Divácký plán jako Sophiina volba

Láska Micheale Hanekeho: staří herci
a smrtelná choroba vs. Zlatá palma v Cannes

Vím, že držet se na festivalu pevného, předem stanoveného diváckého plánu bývá těžké, protože našinci se do cesty často připlete nějaká neodolatelná alternativa (ano, třeba mne Helen Mirrenová pozve na ústřice). To ovšem neznamená, že by takový plán neměl existovat. Jako festivalový mazák ho samozřejmě mám připravený, i když je sporné, jestli ho někdo další může považovat za nějakou inspiraci. Filmů, které by člověk měl vidět, je ovšem letos ve Varech možná až přespříliš - i když budu na festivalu celou dobu, původní plán čítající padesát osm položek jsem musela zavrhnout coby fyzicky neproveditelný. Stejně jako se snažím dojídat jídlo na talíři, pokouším se totiž neodcházet z kina před koncem, při filmech nespat a vnímat je. Zvládnout tenhle režim nepřetržitě osm nebo devět dní tak omezuje výběr na  čtyři, maximálně pět titulů denně (člověk fakt už stárne). Protože mám už něco nakoukaného předem (třeba celkem roztomilý Nosálov), dopracuju se nejspíš nakonec k nějakému kompromisu a uvidím snad většinu toho, o co opravdu stojím.

Melvillův Samuraj (1967) - nezbytné 

Takže moje strategie: Nejdřív jsem ze svého velikášského seznamu škrtla řadu titulů, které jdou do české distribuce (takže si - velmi nerada - nechám prozatím ujít nový film Stevena Soderbergha). A vyřadila filmy, které jsem chtěla už zhlédla v rámci programového výběru na DVD a toužila vidět je znovu na plátně. Potom jsem strávila ďábelský půlden konkrétním plánováním, během kterého jsem se musela metodou "Sophiina volba" rozhodovat mezi vybranými filmy, jejichž projekce se nejrůznějším způsobem překrývaly. Tady samozřejmě už fungují nejrůznější osobní animozity - kupříkladu příliš mnoho depresivních filmů o starcích a smrtelných chorobách škodí mému zdraví, takže je omezuji - ale na druhé straně si asi nelze nechat ujít Hanekeho Lásku oceněnou v Cannes, že?

Leanův Lawrence má 222 minut...
ale zase je to oblíbený film androida Davida 8 

Důležitou roli tady hrálo i moje letité rozhodnutí preferovat prověřenou filmovou klasiku před novými tituly (takže letos budu vzdávat poctu Jeanu-Pierrovi  Melvillovi a nenechám si ujít restaurované verze Hoří, má panenko, Života a smrti plukovníka Blimpa - a samozřejmě Leanova Lawrence z Arábie). Jsem zvědavá, jestli svůj festivalový program jednou složím výhradně z filmů natočených před rokem svého narození...  Pokud jde o další jemnosti ovlivňující mé letošní Sophiiny volby, zvažovala jsem i své fyzické možnosti: kupříkladu přeběh mezi kiny Drahomíra a Pupp pro osobu se lehce zablokovanou páteří představuje pěkný, meditativní výlet - a pokud je mezi koncem jednoho a začátkem druhého filmu jen půl hodiny, také výlet neproveditelný. Též velkolepý seriál o filmové historii Příběh filmu: Odysea, čítající dohromady 900 minut a uváděný v pěti dnech v půl deváté dopoledne, si rozhodně nechám na jindy: jeho autor, Mark Cousins, je prý po ránu svěží jako rybka, ale má prý poněkud monotónní hlas.

Teď - se seznamem obětovaných titulů, na kterém je Argentův 3D Dracula i stylové Bezedné moře - si připadám jako nacista. Ale jsem připravena v pátek odjet do Varů a začít svůj plán porušovat.