127 hodin a "extrémní" kinematografie Dannyho Boylea

James Franco jako Aaron Ralston 

Není divu, že režisér Danny Boyle po Milionáři z chatrče hledal zklidnění: maximálně líbivé osmioscarové melodrama bez hereckých hvězd, ale zato nabité exoticky chytlavými barvami a zvuky, vyměnil za opačný extrém. Také minimalistické drama, opírající se o výkon jediného, ale zato známého herce, má ovšem zaděláno na řadu cen včetně šesti Oscarů)... A také se snaží být  maximálně líbivé.  

Aaron v lůně skal

Ve spojení s příběhem horolezce uvězněného bez šance na záchranu  spadlým balvanem na dně uzounkého kaňonu je asi nezvyklé použít slovo "líbivý" - zvlášť když na film jdete s vědomím, že jde o skutečný příběh, jehož protagonista z kamenné pasti vyvázl jen proto, že si uřízl ruku. Což jsem mimochodem nevěděla, když jsem na šla na novinářskou projekci - někdy si totiž o filmu záměrně předem nic nečtu, aby mne nerušila nějaká očekávání, která se pak třeba ukáží jako rušivá či zbytečná. V roli panensky nevinného diváka jsem se nejspíš ocitla právě v případě Boyleova nového filmu záměrně - jde totiž o režiséra, jehož práci vždycky provází plno informačního balastu a šumu. Když si tedy filmový Aaron Ralston v podání Jamese Franca na dně kaňonu Blue John v Utahu na sklonku dubna 2003 začal v naturalistickém detailu pižlat ruku uskřípnutou mezi balvanem a skálou, koukala jsem na to dost nevěřícně.

Aaron byl vždycky sólista 

Protože nepředpokládám, že právě kvůli téhle jediné scéně na film půjdete, možná stojí za to vrátit se ke zmíněné "líbivosti" 127 hodin - tedy k prvkům, které snímku zajistily místo mezi nejhalasněji zmiňovanými anglofonními tituly loňského roku. Základní strategie se zdá být celkem jasná: jde o oblíbený subžánr "inspirace skutečným příběhem". A navíc víte, že všechno skončí dobře (protože jinak by skutečný Aaron Ralston nenapsal knižní předlohu k filmu). Což je rozdíl třeba oproti  Útěku do divočiny, rovněž vyprávějícího o hranicích svobody osamělého jedince čelícího nakonec zlotřilé lhostejnosti přírody. 

Pokud existují vzpomínky, sny a vize,
hrdina nikdy není sám

Spíš než jeho upižlaná ruka vás musí zajímat, jak to Aaron udělal, že s jídlem a vodou vyměřenými na víkend přežil pět dní a nezešílel a nakonec nezemřel. Autoři 127 hodin jdou ovšem ještě daleko za  detailní popis Aaronových činností: místo minimalistického dramatu sledujícího činnosti  chlapíka uvězněného ve skalní pasti totiž popisují  hrdinův duchovní přerod z dětinského, sebestředného, individualistického halamy v muže, který pochopil, že potřebuje ostatní - a že oni potřebují jeho. 

Setkání před katastrofou

Nebyl by to Boyle, aby k plakátovému konstatování o skutečných hodnotách života nepoužíval a nezneužíval všemožné výrazivo, které mu současná kinematografie nabízí. Žíznivý, vyhladovělý, chátrající Aaron rozhojňuje "základní" vyprávění tím, že generuje stále horečnatější vzpomínky, vize, sny a představy. Hovoří nejen sám k sobě, ale na  videokameru nahrává vzkazy potenciálním zachráncům i svým pozůstalým bližním (což prý skutečný Ralston opravdu dělal). A aby se divák ani chvíli nenudil a viděl skutečnost Aaronovy mysli v celé její šíři, délce a bohatosti, dva kameramani používají tři různé druhy kamer (přičemž ta klasická, filmová, se stará o "krásné" obrázky, kdežto ta digitální místy poctivě, subjektivně a "realisticky" zrní). 

Co by se stalo,
kdyby pršelo...

James Franco tak coby herec rozhodně není středobodem vyprávění, i když  podává zřetelně zajímavý, "fyzický" herecký výkon (i když si nemyslím, že mu nakonec vynese tolik cen jako Natalii Portmanové baletění v Černé labuti). Po Kvílení je sice dobré si znovu uvědomit, že Franco nikdy nebude jen hezounem z Tristana a Isoldy, Danny Boyle ovšem není třeba Werner Herzog, aby svého herce využil jako něco víc než jen jako jednu z efektních rekvizit. Dokonce Francův soustředěný herecký výkon docela slušně a okázale narušuje: možná nejsem jediný divák, který by dal přednost sledování hrdinových žízní rozpraskaných rtů a vyčerpaných očí před vizí vyhlížející - záměrně a neúčelně - jako reklama na Colu. Jenže to toužím po docela jiném a jistě "nudnějším" filmu, než je ten Boyleův: jeho 127 hodin je naopak ukázkovým příkladem "extrémní" filmařiny, která bere hrdinovu nucenou, vypjatě nehybnou situaci především jako opěrný bod pro vlastní artistické kousky. 

Frajer na začátku cesty 

A také opěrný bod pro vlastní tezi. Pokud jde o téma lákavosti i ošidnosti úniku jedince ze společnosti a o následek pokusu o "extra život" jako výsledek hry osudu, najdeme jej i v jiných Boyleových filmech. Ať už jde o Mělký hrob, Trainspotting, Pláž, Millions, Sunshine - i Milionáře z chatrče - platí ovšem, že boyleovská extrémně líbivá filmařina na mne působí - zvlášť v kombinaci s vypjatě "realistickými" i "uměleckými" prvky - příliš sebestředně a silácky (což mimochodem není případ Milionáře, který se mi proto prostě a naivně "líbil"). Představa o režisérovi mi tak nevyhnutelně splývá s vidinou náfuky Aarona Ralstona na začátku jeho putování, kdy záměrně vyhledává konflikty se skalami, aby si na nich mohl demonstrovat svoje nadstandardní a jedinečné schopnosti.  

127 Hours

USA / Velká Británie 2010, 94 min., titulky
Režie: Danny Boyle
Scénář: Danny Boyle, Simon Beaufoy (podle knihy Arona Ralstona)
Kamera: Anthony Dod Mantle, Enrique Chediak

Hudba: A.R. Rahman
Hrají: James Franco (Aron Ralston), Kate Maraová (Kristi), Amber Tamblynová (Megan), Sean Bott (Aronův přítel), Treat Williams (otec), John Lawrence (Brion), Kate Burtonová (matka)
Premiéra: 3. 2. 2011