Prohledat tento blog

čtvrtek 3. února 2011

Tři dny ke svobodě

Klasické téma: z obyčejného učitele
se stane zločinec 

Na tenhle psychologický thriller vás může lákat - kromě toho, že jde máte rádi psychologické thrillery - kouzlo hlavního představitele Russella Crowea a pověst režiséra Paula Haggise. V žádném z těchto případů nebudete zklamáni. Hollywoodská předělávka nepříliš významného francouzského thrilleru Pour elle z roku 2008 (kde si hlavní ženskou roli zahrála Diane Krugerová) nabízí v rámci tradičního mainstreamového vyprávění velmi zajímavý divácký zážitek.  

Tradiční emocionální zátěž:
roztomilé dítě 
Pokud jde o scenáristu a režiséra Paula Haggise, je na Třech dnech ke svobodě pozoruhodné to, jak pečlivě se navenek drží tradičních vzorců. Dnešní časy totiž přejí okázalé svévolnosti a takové počínání působí skoro výstředně - dokud nezjistíte, že jde vlastně o nebezpečně třaskavou morální hříčku, navazující na autorovy předchozí filmy. Své podvratné kejkle ovšem Haggis tentokrát provádí pod rouškou klasického vyprávění... Jako režisér je spojený s politicky ambiciozními tématy, a přestože tříoscarové hyperkorektní drama Crash, i drama o zlých Američanech v Iráku V údolí Elah mne odpuzovaly až antiamerickou, respektiveantibushovskou polopatičností, nemohla jsem jim upírat řemeslnou zručnost - stejnou, která mu umožnila čarovat s žánrovými vzorci právě v jeho novém filmu. Je třeba si všimnout, že nadstandardní jsou především Haggisovy schopnosti scenáristické. (O to pozoruhodnější pro mne bylo, že pokud jde o látky jiných režisérů, dokáže odhlédnout od vlastní angažovanosti a stvořit koncept politicky neutrální - jako byla bondovka Casino Royale -, nebo dokonce přijatelný i pro mne  - jako byl Eastwoodův "dvojfilm" Vlajky našich otců a Dopisy z Iwo Jimy.) 

V souvislosti s Haggisovou "autorskou" tvorbou je těžké Tři dny ke svobodě považovat za film, který se zcela vzdává politických konotací. Lze totiž za politicky neutrální považovat příběhové schéma o nepoznatelnosti pravdy všemi dostupnými prostředky oficiální spravedlnosti a o právu oduševnělého, "správného" jedince prosadit tuto pravdu na vlastní pěst? . 

John je posedlý svou pravdou 
Oduševnělého jedince hraje Russell Crowe, což je herec, který je vybavený tak drtivým množstvím řízeného šarmu, že by dokázal udělat kladnou postavu i z Adolfa Hitlera. (Což také tvořilo třeba hlavní kouzlo westernu 3:10 Vlak do Yumy, kde Crowe hrál satansky svůdného padoucha.)  John Brennan ze Tří dnů ke svobodě je ovšem kladná postava - nejen z titulu svého učitelského a tedy společensky prospěšného povolání, ale i coby obětavý otec roztomilého synka a milující manžel hezké blondýnky Lary. Crowe se stará o to, abyste coby diváci o Johnovi ani na okamžik nepochybovali a ztotožňovali se s ním, ať dělá cokoli. Což je samozřejmě ošidné, protože John miluje svou blondýnku natolik, že se ji rozhodne vysvobodit z vězení poté, co je usvědčena z vraždy své nenáviděné šéfové. Problém je v tom, že kromě Johnovy víry coby divák nemáte žádné objektivní důkazy pro to, že Lara je nevinná. A ona sama dokonce manželovi řekne, že šéfovou zabila. Neřekne to ovšem jen proto, aby Johna  zbavila pocitu zoufalství nad tím, že nedokázal udělat nic pro její osvobození?  

Cameo Liama Neesona: znalec
vězeňských tajností
Není žádná náhoda, že Haggis nechá Brennana, aby se svými žáky rozebíral dona Quijota a zeptal se jich, zda jsme skutečně blázni, když žijeme ve své vlastní realitě. John je skálopevně přesvědčený o manželčině nevině, protože Laru přece dobře zná a ví, že by nemohla vraždit, večer jít s přáteli na večeři, v noci se s ním milovat a ráno bezstarostně snídat se synkem. Také divák je ovšem přesvědčený, že postavu Johna Brennana "dobře zná" (leckterá divačka je navíc ochotna vraždit jen proto, aby za ní v návštěvních hodinách do vězení dvacet let docházel někdo jako Russell Crowe). Za dioptrickými brýlemi hlavní představitel konstruuje plachý pohled obyčejného, slušného chlapíka, který nechává ambiciozní manželku dělat kariéru a sám se většinu času stará o syna a své knihy. Skutečnost, že na tom všem důsledně trvá, ale protagonistu posléze mění v chlapíka, který je ochotný krást, podvádět a střílet do lidí (i když si pečlivě vybírá jen takové odpadky společnosti, jako jsou drogoví dealeři.). S Johnovým "slušným" charakterem Hagis hraje celou dobu. Do své hry na kočku a myš (nebo možná dvě kočky, z nichž jedna předstírá, že je myš) jako indicie, jež policii přivedou na stopu samozvaného ochránce spravedlnosti, právě základní rysy jeho normální, milující, submisivní povahy (po neúspěšném pokusu vyzkoušet falešný klíč v zámku vězeňského výtahu se strachy pozvrací, čímž na sebe upozorní, ekologicky úsporné auto, se kterým v rámci svého plánu operuje, nechal napsat na manželku).

"Jak víš, že jsem ji nezabila?"
V jistém okamžiku vyprávění se samozřejmě začnete těšit na to, že John svou ženu sice vysvobodí z vězení, ale pak zjistí, že je skutečně nebezpečnou vražedkyní. Ale začnete se také bát, že hrdina zklame vaši důvěru, zajde při realizaci svého rafinovaného plánu příliš daleko a zabije dítě, důchodkyni, štěňátka či jinou "nedovolenou" postavu. Největší strach máte ale z toho, že ho chytí šíleně důvtipní a rychlí kriminalisté, kteří jsou mu při vyšetřování  neustále velice těsně v patách.(A nebyl by to Haggis, kdyby tak trochu nenadržoval černošským detektivům!) Vyprávění tak testuje divákův  smysl pro spravedlnost, jeho schopnost sdílet s hrdinou jeho pravdu - i jeho odvahu  předem odhadovat peripetie žánrového příběhu.  

Pokušení: sympatická sousedka
z dětského hřiště
Hra zůstává do poslední chvíle vzrušující, protože Johnovi nepřestáváte držet palce a stále víc kašlete na to, že možná stojíte na úplně nesprávné straně. Sledování a honičky jsou koncipovány jako tradiční zlé sny, v nichž hrdina už už uniká ze zorného úhlu pronásledovatele, ale ten ho pravidelně v poslední chvíli zahlédne, takže ho nikdy neztratí. Ve zlých snech jsou to ale vždycky zloduši, kteří vás takhle honí...

A honička na závěr
Vyprávění, které se tváří objektivně a sleduje protagonistu jakoby v er-formě, je totiž vlastně nakonec čímsi jako filmovým vyprávěním v první osobě: vše je nastraženo tak, abyste se změnili v blázny žijící  ve své vlastní realitě a přesvědčené o její pravdivosti a správnosti. Jenže co když je nevýbojný učitel milující svou rodinu a toužící, aby byla zase pohromadě, vlastně nebezpečný psychopat porušující zákony a schopný vraždit - což je názor, který na něj posléze má veřejnost, policie i média (a který sdílí  i jeho překvapená a vyděšená manželka, když ji brutálně nutí k útěku z vězení?) Co když ve Třech dnech ke svobodě odmítáte věřit, že slušní lidé se mohou změnit a začít vraždit, jen na základě ryze iracionální důvěry v hollywoodské jistoty - v klasické žánrové vyprávění, které prostě musí dobře dopadnout, a v šaramantní hvězdu, které prostě musíte věřit? 

Paul Haggis tak nenatočil jenom dobře působivý thriller, ale i esej o moci žánrového vyprávění a o jeho slabosti a bezmoci, pokud jde o konfrontaci se "zlou" realitou. A vlastně mi nakonec není jasné, jestli stojí tak úplně na straně tohoto žánrového vyprávění. 


The Next Three Days 
USA 2010, 122 min., titulky
Režie: Paul Haggis
Scénář: Paul Haggis (podle scénáře Freda Cavayého a Guillaumea Lemanse k filmu Pour elle)
Hudba: Danny Elfman, Alberto Iglesias
Kamera: Stéphane Fontaine
Hrají: Russell Crowe (John Brennan), Elizabeth Banksová (Lara), Michael Buie (Mick), Moran Atias (Erit),
Remy Noziková (Jenna), Jason Beghe (detektiv Quinn), Aisha Hindsová (detektive Colleroová), Ty Simpkins (Luke), Olivia Wildeová (Nicole) 
Premiéra: 20. 1. 2011

3 komentáře:

  1. zajímavé úvahy, v tom ste dobrá... ale v poslední větě už jsem se ztratil : "...stojí tak úplně na jeho straně." kdo, co, koho, čeho ???

    OdpovědětSmazat
  2. Jo, máte pravdu, anonyme - já to zpřehledním.

    OdpovědětSmazat
  3. výborně, i já trubka teď už rozumím...
    díky

    OdpovědětSmazat