 |
| Tuhle Evinu fotku mám moc ráda |
Eva Zaoralová se narodila se 28. listopadu 1932 v Praze v rodině pražského architekta Jana Šebánka. Architektem byl i její dědeček z matčiny strany, Viktorin Šulc. Rozdíly ve společenském původu však zavinily, že Šebánkovi, kteří patřili po několik generací v maloměstksém Písku mezi honoraci, sňatek svého nejstaršího syna odmítli: nevěsta totiž sice vynikala půvabem, ale její rodina nedisponovala majetkem ani význačným postavením. Marie Šebánková se nikdy nesmířila s pozicí „opovrhované snachy“ a její frustrace poznamenaly i vztah k jejímu jedinému dítěti – Evě. V hmotně zabezpečeném, ale citově chladném prostředí ovšem za první republiky vyrůstala většina dětí z „lepších“ rodin. Nedostatek vřelosti nemohlo samozřejmě plně kompenzovat ani rodinné zázemí, spojené s bohatým kulturním životem prvorepublikové Prahy.
Kromě častých návštěv kin, které položily základ její celoživotní lásku k filmu, se ovšem Eva Šebánková přes dědečka Viktorina „infikovala“ láskou k Itálii. Italsky se začala učit sama na gymnáziu a Itálie byla také první zemí, kam se v životě podívala – v souvislosti se svým prvním zaměstnáním – jako tlumočnice delegace Výboru československých žen. Cestování do kapitalistické ciziny bylo v druhé polovině 50. let neobvyklé, navíc byla vinou „nevhodného“, tedy buržoazního původu vnímaná jako ideologicky nespolehlivá.
Absolventce prestižního pražského Akademického gymnázia ve Štěpánské ulici a oboru francouzština-čeština na Filozofické (tehdy ovšem Filologické) fakultě Univerzity Karlovy (1956) ovšem umožňovala vycestovat znalost italštiny a francouzštiny – a to nejen v temné době 50. let, ale i později, za komunistické normalizace. Tehdy už ovšem neprovázela delegace omezených funkcionářek, ale slavné domácí filmaře, reprezentující zlatou érou československé nové vlny na prestižních mezinárodních festivalech. Za pozici, jež jí umožňovala cestovat i v rámci novinářské profese a přijímat pozvání ve festivalových porotách, vděčí ovšem Eva Zaoralová i svému profesionálnímu a přirozeně noblesnímu vystupování.
Na festivalech v Sanremu, Bergamu, Benátkách či Cannes se jí však dařilo propagovat československý film a vytvořit si bohaté kontakty. Samozřejmě netušila, že se jí její zkušenosti jednou budou hodit pro „vlastní“ festival.
Lidé a filmy
 |
| Antonioniho Zatmění |
„Musíte vzít v úvahu, že jsem byla docela normální, svým způsobem povrchní holka: zajímalo mne víc, co si vezmu na sebe, než na jaký film bych měla jít,“ komentuje Zaoralová své dospívání a středoškolská studia, která neabsolvovala s žádným výjimečným kreditem studijní hvězdy. Její obzory se však značně rozšířily na univerzitě, ani ne tak díky profesorům omezovaným a stresovaným ideologickou cenzurou, jako spíš díky novým přátelům z okruhu pražských intelektuálů.
Největší vliv na formování Evina odborného zájmu o film, který dosud vnímala jen jako zaujatá divačka, měl Ivo Hepner. Eva s ním začala chodit v roce 1954, kdy končilo její tříleté manželství s Janem Königem, za nějž se provdala ještě na gymnáziu. Vzdělaný, zajímavý a přitažlivý Hepner jí umožnil chodit na legendární promítání pro studenty FAMU, kde studoval filmovou vědu:
 |
| Zázrak v Miláně |
„Pravidelné projekce tehdy organizoval a vedl profesor A. M. Brousil, který uměl své žáky nadchnout zvláště pro italský film. A tehdy se zajímal zřejmě hlavně o neorealismus,“ vzpomíná Zaoralová. „Poetický
Zázrak v Miláně o chudácích, kteří letí na košťatech do nebe, s filmovými triky, které se dnes musí zdát směšné, nás tehdy okouzlil. Svolávali jsme se pískáním jeho ústřední melodie. Bylo to na počátku 50. let něco úplně jiného než tendenční díla socialistického realismu.“
Díky Ivu Hepnerovi, se kterým uzavřela sňatek v roce 1955, Eva začala psát do novin: nejdřív to bylo v rámci redakčních povinností časopisu Československá žena. Článek na téma tanečních hodin stál v roce 1960 na počátku významné publicistické a kritické kariéry, zahrnující dnes stovky odborných studií, recenzí a kritik a informančních a popularizačních textů v nejrůznějších filmových periodikách a knižních publikacích. Ze svazku s Hepnerem se v roce 1964 narodila dcera Klaudie, soužití však zkomplikovala manželova psychická labilita a alkoholismus. (V roce 1975, kdy Hepner spáchal sebevraždu, už Eva svůj soukromý život vnímala přes jiného muže – přes o třináct let mladšího publicistu, scenáristu a režiséra Zdenka Zaorala. I ten měl ovšem vážné problémy s alkoholem, takže její třetí manželství skončilo v roce 1984 rozvodem.)
Vztah s Ivem Hepnerem, měl jeden důležitý vedlejší účinek: z Evina podceňování vlastních kvalit v manželských půtkách se zrodila potřeba dokázat sama sobě, že za něco stojí.
„Tady někde začalo moje psaní a snaha prosadit se jako překladatelka, což předcházelo o řadu let můj profesionální zájem o film,“ vzpomíná Zaoralová. Prosadit se tehdy nebylo snadné, v roce 1964 však vyšel její první překlad z francouzštiny – psychologická detektivka Freda Kassaka V neděli se nepohřbívá. V dalších letech do Evina překladatelského portfolia přibyla i díly Cesare Paveseho (Pablův příběh, 1972), Dina Buzzatiho (Láska. Tatarská poušť, 1989), Alberta Moravii (Cesta do Říma, 1993) nebo Georgese Simenona (O hlavu jednoho člověka, 1995). Z odborné oblasti pak jistě stojí za zmínku její překlady Dějin filmových teorií Guida Aristarca (1968), různých scénářů Federica Felliniho či Antonioniho textu Kuželník u Tiberu (1989). Na sklonku loňského roku vydala překlad biografie autora
Silnice z pera italského publicisty Tullia Kezicha Federico – Fellini, život a filmy...
Klíčovou událostí v životě Evy Zaoralové se stala skutečnost, že se v roce 1968 z externistky měsíčníku Film a doba změnila v jeho redaktorku. Spolupráce s renomovaným filmovým časopisem začala díky už zmíněné pražské návštěvě Michelangela Antonioniho, při které slavného režisérovi tlumočila a doprovázela ho: Evy si všiml jeho tehdejší šéfredaktor, legendární Antonín Novák.
Možnost vysněného místa ve Filmu a době, které v 60. letech patřilo k významným platformám československé kulturní scény, Evě zablokovala úvahy o emigraci. Normalizace však učinila konec všem představám o umělecké a tiskové svobodě. Antonín Novák byl vyhozen a ve Filmu a době nastalo dlouhé období kompromisů a úliteb normalizačním šéfům. Evě Zaoralové se povedlo – postupně ve funkcích redaktorky, zástupkyně šéfredaktora a šéfredaktorky – provést časopis nejrůznějšími úskalími. Dnes, kdy musely v tržním prostředí skončit prakticky všechny klasické filmové tiskoviny, Film a doba stále ještě vychází – už jako čtvrtletník a s grantovou podporou ministerstva kultury. Zaoralová, která šéfredaktorský post předala kolegovi Stanislavu Ulverovi a nyní funguje jako redaktora, k časopisu dokázala přitáhnout dvě generace filmových publicistů - a přesvědčit dvě generace čtenářů, že je v něm vždycky co zajímavého číst.
Karlovarský festival
 |
MFF Karlovy Vary 2009: mezi Havlem
a Banderasem |
Listopad 1989 do života Evy Zaoralové nepřinesl žádnou výraznou vnější změnu. Letitý, rozvážný životní postoj k razantním a nesmiřitelným soudům jí dovolil zaujmout odstup od okázalého účtování s minulostí, které praktikovali mnozí její kolegové:
„Tehdy jsem si říkala, že v té vlně náhle propuknuvší svobody docházelo ke zbytečnému osočování a útokům, které se později odrazily v zatrpklosti a někdy vedly i k překotným reakcím,“ vzpomíná na dobu okázalého účtování. „Bylo těžké někoho soudit v těch okamžicích náhlého uvolnění veškerých politických zábran: při svém tíhnutí k relativismu, jehož jsem si odjakživa vážila u Karla Čapka, jsem vlastně chápala obě strany.“
 |
| 2008 - s Jiřím Bartoškou |
V roce 1992 bylo Evě šedesát, souběh důchodového věku s uvolněním poměrů však její profesionální kariéru začal nečekaně akcelerovat. Prostřednictvím Mezinárodní federace filmového tisku – FIPRESCI – dál zasedala v mezinárodních porotách nejprežtižnějších světových festivalů, od počátku 90. let ale navíc působila jako česká korespondentka mezinárodní filmové ročenky International Film Guide. V roce 1996 jí pařížský Centre Georges Pompidou jmenoval kurátorkou rozsáhlé retrospektivní přehlídky českého a slovenského filmu v Paříži. To už ovšem spolupracovala s MFF Karlovy Vary: rok předtím se stala jeho uměleckou ředitelkou.
 |
| S Morganem Freemanem (2003) |
Spolu s prezidentem festivalu Jiřím Bartoškou a týmem spolupracovníků, který se v uplynulých letech prakticky neobměnil, se jí povedlo zvládnou nejrůznější úskalí. Podařilo se jí proměnit původní, divácky nezajímavou a státem uměle vydržovanou akci, v atraktivní a progresivní „Cannes východní Evropy“. Aktivity tak viditelné, jako byl boj o festivalovou kategorii A a několikaletá půtka s konkurenčním festivalem Zlatý Golem, ovšem provázely méně zřetelné, ale neméně důležité souboje o charakter a skladbu celé akce.
MFF Karlovy Vary dnes přitahuje každoročně desetitisíce milovníků filmu a neustále zvyšuje svou zajímavost pro odborníky z celého světa. „Paní doktorka“, jak Evě Zaoralové na začátku spolupráce žertem začal říkat Jiří Bartoška (protože tehdy byla ve svém týmu jediná s titulem), stojí dodnes v centru veškerého dění.
 |
| Křest autobiografické knihy Život s filmem |
„Nikdy mne nenapadlo, že se ze mne jednou stane v jistém smyslu „celebrita“: už několik let mne občas cizí lidé osloví na ulici nebo v tramvaji a všichni, vždy zdvořile a mile, mi třeba jen pár slovy děkují za to, co jsem udělala pro festival,“ říká Zaoralová, která se těší i neustálému zájmu médií: za uplynulých téměř dvacet let dala stovky rozhovorů a ocitla se na stovkách fotografií, často ve společnosti velkých hereckých hvězd a světových filmařských celebrit. „Nemohu předstírat, že mne to netěší, ale na druhé traně se trochu stydím, protože na tom, že Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary je dnes stavěn v České republice i v zahraničí opravdu vysoko, nemám zásluhy jen já, ale celý náš tým.“
 |
Zprava: Eva Zaoralová a její Rytířský kříž,
PR KVIFF Uljana Donátová a já
na polském vyslanectví |
Skromnost je Evě Zaoralové vlastní, to ovšem nemění nic na tom, že za svou práci získala i řadu vyznamenání. V roce 2002 jí francouzská vláda udělila titul Rytíře Řádu umění a literatury. O sedm let později ji Ministerstvo kultury České republiky odměnilo cenou za zásluhy o propagaci české kultury a v roce 2010 jí prezident České republiky udělil Státní vyznamenání (medaile Za zásluhy II. stupně) za zásluhy o stát v oblasti kultury.
Kulaté narozeniny této výjimečné osobnosti československé kulturní scény nejsou pro jubilantku příležitostí k nějakému bilancování, ve Varech nicméně letos slavnostně pokřtila autobiografický knižní rozhovor Život s filmem, který nedávno vyšel v nakladatelství Novela bohemica (a který sjem měla tu čest s ní vést). Pokud jde o to, co bude dělat v listopadu, má jasno: místo narozeninových oslav bude - jako každý rok tou dobou – plně zabraná do příprav dalšího festivalového ročníku.
/Toto je oficiózní, mírně aktualizovaný text napsaný původně pro karlovarské číslo týdeníku Euro. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuji./
Žádné komentáře:
Okomentovat