Oscar 2012 - nominace

Letošní oscarové nominace, vyhlášené 24. ledna (kompletní seznam najdete tady), ovládla oslava kinematografie Hugo a jeho velký objev - s jedenácti nominacemi má políčeno jak na tři “hlavní” Oscary (nejlepší film, režie, scénář), tak na početné “technické” kategorie (kamera, střih, výprava, kostýmy, původní hudba, zvuk, střih zvukových efektů, vizuální efekty). Herecké kategorie však Hugovi chybějí úplně, i když Ben Kingsley v roli zapomenutého kinematografického průkopníka Georgese Méliése není ve vynikajícím snímku režiséra Martina Scorseseho rozhodně k přehlédnutí. Scorsese za Huga (který má v Čechách premiéru 2. února) už získal Zlatý glóbus, američtí akademici si však jeho nového díla cení komplexněji než zahraniční novináři v Hollywoodu, kteří snímek nominovali jen ve třech kategoriích - vedle režie ještě za hudbu a nejlepší drama.

Tím se však v rámci Zlatých glóbů stalo melodrama Děti moje, zatímco coby nejlepší komedie zabodoval snímek The Artist - romantické retro režiséra Michela Haznaviciuse, které bude mít v našich kinech premiéru 16. února a které šlape v oscarových nominacích Hugovi těsně na paty. Černobílý, francouzsko-belgický snímek The Artist, jehož výhodou je vzhledem k absencím dialogů mezinárodní srozumitelnost, získal Zlaté glóby ještě za hudbu a pro představitele hlavní mužské role Jeana Dujardina. V oscarových dostizích má políčeno v deseti kategoriích (nejlepší film, režie, scénář, herec v hlavní roli a herečka ve vedlejší roli, kamera, střih, výprava, kostýmy, původní hudba). Situace je to unikátní, protože evropské filmy zpravidla díky svému jazykovému zázemí bodují jen v kategorii neanglicky mluvených snímků. (O ochotě nesoustřeďovat se letos jen na vlastní hnízdo ovšem svědčí i scenáristická nominace pro Asghara Fahradiho za Rozchod Nadera a Simin, což ovšem chápu spíš jako politické gesto směrované ke kinematografii, vystavené totalitním praktikám íránského režimu.)

Jistý podiv u mne vzbuzují nominace melodramatu Alexandra Paynea Děti moje (které vyneslo Zlatý glóbus i představiteli hlavní role Georgi Clooneymuo): oscarové kategorie nejlepší film a režie mají mnohem výraznější kandidáty, vedle Scorseseho i autora Stromu života, režisérského veterána Terrence Malicka. A pokud jde o adaptovaný scénář, připadá mi Payneův filmeček nesouměřitelný s tím, co provedl Johna Logan v Hugovi, George Clooney, Grant Heslov a Beau Willimon ve Dnu zrady, Steven Zaillian, Aaron Sorkin a Stan Chervin v Moneyballu či Bridget O'Connorová a Peter Straughan v thrilleru Jeden musí z kola ven. (Nemluvě třeba o Christopheru Hamptonovi a Cronenbergově Nebezpečné metodě - mimochodem filmu, kterou v nominacích postrádám.)

Také Allenova Půlnoc v Paříži mi přijde se čtyřmi nominacemi kapánek přeceněná, to však není nic proti tomu, co mi v letošních nominacích chybí. Nenajdete tu podstatnější zastoupení thrilleru Davida Finchera Muži, kteří nenávidí ženy v hlavních kategoriích (vedle těch technických má nominaci jen představitelka hlavní ženské role Rooney Maraová). Chybí mi tady samozřejmě - totiž spíš vlastenecky - Alois Nebel, a postrádám i Michaela Fassbendera (i když jsem Stud, kde prý skvěle hraje hlavní roli, ještě neviděla - 16. února ho však uvádí do kin Asociace českých filmových klubů). Nejtrpčí ovoce však letos podle mne konzumuje Steven Spielberg jako režisér Tintinových dobrodružství - nepochybně nejzanedbanějšího titulu celých letošních Oscarů. Spielbergovo drama Válečný kůň , které do českých kin vstoupí 26. února, má sice šest nominací (včetně té nejprestižnější - za nejlepší film roku), vypravěčsky i technicky převratný 3D Tintin však získal jen jedinou - za hudbu pro Johna Williamse. Spielberg, jak se zdá, doplácí i na svou píli, s níž do kin loni vrhl hned dva filmy a roztříštil tak pozornost Akademie. Kromě toho se však možná vrací doba, kdy američtí akademici svému “ambicioznímu dítěti” tak rádi udělovali “výchovné” lekce.

Od slavnostního oscarového ceremoniálu nás dělí víc než měsíc - během něj do kin doputuje řada dalších potenciálně oscarových filmů a můžeme tedy mudrovat, jak to všechno nakonec dopadne. Víc ale budeme vědět až 26. února.

Den zrady

George Clooney se během letošní sezóny cen prosazuje hned dvakrát: jako herecká hvězda v melodramatu Alexandera Paynea Děti moje a jako režisér, spoluscenárista, spoluproducent a herec v souvislosti s politickým dramatem Den zrady. (Protože tenhle text píšu právě uprostřed zmíněné sezóny, kdy ještě mnoho věcí není jasných, aktuální stav ocenění tohoto filmu najdete tady). Příběh muže středních let, který poznává v souvislosti s manželčinou těžkou nehodou "pravé hodnoty", považuji za pomíjivou banalitu (a pokud jde o případná vítězství v rámci sezóny cen, tak za svého druhu omyl). Jedinou zajímavostí Payneova filmu je podle mne prostředí Havaje, které jaksi automaticky považujeme za idylické, a ve kterém je Clooneyho hrdina nucený řešit těžké, leč líbivě podané problémy.

Den zrady je svého druhu antitezí Payneova snímku. Navazuje přitom přímo na Clooneyho ceněný režijní počin Dobrou noc a hodně štěstí (2005). Coby spoluscenárista se v něm prosazuje Clooneyho produkční partner Grant Heslov a podobný je i přístup k tématu "zákulisní politiky", jež film spojuje i s Clooneyho režijním debutem Milujte svého zabijáka (2002). (Nechci se dopustit interpretačních násilností a přifařit k nim i zbylou Clooneyho režijní aktivitu - romantickou retrokomedii Tvrdé palice/2008.)

Clooney se každopádně projevuje jako režisér, který ostře vnímá "zákulisní dění" provazující politiku a média a dokáže pro něj najít originální, dynamický filmový tvar. Zvlášť v souvislosti s filmem Dobrou noc a hodně štěstí se vypravěčský prostor Dne zrady opět jeví jako komorní a přitom velmi plastický a bohatý. Přestože má výrazné hlavní hrdiny, jde svého druhu o příběh rozvíjený v rámci kolektivního dramatu: v rámci primárek ve státu Ohio, ve kterých se utkávají dva prezidentští kandidáti - demokrati Morris a Pullman -, se profiluje mladý, ambiciózní a idealistický tiskový mluvčí Stephen Meyers. Ten je v podání vynikajícího Ryana Goslinga oddaný Morrisovi duší i tělem (což se pěkně ukazuje, v okamžiku, kdy Stephen souloží s půvabnou stážistkou Molly a po očku přitom sleduje televizní vystoupení svého šéfa).

O příběh o sexu ovšem nejde, leda v tom smyslu, že politika může být jeho bizarně plnohodnotnou substitucí - a to jak u snadno manipulovatelných, hysterických voličů, tak u profesionálů pohybujících se v zákulisí volebních kampaní. Zatímco Molly, dvacetiletá a zcela nenaivní dcera bývalého senátora, z plavé hlavy ještě nedokázala vypudit myšlenky na to, koho všeho by v Morrisově štábu mohla "vojet", pro Stephena, jeho nadřízeného a šéfa Morrisovy volební kampaně Paula Zaru (Philip Seymou Hoffman) či jejich zrcadlového protivníka ve štábu senátora Pullmana, Duffyho (Paul Giamatti) existuje jediný plnohodnotně uspokojivý úkoj - jejich práce.

Práci přitom nadřazují svým politickým názorům (pokud tedy vůbec nějaké mají): je totiž jasné, že by stejně dobře jako pro Morrise nebo Pullmana mohli pracovat pro kandidáta z jakékoli části politického spektra. Stephen Meyers je ovšem výjimkou, alespoň zpočátku: Morris pro něj ztělesňuje ideál a mladíkova cesta do pekel je příběhem postupné, neodvratné a totální desiluze. V rámci rafinovaně rozehrané zápletky totiž mladý tiskový mluvčí svolí k tajné schůzce s Duffym a zcela pochopitelně odmítne jeho nabídku opustit Morrisův štáb a pracovat pod jeho vedením pro Pullmana. V kombinaci s Mollyiným sexuálním apetýtem se z toho během velmi krátké doby vyvine vražedně třaskavá situace, v níž jde výhradně o moc a kdokoli může vydírat kohokoli...

V rámci této situace se ovšem z idealisty v pragmatického hajzla nezmění jen Stephen, ale před divákovýma očima se rozkryje i samotný Morris, který je v Clooneyho podání dokonalým prototypem jisté představy o moderním politikovi - sympatickým, usměvavým, bezpáteřním a flexibilním. Morris se plně spoléhá na svůj tým a jeho veřejné aktivity se omezují na to, že dokáže "svými slovy" kdekoli a kdykoli velmi přesvědčivě povědět to, co mu jeho lidé poradili. Zákulisní jednání, která demokratickému guvernérovi mají zajistit vítězství, se odehrávají sice s jeho vědomím, ale nikoli z jeho iniciativy: Morrisovou prací totiž není jednat, plánovat ani myslet, ale pouze reprezentovat "Morrise" na setkáních s voliči a v médiích. V čemž se nijak neliší od jakékoli hollywoodské herecké hvězdy. (A Clooney ho hraje skvěle: jeho Morris je chytrou a zlomyslnou karikaturou jakékoli veřejné osobnosti, která už dávno ztratila sama sebe.)

Ve Dnu zrady tak nenajdete žádnou ušlechtilou, ctnostnou a morální postavu - naopak všichni protagonisté, o kterých byste byli náchylní si něco dobrého myslet, se nakonec ukáží jako ti nejhorší. A z těch, o kterých jste si nic dobrého nemysleli (třeba Zara a Duffy), se nakonec vyklubou docela sympatičtí realisté (pokud tedy odhlédnete od toho, že se živí manipulacemi a zákulisními podrazy). Den zrady tak může být nepříjemnou podívanou pro všechny, kdo soudí, že v politice hrají klíčovou roli láska, pravda a dobro a že dobří politici jsou něco jako spásní andělé. Clooneyho snímek je ovšem sice ryzím "profesním" filmem, ale opírá se o důvtipný desiluzivní koncept: popisuje a zatracuje jisté politické praktiky a sleduje profesní vzestup a současně morální pád jednoho mladého muže, jeho tvůrci přitom zřejmě nepřestávají věřit v demokracii, hvězdy a pruhy na vlajce a americkou ústavu (tak, jako na působivém začátku filmu při zkoušce mikrofonu Stephen).

Ze Dne zrady tak nečiší chlad ani cynismus, už proto, že v žádném okamžiku nezapomíná, že divák se chce v kině bavit. Herecké obsazení je bez výjimky zajímavé, konflikty vzrušující a dialogy zábavné - takže aby bylo navozeno napětí, není k tomu třeba přestřelek, honiček či pěstních soubojů. Nikdo z těch dobře oblečených, chytrých a charismatických chlapíků vlastně ani nezvýší hlas - a nudit se přitom rozhodně nebudete... Kouzlo Dne zrady tkví navíc právě v tom, že nejde o tradiční politický film: nesnaží se totiž propagovat nebo kritizovat nějakou konkrétní ideologii. Když Beau Willimon v roce 2004 začal psát autobiografickou divadelní hru, která filmu posloužila jako předloha, patrně měl na mysli konkrétní konotace. A Willimonův divadelní text měl patrně potenciál, který ho v roce 2008 mohl změnit v typický "antibushovský"filmový projekt (postava guvernéra Morrise v něm mimochodem původně vůbec nevystupovala). Po zvolení Baracka Obamy prezidentem ovšem Clooney se svým týmem usoudili, že do atmosféry plné nadějí a optimismu se takový příběh nehodí. (Příznačné pro Clooneyho "osobní komentáře" k panující politické realitě bylo i to, že si tehdy zahrál v "obamovské" romantické komedii Lítám v tom.)

"Asi o rok později se cynismus vrátil a my si řekli, že bychom tedy náš film konečně mohli natočit,“ potvrzuje Clooney - a mezi filmy zrcadlícími zklamání Ameriky z prvního afroamerického prezidenta má Den zrady důležité místo, a to právě proto, že její autor Obamu v roce 2008 velmi otevřeně podporoval. Ve filmu sice najdete řadu konkrétních odkazů na zajímavé momenty nejrůznějších politických kampaní, stylizace Morrisova volebního plakátu však přímo odkazuje k ikonickému designu s názvem "Hope", který pro Obamu v roce 2008 zvolil Shepard Fairey. Den zrady je tak svého druhu i drobným, hořkým komentářem skupinky hollywoodských intelektuálů na téma zklamání vlastních politických nadějí.

The Ides of March

USA 2011, 101 minut, titulky

Režie: George Clooney

Scénář: George Clooney, GrantHeslov, Beau Willimon (divadelní hra Farragut North)

Kamera: Phedon Papamichael

Hudba: Alexandre Desplat

Hrají: Ryan Gosling (Stephen Meyers), George Clooney (Mike Morris), Philip Seymour Hoffman (Paul Zara), Evan Rachel Woodová (Molly Stearnsová), Paul Giamatti (Tom Duffy), Marisa Tomeiová (Ida Horowiczová), Max Minghella (Ben Harpen), Jeffrey Wright (Thompson), Jennifer Ehleová (Cindy Morrisová), Michae Mantell (Pullman)

Premiéra: 9. 2. 2012

Sherlock: Reichenbašský pád

Třetí a závěrečný díl druhé seriálové řady uvozuje ještě před titulky sezení u psychoterapeutky, ve kterém zdrcený John Watson vysvětluje, proč se po osmnácti měsících vrací k terapii: jeho přítel Sherlock Holmes zemřel. Na to, jak všechno nakonec dopadne, je tak připraven i ten "nejnaivnější" divák, který to této chvíle naprosto netušil, že už titul sugeruje tragický Holmesův skon u Reichenbašských vodopádů. Tímto navenek prostinkým trikem si autoři nevídaně uvolňují ruce: do popředí divákova zájmu se hned na začátku dostává ta nejzajímavější ze všech detektivních otázek -"jak byl zločin spáchán?". Kdo ho spáchal, přitom divák ruší - autoři seriálu se totiž postarali o to, aby na psychopatického teroristu Moriartyho nezapomněl, a to dokonce i v předchozím "venkovském" hororovém dílu Psi baskervillští. (Tam se Moriarty mihle ve Sherlockových přízračných vizích a objeví se dokonce s Mycroftem v podivném "epilogu", otevírajícím prostor právě Reichenbašskému pádu.)

Otázka "jak?" souvisí úzce s otázkou "proč?": Moriarty (který v bravurním podání Andrewa Scotta konečně dostává dostatek prostoru) je samozřejmě násilnický, sebestředný psychopat a postavení "Napoleona zločinu" si bezpečně zajistil už v závěrečném dílu první sherlockovské řady, Velké hře. V Reichenbašském pádu už je jasné, že okázale pohrdá penězi imocí, kterých by mohl snadno dosáhnout prostřednictvím záhadného kódu rušícího prý veškeré elektronické zajištění. Demonstrace síly spočívající v současném ohrožení korunovačních klenotů, trezoru londýnské Centrální banky a bezpečnostních systémů ve věznici Petonsville je dostatečně přesvědčivá. Moriarty se však nechá zatknout a soudit s jehněčí poddajností, která mu vynese osvobozující rozsudek. Korunní svědek obžaloby Holmes se naopak demaskuje jako nadutý, sebestředný hňup, který by - nebýt kauce věrného Watsona - skončil ve vězení pro pohrdání soudem.

Moriartyho cílem je nenáviděného pátrače zničit, což mu s potěšením oznámí nad šálkem čaje při návštěvě v bytě na Baker Street 221B. Moriarty ovšem není zdaleka jediný, kdo Holmese nemá rád: svým neurvalým a bezcitným chováním děsí detektiv všechny svědky. A arogancí i ostrovtipem otravuje veškeré osazenstvo Scotland Yardu, kterému pomáhá s řešením těžkých případů. Veřejnost ho vnímá jako rockovou hvězdu, zábavnou, ale záhadnou a nepříliš sympatickou. K tomu obrazu vydatně přispívají bulvární média. Není divu, že Sherlock pohrdavě odpálí i ambiciózní reportérku Kitty Reillyovou, která se s ním pokouší udělat v převlečení za fanynku rozhovor na pánských záchodcích...

Špatné vztahy s bulvárem se ovšem nevyplácí, a to je jedna z karet, na které ve své rafinované a kruté hře sází Moriarty. Sherlockův pečlivě naplánovaný "pád" má dvě fáze: ta první má charakter postupné totální diskreditace, během které padouch obratně využívá toho, že svého protivníka dobře zná. Holmes má být demaskován jak v očích veřejnosti, tak spravedlnosti i svých nejbližších, ke kterým jsme si v posledních dílech zvykli vedle Watsona počítat inspektora Scotland Yardu Lestrada a pátračovu věrnou bytnou, paní Hudsonovou. (Z centra vaší pozornosti se mimochodem po štědrovečerním debaklu ve Skandálu v Belgravii možná trochu vytratila beznadějně zamilovaná doktorka z patologie Molly Hooperová. Právě ona se tentokrát postará o jistě nejzáhadnější scénu celého dílu, jež možná je a možná není milostná...)

Také Sherlock však svého soka dobře zná, takže Reichenbašský pád je svého druhu neviditelnou šachovou partií, ve které se oba protivníci pokoušejí navzájem odhadnout své plány. Moriarty jako útočník je zjevně napřed a má navrch, zvlášť pokud jde o zneužití Sherlockovy slabiny - záliby v rafinovaných případech a naopak nechuti k obyčejným řešením. Nemá však dostatek sociální fantazie na to, aby pochopil, že navzdory zjevnému emocionálnímu deficitu má Holmes skutečné přátele, kteří se dokázali přenést přes jeho citovou rezervovanost dávno přenést.

Nejpevnější je samozřejmě pouto s Watsonem (které se krátce tematizuje na útěku před spravedlností, kdy jsou oba pátrači spojeni policejními želízky). Moriarty protivníkovi Watsona závidí a chtěl by nějakého podobného mít také, jeho anarchistická a bezskrupulózní představivost se však kojí i jinou a smělejší nadějí: on a Holmes jsou stejní, patří k sobě a jeden bez druhého nejsou nic. Teze, že by Holmes coby morálně neutrální, racionální osobnost mohl sloužit stejně dobře zlu jako dobru, se naznačila už v prvním dílu a postupně se rozviklávala. Podíl na tom, že se Holmes stal tím, kým je, pak mají výhradně jeho přátelé - a pokud k něčemu předchozí díly seriálu přirozeně spěly, pak jedině k takovému druhu socializace, jaký se ukazuje rozumný a současně emocionálně velmi vzrušující v Reichenbašském pádu: Sherlock je racionální individualista a nemůže vyznávat žádné objektivní dobro, veřejné blaho a průměrnou společenskou morálku. Nemůže tedy mít vztah k institucím a donedávna balancoval na hranici duševního vyšinutí, před kterým ho zachraňovalo jen luštění detektivních záhad. Může však zachovávat nevídanou a hlubokou oddanost těm, které se naučil vnímat jako své přátele. Představa nudy a obyčejnosti, která je pro Moriartyho naprosto nepřijatelná, ho už zřejmě přestala děsit. Což je důležitá proměnná v "příběhu pádu", který zloduch pro Holmese vymyslel.

Lákavá teze o vnitřní podobnosti obou protivníků stojících na opačných stranách zákona je samozřejmě ohraná a Reichenbašský pád je rafinovanou hrou s ní. Skoro do poslední chvíle si přitom nejste jisti, nakolik můžete coby hrdinovi důvěřovat samotnému Sherlockovi. Ten se totiž většinou jeví jako zaskočená a chybující figura, která se zmůže sotva na reakci na protivníkův útok. Souboj Moriartyho a Holmese je každopádně divácky nesmírně vzrušující, protože má velmi důvtipný průběh a silný citový náboj. Proti sobě tu stojí chaos a řád, vulgarita s noblesou a sociopatie s vědomým přijetím vlastního místa ve společnosti přátel... ale také Benedict Cumberbatch a Andrew Scott, kteří jsou skvělými spoluhráči a dávají rytmus dramaticky vypjatému vyprávění, které tentokrát prakticky postrádá větší, odlehčující komediální plochy.

V pořadí šestý Sherlock (tentokrát v režii zkušeného televizního tvůrce Tobyho Haynese) je formálně méně svévolný než většina předchozích dílů: obdivuhodně pevně se drží žánru psychologického kriminálního dramatu a dopřává minimální prostor svévolným vizuálním ornamentům. (Což neznamená, že tady nenajdete množství nenápadně důvtipných střihů a prolínaček, stavících často právě na "dvojjedinosti" Sherlocka a Moriartyho). Také scenárista Steven Thompson (který byl podepsaný už pod poněkud sporným Slepým bankéřem) odvedl tentokrát úctyhodnou práci, když Doyleovu povídku Poslední případ rozvinul do podoby souboje dvou inteligentních myslí a současně nabídl prostor i případu unesených dětí amerického diplomata, inscenovaných Moriartym jako pohádka o Jeníčkovi a Mařence.

Podobně jako v Psech baskervillských Sherlock pracuje v prostoru formovaném jakoby předchozím holmesovským příběhem: zatímco v minulém dílu operoval ve vesnici lákající turisty starým příběhem o vraždícím psím přízraku, tentokrát pracuje v prostředí ovlivněném vlastním úspěšným vyřešením Reichenbašského případu: na začátku tohoto dílu je totiž odměněn za dopadení zloděje obrazu slavných vodopádů z dílny anglického krajináře Turnera. Tím se vodopády dostanou do uvozovek malířského rámu a finále pak může být jiné, než čekáte - a navíc zcela v souladu s mým nedávným pocitem, že v minulém dílu přírodní prostředí umenšovalo Holmesovu energii. Reichenbašský pád si tak nenápadně hraje s obrazy a příběhy jako s rekvizitami důvěrně osvojenými v minulosti - což jim díky novému přeskupení nijak neubírá na síle a vzrušující nejednoznačnosti. Ve vypravěčské rovině se tak opakuje spor Moriartyho s Holmesem - spor důvěrně známé, bezpečné obyčejnosti a vzrušující a překvapivé výjimečnosti.

P. S. Nehledě na "smrt" hlavního hrdiny už prý tvůrci seriálu Mark Gatiss a Steven Moffat kývli na to, že udělají třetí řadu.

(O všech předchozích dílech seriálu jsem na blogu psala zde: /první řada/ Studie v růžové, Slepý bankéř, Velká hra, /druhá řada/ Skandál v Belgravii, Psi baskervillští).

Sherlock: The Reichenbach Fall

VB 2012, 98 minut
Režie: Toby Haynes

Scénář: Steve Thompson (podle děl Arthura Conana Doylea)

Kamera: Fabian Wagner

Hudba: Michael Price
Hrají: Benedict Cumberbatch (Sherlock Holmes), Martin Freeman (John Watson), Andrew Scott (Moriarty), Rupert Graves (Lestrade), Una Stubbsová (paní Hudsonová), Loo Brealeyová (Molly Hooperová), Katherine Parkinsonová (Kitty Reillyová), Vinette Robinsonová (seržantka Donovanová)

Láska je láska

Nový český film, který právě vstupuje do našich kin, uvozuje citát Antoina de Saint-Exupéryho: „Správně vidíme jen svým srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“ Tragikomedie Láska je láska se tak snaží profilovat jako „nepovrchní“ snímek. Nezastřešují ji ovšem jen dvě známé větičky z Malého prince, ale i název, evokující dravou popovou písničku Lucie Bílé. Ta ve filmu příznačně zazní ve scéně na pouti – a právě mezi „niterností“ a pouťovým popíkem nové dílo zkušeného režiséra Milana Cieslara osciluje.

„Niternou“ linii ve vyprávění, které scenáristicky ošetřil debutující Martin Horský, tvoří příběh osmnáctileté nevidomé Marušky, křehké a plaše naivní studentky hudební konzervatoře. Osiřelou dívku se její starostlivý dědeček Vlastimil pokouší všemožně chránit před nástrahami reality. Právě ta však postupně nabourává poetický svět „andělské“ princezny… Pojetí Marušky jakoby ladilo s letitým zájmem Milana Cieslara o pohádkový žánr. Jednadvacetiletá herečká naděje Aneta Krejčíková však svou „andělskou“ hrdinku naštěstí dokáže změnit v živou a uvěřitelnou postavu. Krátce po Poupatech (kde ztělesnila téměř protikladnou roli pragmatické striptérky), Krejčíková znovu dostala příležitost potvrdit svůj „chameleonský“ talent. V jejím podání je tak Maruška normální holka toužící konečně prožít svou první lásku. A mladík Marek (Maciej Cymorek), který se do hrdinky zamiluje, je normální, slušný kluk. Nemá ovšem odvahu nevidomé dívce povědět, že je Rom, protože Maruška ho vidí „srdcem“ jako modrookého blonďáka...

Protože taková zápletka by vystačila nanejvýš na pětiminutovou anekdotku, tvoří Maruščin „nepovrchní“ příběh jen jednu z řady dějových linek. Ty ostatní už jsou pojaty „popíkově“, ve stylu historek ze silvestrovských Bakalářů, přičemž se vytrácejí jakékoli rysy provokativnosti nebo konfliktnosti. Vedle první lásky je tu tedy dojemná láska „poslední“, kterou se pokouší hrdinčin dědeček prožít s dávnou spolužačkou Libuškou trpící Alzheimerovou chorobou. Ryze pavlačovým způsobem je pak pojat konfliktní vztah Maruščiných sousedů Fuksových, kteří se pokoušejí smířit s homosexualitou svého syna Honzy. Žertíky s vibrátorem a zvědavým pudlem či scéna v bordelu, kam manipulativní matka Tdena zavede syna, aby nabudila jeho heterosexuální apetýt, by se pěkně vyjímaly i v Troškově Kameňáku.

Divák na pouti

Láska je láska v rámci Cieslarovy tvorby odkazuje nejvíc k tragikomedii Duše jako kaviár (2004). Místo rodinného modelu však používá vícegenerační koncept, ve kterém si patrně má každý divák najít něco pro sebe. Poezie první lásky se tu tak snoubí s „politicky korektním“ příběhem o intoleranci české společnosti k menšinám. Roma a gaye tu ovšem doplňuje i „menšina“ tak bizarní, jakou je důchodkyně užívající terapeuticky lehké drogy. Groteskně stylizované scénky se zhulenou Libuškou, výstupy Zdeny Fuksové či extempore „mile uslintaného“ důchodce Jehličky ovšem patří už do docela jiného filmového světa než love story nevidomé dívky. Jde o svět veteránky špatného vkusu Marie Poledňákové a jejího svižného následovníka Jiřího Vejdělka.

Stejně jako v diváckých hitech Líbáš jako bůh nebo Muži v naději jsou pak i v Cieslarově filmu všechny nástrahy nakonec překonány a hrdinové společně vytvoří cosi jako jednu velkou, šťastnou rodinu. K takovému příběhu patří i laciné mudrování: koloběh života je zachován, neboť někdo postarší zemře a někdo roztomilý se narodí. Morální rovnováha tu však neexistuje: součástí „pozitivního“ vyznění celého příběhu je nezvyklá tolerance autorů k některým ohavným morálním pokleskům postav: v rámci vyprávění se nedostane spravedlivého trestu či alespoň zesměšnění zvláště těm figurkám, které ztvárňují herecké celebrity (Simona Stašová, Rudolf Hrušínský).

I Cieslar totiž využívá oblíbené strategie českých tvůrců obsazovat zkušené herce do rolí, v jakých na většinové publikum v poslední době nejvíc zapůsobili. Petr Nárožný sice své oblíbené postavě popudlivého dědka vdechl melancholii i noblesu, nakonec však hájí stejnou linii jako ostatní: Eliška Balzerová (jejíž Libuška je variací na hereččinu Vilmu z Vejdělkových Žen v pokušení), Simona Stašová (Zdena Fuksová nemůže nepřipomínat její Martu z Vejdělkových Mužů v naději) i Ondřej Vetchý. Toho coby „fotbalového primitiva“ z televizního Okresního přeboru uvidíme už v březnu ve filmové verzi právě tohoto populárního seriálu.

Láska je láska tak nese rysy nekonečného déjà vu, ve kterém se motiv „správného“ vidění srdcem mění jen v další křiklavou atrakci, vyprázděnou jako vzpomínky na loňskou Matějskou pouť.

Láska je láska

ČR 2012, 108 minut

Režie: Milan Cieslar

Scénář: Martin Horský

Kamera: Marek Jícha

Hudba: Ondřej Brousek

Hrají: Aneta Krejčíková (Maruška), Maciej Cymorek (Marek), Petr Nárožný (Vlastimil), Eliška Balzerová (Libuška), Simona Stašová (Zdena), Ondřej Vetchý (Karel),Petr Vančura (Honza), Rudolf Hrušínksý (Jehlička)

Premiéra: 19. 1. 2012

(Tento text jsem napsala pro Lidové noviny, kde také vyšel. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuji.)