Správci osudu

Politik s kennedyovským
úsměvem: Matt Damon 

David Norris je sympatický, nadějný mladý politik (nepochybně člen demokratické strany, neboť republikáni jsou v hollywoodských filmech v drtivé většině případu ti zlí). Pod jeho prezidentským vedením by to Amerika měla dobré, protože stále ještě nezapomněl na své prosté kořeny a mluví víceméně pravdu. Kupříkladu Davidovy kravaty a projevy už však  mají pod pevnou kontrolou profesionální poradci. V nejkřehčím okamžiku kariéry, těsně před klíčovým projevem k voličům, ovšem preference převáží na stranu Davidova politického protivníka jedna stará, příliš bujará fotografie z třídního srazu. Ještě, že David na pánských záchodcích, kde si projev ještě naposled memoruje, náhodou potkává krásnou a chápavou dívku, která mu vtiskne polibek a vnukne nápad mluvit pravdu. Což mu zajistí hlasy pro příště.     

David a Elise mají plán na společné štěstí

David by se rád s dívkou setkal znovu, shodou náhod však zjišťuje, že mu v tom brání jakási supertajná organizace ovlivňující skrytě a dlouhodobě osudy lidstva. David má jednou hrát důležitou roli v komplikovaném interaktivním Plánu, na jehož naplňování organizace v klíčových bodech dozírá - a dívka, jež se jmenuje Elise a je perspektivní tanečnicí, může tento Plán ohrozit. Cílem podivných mužů v kloboucích, kteří podléhají přísné úřednické hierarchii, je dohlédnout na dodržení Plánu ve jménu budoucího štěstí celého lidstva - a Davidovým cílem se naopak stává postarat se o vlastní štěstí, a to pokud možno teď hned. Což by protiřečilo hollywoodskému obrazu hodného demokratického politika - ale jen v případě, kdyby nešlo o harmonizující, pozitivní hollywoodský film. 

Muži s klobouky - nadlidsky disponovaní
úředníci bojující za světové dobro

Režijní debut George Nolfiho se ovšem pokouší lavírovat mezi typickým hollywoodským filmem a jeho lehce ironickou, nezávislou reflexí - pročež si jako scenárista, režisér a producent zvolil do hlavní role hvězdného Matta Damona (který hrál v druhých Dannyho parťácích a Bournově ultimátu, k nimž psal Nolfi scénář). A spolehl se na osvědčenou kombinaci sci-fi a romance. Podobně jako v jiných filmech, jde je vědeckofantastický žánr nosičem milostné zápletky (Kate a Leopold, Dům u jezera, Zakletý v čase...), i ve Správcích osudu šlo o to vybalancovat dva navenek protichůdné prvky – fantaskní, ale logicky fungující zápletku a vztah zamilované dvojice založený na iracionální premise, že si byla osudově souzená. Aby film fungoval, musí mít romance nad sci-fi trochu navrch: úvahy o možné podobě budoucnosti lidstva se tu totiž neodvíjejí od interaktivní, spletité mapy časoprostoru, na jejíž správnost dohlíží tajemná organizace, ale od jednoho jediného osudového polibku. Správci osudu tak nejspíš zlákají do kina nejen mužské diváky ochotné v kině tak trochu myslet, ale i jejich romantické lepší polovičky.

Harry nestíhá ovlivňovat
Davidovu budoucnost

Milostná romance má ovšem jiné tempo než akční sci-fi thriller s nákladnými triky, takže Nolfi místo efektní zábavy vyztužené snadno čitelným „poselstvím“ nabízí podívanou, která se vzdala aspirací na hit roku. Naneštěstí však zůstává mnoho dlužna i představě inteligentní "jiné" sci-fi zábavy ve stylu filmů Gattaca nebo Bělásek. Ke konci filmu totiž ve vyprávění převáží předvídatelné "hollywoodské" prvky a Správci osudu to nakonec uhrají stěží na solidní průměr. Je to o to větší škoda, že film inspirovala literární předloha spisovatele tak originálního, jakým je Philip K. Dick. Na tom, že jde o „nezfilmovatelného“ autora, nic nemění ani tak kvalitní adaptace, jako je Scottův Blade Runner, Verhoevenovo Total Recall nebo Spielbergovo Minority Report. Ty totiž naopak dokazují, že Dickův svébytný svět může filmařům posloužit jen jako volná inspirace pro jejich vlastní svébytné  projekty  – a že se jim přitom vymstí všechny kompromisy . 

Milenci na útěku 

Povídka Úpraváři Dick vyslal s hořkým sarkasmem do světa v roce 1954 jako paranoidně vystavěnou hříčkou, zrcadlící atmosféru mccarthyovské Ameriky. Nolfi se v souladu s tím rozhodl situovat film do současnosti ozvláštněné futuristickými prvky s lehkým retro-nádechem 50. let. Aktuálním společenským kontextům se ovšem pečlivě vyhnul. Tam, kde Dick sázel na efektní líčení hrdinova rozpadajícího se, manipulovaného světa, který by vybízel trikaře ke kouskům ve stylu Martixu, zachovává adaptátor nečekaně, ale záměrně civilní tón. Z bezvýznamného úředníčka z realitky ovšem Nolfi udělal okouzlujícího mladého politika a hezká, leč úporně nesnesitelná dickovská manželka se změnila v tajemnou krásku (již hraje atraktivní Emily Bluntová). Černý mluvící pes, který v povídce vinou své lenosti zpacká manipulaci s hrdinovým osudem, se ve filmu změnil v sympatického černocha Harryho, který zamilované dvojici začne tajně pomáhat proti svým nadřízeným. Ve standardní úřednické hierarchii nechybí ani prominentní "čistič" v podání zkušeného veterána Terence Stampa... 

Na konec trochu akce

Pro tyto změny a posuny je příznačné i to, že Dickovu autobiograficky motivovanou skepsi vůči trvanlivosti partnerských vztahů Nolfi překlopil v její pravý opak – totiž v cituplnou oslavu pravých, romantických citů. Temná hříčka o jedinci, který přichází o vlastní vůli a stává se - s úlevou! - poslušným kolečkem v soukolí nepoznatelné mocenské mašinérie, se změnila v hollywoodsky pozitivní vyprávěnku oslavující vítězství svobodné vůle. Důvody jsou zřejmé: každý chytrý správce osudu filmového diváka totiž ví, že jeho svěřenec má raději happy endy než hlazení proti srsti. Nolfiho film tak ovšem naneštěstí skončil po boku takových nepovedených dickovských adaptací, jako je Výměna nebo Next.

The Adjustment Bureau
USA 2011, 106 minut, titulky
Scénář a režie: George Nolfi (podle povídky Philipa K. Dicka Úpraváři - česky vyšla ve sbírce Planeta, která neexistovala (II), Argo 2006)
Kamera: John Toll
Hudba: Thomas Newman
Hrají: Matt Damon (David Norris), Emily Bluntová (Elise Sellasová), Anthony Mackie (Harry Mitchell), John Slattery (Richardson), Michael Kelly (Charlie Traynor), Terence Stamp (Thompson), Jennifer Ehleová (barmanka)

Premiéra: 3. 3. 2011

Český lev 2011: Vachler šel do sebe

Lehkou schizofrennost lví show
zdůraznila dvě plátna nad jevištěm

Nevím, jestli se můj pohled televizního diváka na slavnostní ceremoniál provázející předávání Českého lva nějak liší od toho vašeho (jak už jsem zde několikrát podotkla, společnost VAC mne už léta do Lucerny nezve). Takže jen několik poznámek... Především jsem ke Lvímu přímému přenosu letos přistupovala opatrně ve vzpomínce na otřesný zážitek z loňska, který nesmyslnou exhibicí žvanivých, nevtipných moderátorů upozaďoval a omezoval oceněné tvůrce a filmy. Hádám, že kdybych o letošním Lvu neměla psát článek do týdeníku Euro (kde vyjde za týden), možná bych vůbec nesebrala odvahu k tomu, abych si televizi zapnula.

Vegetarián, vizionář, velikáš: Petr Vachler 

Přišla bych tak ovšem o velmi poučnou podívanou na téma "kterak šel Petr Vachler do sebe". (Vzhledem k tomu, že šéf pořádající společnosti Vachler Art Company je v titulcích lví show uveden hned na několika důležitých postech, a že je současně ředitelem České filmové a televizní akademie, jejíž členové ceny udílejí, si totiž Vachlera od Českého lva dovedu jen stěží odpreparovat.) Letošní Lvi byli příjemným překvapením díky ujasněné koncepci lehce obměněného autorského týmu (do kterého si Vachler najal i režiséra Marka Najbrta) a tvůrčímu přínosu, eleganci a šarmu moderátora Jana Budaře. 

Zdeněk Svěrák dostal Cenu za
mimořádný přínos české kinematografii

Vedle suverénního Budaře najednou působil jaksi přebytečně i nápad se známými českými filmovými melodiemi, který měl podívanou sjednotit. Vedle jeho profesionality působili estrádně i tanečníci (slovenská skupina The Pastels, která se loni vyloupla do světel reflektorů díky televizní show Česko Slovensko má talent). A všechny zbylé oslí můstky a trapné vtípky (typu fingovaného telefonování Audrey Tautouové) ještě vynikly. Najednou totiž začalo být jasné, že jde především o předávání cen a nikoli o nějakou pokleslou, zábavní televizní show...Čeští lvi se vzpamatovali v poslední chvíli: po veletrapné loňské ceremonii se totiž zvedla taková vlna kritiky, že to hrozilo až ztrátou legitimity (i když mi chronické opozičnické rejpalství Kamila Fily vždycky nepadne do noty, tady na aktualne.cz to loni rozebral docela přehledně). Vachler to v rámci letošních Lvů neustál jen v jedné zdánlivě marginální oblasti - ve vztahu k nově vzniklým Cenám české filmové kritiky (o jejich vzniku jako reakci na podivné hlasování akademiků jsem psala na tomto blogu zde a o jejich průběhu tady). Česká filmová komora (z jejíž iniciativy Ceny vznikly) totiž dala pořadatelům Českého lva a Febiofestu ke zvážení možnost zrušit své kritické ceny ve prospěch ceny nově vzniklé a oborové. Zatímco Fero Fenič "svého" Kristiána letos neuděluje, Vachlerův tým naopak podnikl na poslední chvíli horečné kroky k legitimizaci a proměně své kritické ceny (již prý loni udělovalo pouhých 28 hlasujících). Nakonec se ovšem stala především cenou filmových teoretiků a méně významných publicistů (kdosi si dal práci spočítat, že v obou seznamech hlasujících - o nezávislé Ceny a o kritickou cenu Českého lva - je jen devět shodných jmen). Masivní odliv renomovaných kritických a publicistických osobností pod křídla nové, nezávislé organizace naznačuje, že Český lev v tomto směru své výsadní postavení už zřejmě neobnoví.

Pouta - nejlepší domácí film
loňského roku 

V očích veřejnosti nicméně panuje mezi rozdávajícími dokonalá jednota: v rámci obou cen hlasovala zhruba padesátka osob, jež došla k podobným výsledkům. Preferovala totiž Pouta Radima Špačka. A stejně si vedli i Vachlerovi akademici. Psychologické drama z éry normalizace ze třinácti nominací proměnilo pět: za nejlepší film (producent Vratislav Šlajer), režii (Radim Špaček), scénář (Ondřej Štindl), kameru (Jaromír Kačer) a mužský herecký výkon v hlavní roli (Ondřej Malý). Úspěch druhého nejlépe oceněného filmu, loutkového dobrodružství režiséra Jana Svěráka Kuky se vrací, je ovšem jen relativní: sedm nominací sice zúročil hned třikrát, ale jen ve „vedlejších“ kategoriích (zvuk, střih a hudba). Od roku 1994 (kdy autor Kukyho rozdělil hlasy ve svůj prospěch tím, že uvedl do kin dva filmy - Jízdu a Akumulátor 1) je to historicky poprvé, co Jan Svěrák nezískal cenu za režii svého hraného filmu. (Za Kolju, Tmavomodrý svět a Vratné lahve totiž prestižního Lva získal.) Televizní kamery Jana Svěráka mezi celebritami v publiku hledaly marně, ale tradiční dominanci Svěrákovy rodiny ve lvím klání se povedlo udržet alespoň prostřednictvím režisérova otce Zdeňka, který získal Cenu za mimořádný přínos české kinematografii. 

Hlava-ruce-srdce: vtip s Schmitzerovou
hlavou míří proti ohlupující televizi

Ještě větším překvapením ovšem bylo selhání Občanského průkazu Ondřeje Trojana, který se pyšnil počtem jedenácti nominací, ale nakonec vyšel úplně naprázdno. V osmnáctileté historii Českých lvů Trojanův film vytvořil nezáviděníhodný rekord ovšem i proto, že se v rámci Lva letos poprvé zavedly dvojí nominace: v prvních (vyhlášených v přímém přenosu na nominačním večeru) bylo vybráno pět osobností či filmů a v druhých (vyhlášených během hlavního večera) byl jejich počet zúžen na tři, z nichž vzápětí vzešel vítěz. Snadno se tak mohlo stát, že původně favorizované filmy nakonec ostrouhaly. 

Osobně mne ovšem nejvíc mrzí neúspěch surrealistického dramatu Davida Jařaba Hlava-ruce-srdce, které ze dvou nominací nakonec neproměnilo žádnou. Český lev totiž v očích diváků zvyšuje zajímavost filmu a je dobře obchodovatelnou hodnotu: Poutům, které si v kinech vzhledem ke svému dramatickému a uživatelsky nepříjemnému ladění nevedly nijak dobře (na rozdíl od Kukyho nebo Občanského průkazu), pětice lvích sošek jistě zvedne návštěvnost (a jejich distributor je proto chytře znovu uvedl do kin). Hlavu-ruce-srdce  ovšem posvěcený neúspěch v očích publika odsouvá mezi "nezajímavé" tituly. Ve vztahu k Jařabově provokativnímu filmu je zřejmé, že konzervativní členové akademici (už vzhledem ke svému věkovému průměru) zjevně raději sázejí na jistotu. V tom se samozřejmě nijak neliší od svých kolegů z Americké akademie... 

P.S. V rámci Českého lva sice vznikla nová cena - Cena Magnesia za nejlepší studentský film, ale mrzí mne, že nepovedlo se obnovit ocenění pro nejlepší nerealizovaný scénář. Ta bez náhrady loni zanikla vinou odstoupení Sazky ze sponzoringu lví akce. Inu, krize... 

Cena Alenka za nejhorší filmové počiny roku 2010

Společnost VAC už v rámci Českých lvů neuděluje Plyšového lva za nejhorší domácí film roku a  Febiofest (patrně) letos ustoupí Cenám české filmové kritiky i v tom, že neudělí obdobnou kritickou cenu nazvanou Hroch, uvědomila jsem si, že prostor je momentálně volný. Vyhlašuji proto narychlo malou,  českou obdobu amerických anticen Razzie - a protože mne zatím nenapadl žádný vhodný název, pro potřeby nultého ročníku jsem cenu narychlo pojmenovala Alenka. Nultý ročník nebudeme komplikovat - dobrovolníci mohou hlasovat v rámci českého filmu pro:

1/ nejhorší film roku

2/ nejhorší mužský herecký výkon 

3/ nejhorší ženský herecký výkon 

4/ nejhorší "herecký koncert" v podání libovolného počtu hráčů  

Kategorie vyhlášená pro rok 2010:

5/ nejurážlivější film týkající se české historie

Hlasovat můžete buď veřejně, formou komentářů pod tímto textem, nebo tajně (na můj mail alenaprokop@mail.com). Uzávěrka je v pátek 11. 3. 2011.      


Pro vymezení mantinelů připojuji seznam českých hraných filmů uvedených do kin v roce 2010: 

název filmu --- producent --- režie

Babička aneb jak to bylo doopravdy(p. Martin Procházka, r. Pjeer van Eck)
Bastardi (p. Pegasfilm, r. Petr Šícha)
Dešťová víla (p. Happy Celuloid, r. Milan Cieslar)
Doktor od Jezera hrochů (p. Farbyka Production, r. Zdeněk Troška)
Habermannův mlýn (p. Art Oko Film, r. Juraj Herz)
Heart Beat 3D (p. Jan Němec Film, r. Jan Němec)
Hlava - ruce - srdce (p. Cineart TV Prague, r. David Jařab)
Hurvínek na scéně (p. Rolling Pictures, r. David Havel)
Jarmareční bouda (p. Biokissfilm, r. Pavel Dražan)
Kajínek (p. J.B.J. Film, r. Petr Jákl)
Kuky se vrací (p. Biograf Jan Svěrák, r. Jan Svěrák)
Mamas & Papas (p. U.F.O. Pictures, r. Alice Nellis)
Největší z Čechů (p. Produkce Radim Procházka, r. Robert Sedláček)
Občanský průkaz (p. Total HelpArt THA, r. Ondřej Trojan)
Piko (p. First Film, r. Tomáš Řehořek)
Pouta (p. Bionaut Films, r. Radim Špaček)
Přežít svůj život (p. Athanor, r. Jan Švankmajer)
Rodinka (p. Bio Illusion, r. Dušan Klein)
Román pro muže (p. In Film Praha, r. Tomáš Bařina)
Tacho (p. 2landa, r Miriam Landa)
Zítra se bude... (p. In Film Praha, r. Jan Hřebejk)
Ženy v pokušení (p. Infinity Prague, r. Jiří Vejdělek)

Rango - chameleón, který se nepřizpůsobil

Rango je zelenáč... 

Po Opravdové kuráži máme v kinech v krátké době další western. Ale pokud jste si při jejím sledování mnuli ruce radostí z toho, co všechno se bratrům Coenovým z klasického hollywoodského žánru povedlo důstojně vzkřísit, Gore Verbinski a jeho zbabělý chameleón vám ty ruce vymknou z kloubů. Udělají to ovšem způsobem, který se vám může líbit, zvlášť pokud máte rádi práce Sergia Leoneho (všechny), klasické hollywoodské  filmy (některé) a tu scénu z druhých  třetích Pirátů z Karibiku, ve které se kapitán Jack Sparrow ocitne v halucinogenním zásvětí uprostřed moře oslnivě bílého písku a ve společnosti svých dvojníků. 

Hřbitov předchozích šerifů městečka Prach

Ta scéna mi v Pirátech připadala manýristická a měla smysl leda jako ujetá exhibice Johnnyho Deppa. Což je ovšem animovaný Rango také, drží ale mnohem víc pohromadě jako "normální" film. Nevídaně opulentně rozehranou akci v typickém Verbinského stylu totiž sjednocuje a usměrňuje nejen způsob vyprávění mainstreamového animovaného filmu vyžadující jistou přehlednost, ale velmi pravděpodobně i scénář Johna Logana (autora, který má na svém kontě takovou nevídanou kombinaci titulů, jakou je Scottův Gladiátor, Scorseseho Letec a chystaný Hugo Cabret, Burtonův Sweeney Todd a připravovaná bondovka). Na druhé straně jde o ovšem o ryzí filmovou ujetinu, která není určena dětem. Respektive si myslím, že nabízí víc zábavných, nekorektních a chytrých věcí dospělým než jejich potomkům. Ti dospělí ovšem musejí vyznávat jistý druh humoru a mít slušné povědomí o hollywoodské klasice... Z Verbinského filmu by se tedy snadno mohlo stát cosi jako plnohodnotná podívaná pro hrstku spřízněných duší. Mohlo - ale doufám, že nestane. I když totiž poznáte třeba jen dvacetinu filmů, které Rango s bohapustou rozmařilostí cituje v obraze, hudbě či situacích, pořád ještě se můžete dobře bavit.           

Výhled do Fordova údolí 

Základní příběh Ranga navíc odkazuje mimo westernový žánr, k "příběhu o vyprávění!: bezejmenný chameleón, kterého osamělost v teráriu odsoudila k tomu, aby se sám pro sebe stal vypravěčem a hercem smyšlených příběhů, se totiž omylem dostává na svobodu a v bohem zapomenutém pouštním městečku nazvaném Prach se právě na této křehké, ošemetné bázi pokouší vybudovat si skutečnou identitu. Coby nový šerif Rango (což není práce, která by se tady dala dlouho přežít) se pak z žvanila, hňupa a pitomce mění v hrdinu prostě proto, že místní lidé, sužovaní zoufalstvím a nedostatkem vody, potřebují příběh, který vymyslel. Rangovi nezbývá než stát se hrdinou, protože, jak se tu pěkně říká, "ze svého příběhu nelze vystoupit". Není totiž tím typem chameleóna, který by se dokázal přizpůsobit prostředí, ve kterém se ocitl...  

Mexikánská kapela je antickým
chórem komentujícím Rangův příběh 

Rango si to neuvědomuje: uvízl totiž až po uši v hledání zloducha, který z městečka kamsi tajně odvedl všechnu vodu, a nad svým příběhem - tak jak to má být - ztrácí vládu a mění se z vypravěče v aktéra.   Verbinského a Loganovo srandovní existenciální meditování si v té situaci bezpečně zajišťuje nadhled nad vyprávěním prostřednictvím mexikánské soví kapely, která hrdinovy osudy opěvuje (doslova). V Rangovi přitom nejde o inteligentní a vtipnou zábavu nacpanou do klasického příběhu (jak to s nadstandardními výsledky a přijatelně pro nejširší publikum dělá třeba Pixar), ale o inteligentní a vtipnou zábavu nacpanou do šíleného a nekorektního rámce. 

Jezdec: "Kam to jedeme?" Rango: "Cože?"
aneb parodie na věčné westernové cválání

Sám vypravěčský prostor je fantasmagorický, ale logický: poušť kdysi lhostejně rozpoltila moderní dálnice (nelze si nevzpomenout na pixarská Auta), ale v typickém westernovém zapadákově přežívají ve zvířecí podobě tradiční typy z filmovéhé Západu. Starostovi Prachu - starému černému želvákovi - ovšem stačí vyměnit klobouk, aby se změnil v moderního byznysmena. I zelenáči (doslova) Rangovi začíná být jasné, že Prach je přece jen nějak napojený na vnější svět, i když to jeho obyvatelé, zajatí do pasti vlastních rituálů a vztahů, netuší. Způsob, jak zpátky do městečka zase dostat vodu, je posléze hravě blbý a nemá nic společného se "skutečným" řešením - i to odporuje "logice" klasických animovaných filmů... 

Nadějeplní outsideři na cestě k vodě

Na Rangovi je vidět, že je patrně čímsi jako Verbinského aktivním odpočinkem před připravovanou prestižní verzí americké westernové klasiky The Lone Ranger (2012 - samozřejmě s Deppem). Verbinski se ovšem ani během svého animovaného dovádění neobejde bez velmi příjemné vážnosti (na niž v Pirátech jaksi nebyl čas): místy je dojemný, melancholický a dokonce žhavě aktuální. Ono tu ve skutečnosti vlastně jde také o bajku reflektující ekonomickou krizi, v níž v bance místo peněz dochází voda. (Pokud jde o společenskou satiru maskovanou jako animovaná zábava, je ujetý Rango mimochodem výrazně konzistentnější a konkrétnější než kupříkladu opatrnicky mlžící Svěrákův Kuky). 

Surrealistický sen chameleóna na poušti

Pokud měl Rango být i svého druhu výstavkou westernových memorabilií, kterou Verbinski uspořádal s ohledem na svou příští práci, je určitě nejdůležitější hrdinovo mysticko-komické kratičké setkání s Duchem Západu - jedinou výrazněji exponovanou lidskou postavou vyprávění, oblečenou jako leoneovský Muž beze jména, ale opatřenou zestárlou tváří připomínající Eastwooda i Charltona Hestona. Bizarní Duch Západu ovšem Rangovi neposkytuje žádné rozhřešení ani účinnou pomoc - to všechno si malý chameleón s křivým krkem musí samozřejmě vybojovat sám, stejně jako úctu svých nových spoluobčanů, lásku ještěrčí slečny Fazolky - a diváckou přízeň, samozřejmě.

P. S. Pokud na tenhle úžasný a divný film srdnatě vyrazíte do kina (a to vám ze srdce doporučuji), snažte se natrefit na kopii nabízející anglické znění s titulky - Johnny Depp JE Rango a naopak, což se vám český dabing samozřejmě pokouší zatajit. 

Rango

USA 2010, 107 minut, dabing nebo titulky
Režie: Gore Verbinski
Scénář: John Logan
Hudba: Hans Zimmer
Mluví (v českém znění): Ondřej Brzobohatý, Tereza Bebarová, Tomáš Juřička, Otakar Brousek, Lukáš Hlavica/v originále: Johnny Depp, Isla Fisherová, Abigail Breslinová, Algred Molina, Bill NIghy, Harry dean Stanton, Timothy Olyphant, Ray Winstone
Premiéra: 10. 3. 2010