Resnais aneb film s pamětí

Ještě jste nic neviděli - nové dílo
Alaina Resnaise

Nepočítám-li zahajovací snímek Good Vibrations, který včera doplňoval slavnostní zahájení festivalu a který nestojí příliš za řeč, začala jsem své karlovarské dívání stylově - filmem s názvem Ještě jste nic neviděli. Natočil ho francouzský režisérský klasik Alain Resnais, kterému bylo 6. června devadesát let. Mám ráda filmy starých režisérů, které občas bývají "nedokonalé". Naopak někdy působí poněkud artriticky či prostaticky - ale skrývají v sobě unikátní kvalitu, které nemohou nikdy dosáhnout mladší tvůrci - totiž moudrost nabytou desetiletími filmařiny i života. Mou slabost pro "pozdní kinematografii" legitimizují poslední snímky Hitchockovy, Buňuelovy či Oliveirovy (a nemohu se jí zbavit ani v případě Ridleyho Scotta). Pokud jde o autora Loni v Marienbadu, Prozřetelnosti či Staré známé písničky, jeho Ještě jste nic neviděli dokonalé je. A bylo skvělé ten pocit sdílet v téměř na chlup zaplněném kině Čas, ze kterého prakticky nikdo z diváků běhwem projekce neodešel - i když nejspíš nejde o příliš jednoduchou podívanou. České titulky se navíc obsluze jaksi vzpíraly a ztrácely, takže vítězili ti diváci, kteří ovládali francouzštinu.

Pokud jde o film, který soutěžil letos v Cannes a (ještě?) nemá českého distributora, jeho protagonisty jsou slavní francouzští herci starší a staré generce, kteří se scházejí v luxusním venkovském sídle na přání "svého" dramatika, v jehož hře Euridyka, respektive v jejích různých inscenacích, kdysi hráli. (Mezi "postavami" tak uvidíte Michela Picolliho, Sabine Azémaovou nebo Pierrea Arditiho, tedy Resnaisovy oblíbené herce.) Protože jde o poslední přání zemřelého přítele, jsou hosté ochotni zhlédnout záznam inscenace hry v podání malého, mladého souboru, aby posoudili současnou "hratelnost" kusu inspirovaného antickou bájí o Orfeovi (nádherný text, který Resnais použil, je ovšem dílem Jeana Anouilhe, respektive v samotném filmu jde o inspiraci dvěma dramatikovými hrami). "Diváci" se však rychle dostávají do svých dávných rolí (jsou tu tedy přítomny např. dva titulní páry - Orfeus a Euridyka v podání Arditi/Azémaová a Lambert Wilson / Anne Consignyová). Film tak vypráví o překonávání a přelévání hranic a rolí: postavy/ herci záznam sledují i následují v divadelních kulisách, jež občas přecházejí do exteriéru, předávají si a zmnožují  repliky, někdy přijde ke slovu i dělený obraz umožňující vychutnat různé pojetí téže repliky...

I působivý soundtrack pak připomíná, že nejde o artistní cvičení, ale chytlavý a dojemný příběh o lásce a smrti. Resnais znovu prokazuje, jak jedinečné je jeho autorské myšlení: téma časoprostoru "s pamětí", ve kterém zamilované postavy v přítomnosti už vnímají vlastní minulou i budoucí vztahovou zradu a kompromis, nalézá ozvuk v samotné jeho sofistikované inscenaci "věčného" příběhu lásky, v němž je Euridyka nadčasovou, ryzí femme fatale. Téma osamělosti a smrti, které lze vzdorovat milostným citem, zde ovšem rezonuje s mnohem větší energií a citovostí než kdysi v Loni Marienbadu: dojem, že jde svého druhu o konfesi starého mistra, se stává bytostnou součástí vyprávění... Přiznávám, že jsem byla velmi pohnutá - a jsem ráda, že jsem letošní festival začala právě tínhle způsobem.