U Alláhova vousu aneb Šeherezádino cédéčko

Ctnostná vdova se nechá prznit
bohatým šéfem kvůli penězům
na synkovu operaci

Nova vsadila po pět dní v týdnů v hlavním vysílacím čase na ultraromantickou tureckou telenovelu Tisíc a jedna noc. V neděli 6. 2.  masivní reklama přivábila ke sledování první části (respektive prvních dvou dílů vysílaných po sobě) k obrazovkám 1 341 000 diváků - což navzdory novácké sebechvále nepřekonává kupříkladu sledovanost zavedené Ordinace v růžové zahradě (2 miliony). Může se ovšem srovnávat třeba s Ulicí. Je celkem logické, že hlavními diváky příběhu krásné architekty Šeherezády a její cesty k absolutnímu životnímu štěstí jsou ženy. Poněkud neobvyklá je ovšem nevole jisté části veřejnosti, která se považuje za inteligentnější, než jsou zmíněné ženy - a odsuzuje telenovelu cobby neskutečnou hovadinu.  

Šeherezáda ovdověla a trpí... 

Po zhlédnutí několika úvodních dílů, ať už v televizi nebo na nováckých webových stránkách, musím oponovat: Tisíc a jedna noc (2006-2009) samozřejmě je hovadina, ovšem není hovadinou o nic neskutečnější, než byla blahé paměti mexická Esmeralda, venezuelská Kassandra či argentinská Manuela. Podotýkám, že nepatřím k pečlivým divákům těchto pořadů a ráda přivítám osobní komentář od některého z nich. (Protože informační text o telenovelách si může najít každý - jeden najdete třeba tady na Wikipedii). Tisíc a jednu noc je nicméně třeba srovnávat s latinskoamerickými telenovelami, které jsou známé i u nás - a nikoli třeba se americkým i mýdlovými operami. Vedle tureckého hitu, který už prý pokořil balkánské publikum a měl slušnou sledovanost i na Slovensku, totiž i kterákoli průměrná mýdlovka působí samozřejmě přijatelně. Také  latinskoamerické či blízkovýchodní družky Tisíce a jedné noci totiž vzhledem k našemu odlišnému prahu citlivosti můžeme kritizovat za těžkopádnou doslovnost, rozvleklost, drasticky přehrávající herecké představitele či třeštivě extatickou hudební kulisu, provázející třeba pouhý sestup postavy do schodů. Jde ovšem o prvky oslovující jinou mentalitu a kulturní okruh.

... a kdyby se s ní neoženil Onur,
snad by jí zbyl alespoň ten kůň...

Také snaha vyčítat ovšem slzopudné turecké tasemnici neprofesionalitu je hloupá - v intencích zmíněného (pop)kulturního okruhu jde nepochybně o profesionálních standard (a v rámci zhlédnutých  vzorků mne dokonce občas rozjařilo nečekaně dramatické použití kamery). Na moderní variací na Pohádky tisíce a jedné noci, mixnuté v úvodních dílech Neslušným návrhem, je ovšem přece jenom něco zajímavé: doširoka otevřenými dveřmi nám totiž do domácností vklouzla zábava šitá na míru muslimskému publiku. To, co melodramatické historce o lásce chudé krásky a mocného, bohatého podnikatele místy dodává až jakýsi exotický, pohádkový punc, je totiž ve skutečnosti zřejmě turecká společenská realita uskřípnutá požadavky daného náboženství. Navzdory moderním reáliím si tak nedovedu představit, že by vznikla kupříkladu česká mutace telenovely (podobně jako třeba u Ošklivky Betty). Je jasné, že neustálé odvolávky postav k Alláhovi se dají snadno škrtnout (i když tím Šeherezáda a spol. přijdou o část svého bizarního kouzla.) Tisíc a jedna noc se ovšem navzdory všem snahám o "exportní" korektnost mocně opírá o atmosféru  spojenou především s misogynskými, patriarchálními vztahy mužských postav k postavám ženským. Způsob, jakým Šeherezádin bohatý, starý tchán Burham jedná se svou manželkou Nadide, si nezadá s blahosklonným sekýrováním oblíbené služky. A přestože Šeherezáda je i podle západních měřítek moderní, vzdělaná, emancipovaná žena, dokonce architektka, tvůrci filmu ji tak ovšem vůbec nevnímají: sice v elegantním kostýmku klape podpatky po kanceláři, ale její myšlení a jednání formují ve vztahu ke dvěma "mužům" jejího života - synkovi a šéfovi Onurovi - bouřlivé citové vzněty právě tak na úrovni svého předobrazu - otrokyně ze serailu.

...a kdyby si naopak ona nevzala  Onura,
zbyl by mu aspoň nejlepší přítel.

 

Dalším úskalím telenovely se zdá být zobrazování pracovních vztahů. Přestože řada scén se odehrává v prostorách velké stavební firmy, jejímž spolumajitelem je hrdinčin osudový muž Onur, jakmile dojde na práci, ocitme se v říši bizarnosti. Samozřejmě vím, že v žádné telenovele fixované na nějaké pracovní prostředí se vlastně "skutečně" nepracuje, protože se tam musí především milovat a trpět. Ale kupříkladu scénu z pracovní porady, v níž jeden z členů hrdinčina týmu pracujícího na projektu pro Dubaj bezelstně přizná, že neumí pracovat s počítačem, lze přijmout jen stěží. Ještě, že nakonec dorazí Šeherezáda (která se zdržela v nemocnici u trpícího synka, jehož existenci v práci zapírá). Ona jediná ze všech totiž umí navztekanému Onurovi spustit cédéčko s požadovanou projektovou dokumentací! Inu, nadarmo se neříká: turecké hospodářství...