Král Lear v přímém přenosu

Derek Jacobi jako král Lear

S filmem trávím podstatnou část svého bdělého času, ale do divadla se vypravím jen málokdy. A když se tam pak ocitnu, připadám si divně, protože postrádám úvodní a závěrečné titulky i práci kamery. Bez střídání velkého celku, který je údělem divadelního diváka, s velkým detailem, polocelkem či subjektivním záběrem se cítím jaksi nejistá. Právě pro mne byl proto stvořen nápad živého satelitního přenosu představení v HD kvalitě tak, jak ho realizuje kupříkladu chvalně známá pražská společnost Aerofilms (ale i množství dalších českých a slovenských kin - jejich seznam je tady). Potíž pro mne dosud byla v tom, že dostupné přímé přenosy se týkaly jen operních představení a já operní divák nejsem - i když šlo o slavnou newyorskou Metropolitní operu (více o projektu najdete zde).

Goneril (Gina McKeeová) 

Zajásala jsem proto nad smělým rozhodnutím vedení londýnského Národního divadla zprostředkovat stejným způsobem i některá vlastní představení. Projekt NT Live (National Theatre Live) odstartoval ve čtvrtek 3. února Shakespearovým Králem Learem v režii Michaela Grandage. Kino Světozor bylo plné a atmosféra skoro slavností - což vydrželo celé tři a půl hodiny (včetně přestávky), dokonce i v nečekané a trýznivé pauze, jež vinou technických problémů nastala právě ve chvíli, kdy se to Derek Jacobi v titulní roli zrovna chystal rozbalit ve scéně Learova šílenství. Z pohledu diváků v kině, ať už se nacházeji ve Velké Británii či v Evropě, je velmi sympatické, že nebyl opuštěn - v Donmar Warehouse v londýnském West Endu totiž přerušili představení a čekali, až se potíže vyřeší. Pro tamní publikum a především pro herce to ovšem musela být  nová, velmi frustrující skutečnost, se kterou se ale nepochybně muselo počítat předem. Po odstranění problému totiž herci bez mrknutí oka odehráli celou scénu začínající pokusem o sebevraždu hraběte z Glostru od začátku - a největší potíže navázat zjevně měla technická obsluha českých titulků (Která si ovšem jinak vedla dost dobře - odhaduji totiž, že nešlo o mechanickou záležitost, ale musela se během představení v návaznosti na anglické titulky, které jsme dostali dodané už "v obraze", přizpůsobovat rytmu živé herecké akce.)

Donmar Warehouse dbá na "politicky korektní"
obsazení (Cordelie - Pippa Bennett-Warnerová) 

Mimochodem, pokud jde o titulky (vycházející v podání Zuzany Joskové z překladu Jiřího Joska), divadelní text samozřejmě trpí ještě víc než v případě originálního znění filmu: je jistě dobré dorazit do kina na přímý přenos s jeho znalostí a vnímat titulky jen jako orientační body. Zajímavé je samozřejmě chápat srovnání košatějších anglických a nutně úspornějších českých titulků jako součást tohoto typu podívané. Jistou slabinou přenosu jako celku pro neanglisty je fakt, že české titulkování se netýká úvodního slova (zahrnujícího i rozhovor s Grandagem) a především krátkého dokumentu o scéně Donmar Warehouse a přípravě learovské inscenace (v němž se objevil i Jude Law, představitel jednoho z tamních Hamletů, či Gillian Andersonová, která si tu zahrála Ibsenovu Noru).

Scéna Christophera Orama:
jen bíle natřená prkna

Pokud jde o samotné představení, je jistě lepší si přečíst kteroukoli z nadšených zahraničních recenzí než tento text. Dovolte jen poznámku "kinodiváka": prostor Donmar Warehouse je velmi malý a intimní a pro tento typ přenosu se tedy hodí. Rozdíl je přinejmenším v tom, že tamní hlediště objímá jeviště ze tří stran (a herci často odcházejí ze scény uličkami mezi diváky), zatímco vy na představení hledíte prostřednictvím kameramanů, kteří logicky volí "filmové" snímání (takže i našinec si přijde na své vytoužené velké detaily). Grandageova koncepce je maximálně strohá a civilní. Tragédie o pošetilém a pyšném starci, který musí z výšin královského majestátu padnout až na dno a projít šílenstvím, aby se přiblížil pravdě o svých bližních, spoléhá na sílu klasického textu v ústech (skvělých) herců.

Edgar (Gwilym Lee)

Inscenace se vzdává pompézních aktualizací, ať už společenských, politických či dobových: kostýmy jsou historizující jen v náznaku, rekvizity téměř chybí. Scénu v pojetí Christophera Orama tvoří jen syrová, hrubá, bílou barvou počmáraná prkna, přičemž ovšem mezery mezi nimi (včetně podlahy jeviště), dovolují Neilu Austinovi nenápadně čarovat se světlem. Prkna občas potřísní krev postav, neboť Král Lear je hra krutá a smutná. Smysl úsporného pojetí vynikne při srovnání se stylizací postavy Glostrova syna Edgara (znamenitý Gwilym Lee): mladík, který uniká vrahům v přestrojení za šíleného žebráka - esenci nejubožejšího, nejzákladnějšího lidství -, je totiž podobně holý, pobilý a potřísněný bílou barvou. V souladu s významem, který v textu má, tak právě Edgar nejkomplexněji z řady dalších postav vyjadřuje extrémní stav Learova nitra v divoké bouři poznání...  

P.S. Je asi jasné, že příště - 17. března - vyrazím do kina do divadla zase. Tím spíš, že půjde o tak "filmovou" akci, jako je přepis Frankensteina v režii Dannyho Boylea, inscenovaný na hlavní scéně Národního divadla, v Olivier Theatre.

P. P. S. Informace o projektu najdete na stránkách Aerofilms. Jeho oficiální stránky jsou tady.