Knížka a film: Králova řeč

Protože film s Colinem Firthem v hlavní roli je nejžhavějším favoritem oscarového klání (jehož výsledky budou známé v pondělí ráno našeho času) a na recenzi pro účely tohoto blogu se teprve nadechuji, přečetla jsem zatím knížku, kterou jsem získala od laskavého distributora Královy řeči (díky, pane Slavíku z Bontonfilmu!). Nejprve je třeba předeslat, že nejde o novelizaci filmu a vlastně ani o jeho literární předlohu (i když se to píše na obálce, která tak díky fotce s Firthem a Geoffreym Rushem i vypadá). Jde o knihu, jež byla podle všeho jednu dobu psána paralelně s přípravami filmu a jejímž autorem je vnuk jednoho z hlavních protagonistů "skutečného příběhu", jenž snímek Toma Hoopera inspiroval - Mark Logue (jemuž při psaní pomáhal publicista a spisovatel Peter Conradi). 

Bertie (Colin Firth) a jeho žena Alžběta
 (Helen Bonham Carterová) 

Jak je asi známo, jde o "příběh" vztahu samorostlého australského logopeda Lionela Loguea a Alberta, vévody z Yorku, od roku 1937 britského krále Jiřího VI. a otce dnešní královny, Alžběty II. Logue se v roce 1926 ujal člena královské rodiny, který se posléze v roce 1937 dostal na trůn kvůli abdikaci svého staršího bratra, a pomáhal mu zvládnou těžkou logopedickou vadu kombinovanou s (pochopitelnou) panickou hrůzou z veřejných vystoupení. Stal se posléze královým neocenitelným pomocníkem a přítelem, který se zasloužil o panovníkovu vůdcovskou image zvláště v době druhé světové války. Zatímco film se soustřeďuje na vztah obou mužů od jejich seznámení po Jiřího rozhlasový projev burcující Británii proti Hitlerovi, kniha se věnuje Lionelovi i "Bertiemu" (jak zněla domácká přezdívka příštího krále) od narození do smrti. Vychází především z korespondence obou mužů a z jejich deníků, ale zasazuje také jejich "příběh" do dobových historických souvislostí. Často také hledá paralely se současnou situací královské rodiny.

Alžběta a Jiří ve skutečnosti

Logueův vztah ke králi byl - navzdory zjevnému přátelství - velmi loajální a uctivý, což udává jakoby i tón knihy: ta není sentimentálním drbárnou ani žvanivě nefabuluje. Ubírá se vlastní cestou a tvoří k filmu celkem zajímavý dodatek (možná je ovšem lepší si ji přečíst dřív, než se do kina vypravíte - to můžete stejně až od 10. března, kdy má Králova řeč u nás premiéru.) I když Logue s Conradim bohužel nemají dar syntézy (který by jim umožnil komentovat např. logopedovy terapeutické metody), nabízejí nejširší čtenářské veřejnosti snesitelný kompromis mezi popularizujícím čtivem a "solidní" faktografickou literaturou.

Logopedické cvičení jako z muzikálu
My Fair Lady

Díky řadě nelíbivých faktů ovšem tím víc vynikne snaha filmařů o "korektní" vyprávění: Jiří VI. se kupříkladu vášnivě věnoval lovu, což není Firthovu velesympatickému hrdinovi samozřejmě dovoleno ani náznakem. Přestože byl hluboce věřící (ostatně se po korunovaci automaticky stal i hlavou anglikánské církve), ve filmu se náboženství několikrát Logueovými ústy zpochybňuje a trivializuje (k čemuž přispívá i pojetí postavy acibiskupa v podání Dereka Jacobiho). A kouření, které Bertieho nakonec stálo život, je prostřednictvím logopeda rázně odsouzeno coby nezdravé.

Pokud jde třeba o smrt Jiřího otce (ve filmu ho hraje Michael Gambon), ve filmu jde o emocionálně vypjatou scénu, v níž starý král pokojně zavře oči v slzícím rodinném kruhu. Ve skutečnosti však skon umírajícího uspíšil jeho lékař Dawson, který mu prý vpíchl smrtelnou dávku kokainu a morfia - a to nejen s cílem zkrátit utrpení nemocného i trápení rodiny, ale také zajistit, aby se zpráva o panovníkově smrti ještě stihla dostat do ranního vydání Timesů (jehož redakci požádala o pozdržení vydání telefonicky lékařova manželka). Večerníky se totiž zdály pro tuto příležitost "méně vhodné"...

Mikrofony v Bertiem vzbuzovaly hrůzu

Navzdory eutanazii vynucené požadavky ranního vydání Timesů byl ovšem (alespoň podle svědectví z knihy) britský tisk velmi oddaným, hyperkorektním služebníkem státu: "skandální" poměr s vdanou Američankou, kvůli kterému se po necelém roce vzdal vlády Bertieho starší bratr, totiž dlouho vůbec nekomentoval (i když v zahraničí se o něm psalo). Film (který existenci tisku nijak nekomentuje) ovšem prostřednictvím postavy Bertieho sugeruje představu, že rádio je jakýmsi pekelným moderním vynálezem, který od základů mění život konzervativní celebrity (nešťastný král do něj mimochodem musel mluvit naživo prakticky po celou dobu svého panování, neboť si to přál generální ředitel BBC John Reith). Jen s rádiem jako nepřítelem totiž Králova řeč může být příběhem o muži, který musel najít svůj "královský" hlas, aby dokázal vládnout (respektive, jak sugeruje jedna z populistických replik filmu, být "hlasem svého lidu"). MImochodem pokud jde o "nepřátelské" pojetí médií ve vztahu ke královské rodině, jde o motiv, který byl ústrojněji použit už v Královně, která (nejen proto) zůstává chytřejším starším sourozencem Hooperova snímku.          

P.S. Jen malá poznámka ke knize: Mladá fronta ji relativně pečlivě vydala v překladu Karla Vereše a Karla Kopičky, což ovšem nijak neomlouvá hrubý překlep ve jméně Geoffreyho Rushe na zadní straně obálky.