Poznámka k íránské kinematografii

Hvězdná Leila Hatamiová v hlavní roli
tragikomedie  Poslední krok, kterou režíroval
její manžel Ali Mosafa 

Pokud jde o íránskou kinematografii, pozornost na ni bude letos ve Varech upřena především díky pozoruhodné tragikomedii Poslední krok, se kterou se do hlavní soutěže probojoval režisér Ali Mosafa (ten ve Varech soutěžil už v roce 2005 prostřednictvím svého debutu Portrét neznámé ženy). Z toho mám velkou radost, protože jsem letos v rámci spolupráce s programovým oddělením znovu měla na starosti právě kinematografii, která dlouhodobě nevzbuzuje mezinárodní zájem jen svými filmy, ale v poslední době bohužel i cenzurou a represemi vůči svým filmařům.
Loňský rok byl v tom smyslu pozitivně poznamenaný proklamativní mezinárodní adorací dramatu režiséra Asghara Farhadiho Rozchod Nadera a Simin, který získal mimo jiné i Oscara a několikrát zabodoval i na Berlinale (tam vynesl Stříbného medvěda i krásné a nadané hlavní představitelce Leile Hatamioné, jež letos přijede s Posledním krokem do Varů). 

Hatamiová v hlavní ženské
roli v Rozchodu Nadera a Simin

S Rozchodem Nadera a Simin , což byl shodou okolností i jediný íránský film, který se loni hrál ve Varech, jsem měla trochu problém: ve zdánlivě vyrovnaném manželském souboji režisér podle mého soudu předem stigmatizuje hlavní hrdinku prostřednictvím jejího vzhledu: Simin (která chce - považte - emigrovat, aby dceři poskytla možnost vyrůstat ve svobodném světě) totiž chodí nalíčená, má načerveno obarvené vlasy a ani její oblečení neodpovídá přísnému oficiálnímu, rok od roku se  zpřísňujícímu standardu platnému v íránské kinematografii.  

Razieh (Sareh Baytová) riskuje
zdraví kvůli dobře placené práci 

Díky těmto standardům v mnohých "oficiálních" íránských filmech ženské postavy neodkládají čádor, ani když jsou samy doma, a dokonce v něm někdy i spí, aby se přespříliš neodhalovaly divákům či nesváděly je k extravagantním myšlenkám. Pokud jde o Nadera a Simin, tak těmto standardům naopak dokonale vyhovovala stoprocentně kladně podaná postava ortodoxní muslimky Razieh v podání Sareh Bayatové, podle mne odporné megery, kvůli které se celá rodina dostává do problémů. V rámci mé přecitlivělosti na podobné skryté "ideologické" manipulace s divákem jsem tak Rozchod Nadera a Simin jen stěží mohla vnímat nezaujatě. 

Leili a její manžel (Ali Mosafa)  

O to víc mne pak bavil Poslední krok, což je film nabitý "nadnárodní" ironií i poezií - jednak pevně vázaný na evropské kulturní standardy (jaké představují Tolstoj a Joyce), jednak unikající konkrétní íránské realitě vybraně komorním příběhem, líčícím složitý, ale láskyplný vztah slavné herečky Leili a jejího zemřelého manžela. Režisér Ali Mosafa přitom dělá totéž, jako před sedmi lety v Portrétu neznámé ženy -  totiž znejisťuje diváka, pokud jde o časoprostor vyprávění i o vztah fikce a skutečnosti (film Mosafa nejen režíroval, ale ztvárnil v něm i postavu manžela, přičemž Hatamiová je "v civilu" jeho skutečnou životní partnerkou). Takový jemný a složitý přístup k realitě samozřejmě ženskou hrdinku může osvobodit od zmíněného "módního kánonu" (Leili je navíc výlučná - je to přece slavná herečka). 

Skromné pohoštění - únik do exteriéru

V jednom je ovšem Poslední krok projevem zjevného, okolnostmi vynuceného eskapismu současné íránské produkce, která ve snaze vyhnout se pod tlakem cenzury falšování reality prchá do intimity vztahových dramat a uniká buď do interiéru, nebo do "svobodných" horských exteriérů. Což je také případ jiného íránského filmu, který letos můžete ve Varech vidět - Skromného pohoštění režiséra Maniho Haghighiho (které letos na Berlinale získalo cenu NETPAC a hraje se v sekci Jiný pohled). Příběh elegantní dvojice - muže a ženy - kteří se rozhodnou pro zábavu rozdávat nuzným vesničanům v zapadlých horských vískách igelitové pytlíky s bankovkami, je ovšem navíc znepokojivým podobenstvím civilizační nadutosti. Pokud jde o třetí letos uváděný íránský snímek, Spořádanou rodinu režiséra Massouda Bakshiho (jež byla ve světové premiéře uvedena na letošním MFF v Cannes v sekci Quinzaine des réalisateurs), neviděla jsem ji, ale vznikla ve francouzské produkci a tedy v diaspoře - což je pro íránské filmaře další možnost, jak realizovat "svobodné" filmy.