis

Robert Pattinson pod Cronenbergovým vedením hraje skvěle Mrzí mne, že jsem napsala v karlovarském katalogu, že nový film Davida Cronenberga "mapuje temnou stránku ekonomické krize". Je to totiž "návod na film" (kterých je letos katalog obecně obzvláště plný). Dobře míněná snaha diváka zorientovat ho totiž může snadno zahnat do nějakého omezujícího myšlenkového směřování, neřkuli papouškování. Což je zvláště ošidné u filmů, které jsou tak unikavé a komplikované, jako je právě Cronenbergova Cosmopolis. Takže si samozřejmě pro mne za mne někdo může myslet, že se Cronenberg tentokrát vyjadřuje ke globální ekonomické krizi. Neměla bych však ostatním ani sama sobě brát pocit, že tomuto režisérovi jde vlastně o něco jiného či spíš o něco víc než jen o konstatování, že to se západním, civilizovaným světem nevypadá moc dobře. Juliette Binocheová jako jedna z Ericových návštěv  Pokud jsem onehdy vyjádřila názor, že režisérův předchozí film, Nebezpečná metoda, vlastně "není o psychoanalýze" (myslím, že jsem to napsala i tady na blogu), platí totéž i o příběhu mladého finančního magnáta, který se ve své luxusně vybavené limuzíně sune zacpaným Manhattanem, aby se nechal ostříhat u starého holiče svého otce, a ztrácí kvůli špatnému finančnímu odhadu své obrovské jmění i zdánlivě neprůstřelný glanc. Touha být ještě někdy něčím v životě překvapen se u samolibého, cynického Erica Packera (očekávaně dobrá kreace "upírské" hvězdy Roberta Pattinsona) posléze mění v cosi připomínajícího sebevraždu. Touha završit sebezničujícím gestem svůj celoživotní sen  o dokonalosti, kterou jde stvořit "vědecky" (respektive v tomto případě vytvořit pomocí správného čtení burzovních čísel), není u cronenbergovských hrdinů ničím novým. Pokud mne paměť neklame (ale to jen tak střílím od boku a kdyžtak mne opravte), poprvé se tak děje ve jménu nějaké "ideologie" (nebo možná podruhé, pokud mezi ideologie počítáme psychoanalýzu v Nebezpečné metodě). Právě v tomto ohledu je Cosmopolis tak zneklidňujícím a podvratným dílem: ze světa "fyzických" experimentů typu Mouchy nebo Příliš dokonalé podoby se totiž režisérova oblíbená postava hororového "šíleného vědce" posouvá do virtuální oblasti globálních financí (ale nelze přitom zapomínat, že do virtuality se Cronenberg zatoulal už v roce 1999 v eXistenZ). Vzrušující scéna vyšetření konečníku Cosmopolis působí jako statický film (podobně jako onehdy Pavouk), ale do úžasně filmařsky vytvořeného prostoru pojízdné hi-tech kanceláře pronikají nejpodivnější a nejcharakterističtější projevy současného západního světa. Eric Packer "na kobereček" nechává nastupovat muže i ženy (v podání slavných hereckých představitelů), kteří ukájejí jeho profesionální i sexuální potřeby (většinou jen najíst se chodí ven). Přitom ovšem ve filmu není žádná cronenbergovsky rajcovně natočená soulož, ale jen několik spěšných "čísel", což se dá u počtářského finančního magnáta ostatně čekat. "Nejtělesnější" scénou je tentokrát ta, ve které hrdina hovoří s jednou z žen, která do jeho vozu zabloudila, Jane, přičemž si nechává rutinně vyšetřit od lékaře různé intimní partie. Zjištění, že má asymetrickou prostatu, ho pak spojuje s mužem, který se rozhodl ho zabít (Paul Giamatti). Dva muži s asymetrickou prostatou  Oba po všech stránkách odlišní aktéři se stejnou fyzickou anomálií pak reprezentují protikladné názorové postoje: Eric je (i ve svém posléze dost zbědovaném stavu) ztělesněním "globálního kapitalisty",  zatímco šupák  Benno Levin je ztělesněním jeho naprostého protikladu. Rozhovor, který je veden ve finále, je pak konfrontací dvou ideologií, jejichž koncepty, výrazivo i projevy jsou pro Cronenberga ovšem zcela stejně frázovité a absurdní. Dovedu si nicméně dobře představit, že mnozí levicově, anarchisticky či ekologicky smýšlející intelektuálové se zatetelí blahem, když Benno začne finančníkovi vyčítat, že jeho limuzína ubírá kyslík strádajícímu lidu Bangladéše. Snad nemusím podotýkat, že ani Eric není postavou, se kterou by bylo snadné (nebo možné) se ztotožnit - každopádně je ovšem hlavním protagonistou filmu a tudíž pro něj Cronenberg v divákovi svým chladným, sarkastickým způsobem buduje základ pro soucit či spíš pro jisté temné, animální sympatie. Každopádně je v Cosmopolis téměř nemožné s jakoukoli z postav něco sdílet (čímž se poněkud liší třeba od Nebezpečné metody či třeba Hranic Dějin násilí a Východních příslibů - a připomíná naopak hodně třeba Crash). Cosmopolis tak podle mne není žádným Cronenbergovým ústupem z dobytých pozic, ale naopak v rámci díla tohoto tvůrce dalším nezvyklým a nečekaným dílem, ve kterém lidem mohou každou chvíli začít vybuchovat hlavy - což platí pro postavy i pro diváky. V českých kinech si film, na který se ve Varech pochopitelně diváci jen hrnou, budete moct vychutnat už od 9. srpna. Cosmopolis Kanad/Francie/Postugalsko/Itálie 2012, 108 minut, titulky Režie: David Cronenberg Scénář: David Cronenberg (podle románu Doma DeLillo) Kamera: Peter Suschitzky Hudba: Howard Shore Hrají: Robert Pattinson (Eric Packer), Kevin Durand (Torvel), Paul Giamantti (Benno Levin), Juliette Binocheová (Didi Fancherová), Sarah Gadonová (Elise Shifrinová), Mathieu Amalric (Andre Petrescu), Jay Baruchel (Shiner), Emily Hampshireová (/jane Melmanová) Samantha Mortonová (Vija Kinskyová). Premiéra: 9. 8. 2012