Hollywoodské remaky aneb Natoč to znovu, Same!

Důvody filmových remaků jsou jasné: jde především o to, vydělat co nejvíc peněz. Příběh či téma, které se už jednou osvědčily, mají logiky větší šanci na úspěch než nějaká nová látka.

V českém filmu formát předělávky v podstatě neexistují, specialisty na remaky jsou ovšem Američané: hollywoodský strýček Sam totiž vysílá své příběhy k divákům s halasnou reklamou jako kombinaci nejnovějších atrakcí a důvěrně známých prvků. Obojí může dokonale splnit právě formát remaku.

Natrefit na chytlavou story či zlatonosné téma nebylo nikdy snadné, takže Američané natáčeli nové verze vlastních snímků už v němé éře. Historicky takové filmy často přinesly zlatou úrodu v podobě plných kas a oscarových ocenění. Třeba předělávka němého historického velkofilmu Ben Hur (1925) získala v roce 1959 rekordních jedenáct Oscarů. A Dannyho parťáci (2001), což byl remake klasického zlodějské komedie s Frankem Sinatrou z roku 1960, vynesli na tržbách celosvětově 450,7 milionu dolarů. Není divu, že se film Stevena Soderbergha dočkal dvojice pokračování – a že byl jeho autor vyzván jako scenárista k předělávce obdobně laděného argentinského snímku Devět královen (2000). Svérázný jihoamerický hit se ovšem v USA změnil v nepříliš výrazného Mistra zločinu (2004), na jehož původ nenápadně upomínal jen hispánský herecký import Diego Luna. 

Hitchcock natočil v Hollywoodu novou verzi
svého britského Muže, který věděl příliš mnoho

Hollywood se odjakživa věnuje remakům zahraničních filmů s mimořádnou vášní. Výsledky jsou ovšem jiné než u letitého přetavování vlastního rodinného stříbra. Umělecky je dnešní situace nesrovnatelná se 30. a 40. lety, kdy Hollywood mohl angažovat na předělávky slavné evropské režiséry typu Angličana Alfreda Hitchocka, Rakušáky Otto Premingera a Josefa von Sternberga nebo Němce Fritze Langa. Remaky evropských či asijských snímků nejsou oscarově příliš úspěšné a jen málokdy obsazují první příčky žebříčků návštěvnosti. Každý rok ovšem vzniká takových filmů celá řada a důvod je jasný: zahraniční trh slouží jako potenciální zlatý důl, v němž Hollywooďané nepřestávají kutat v naději, že bezpracně a zadarmo narazí na zlatou žílu. Objektem jejich zájmu se stávají snímky, které se staly ve své domovině kasovními trháky nebo získaly ocenění za svou uměleckou hodnotu. Americký remake je pak většinou ozdobený účastí hereckých a režisérských hvězd, což samo sobě naznačuje ambice producentů stvořit nový hit. 

Cameronův remake Zidiho filmu -
- Pravdivé lži 

Existence předlohy přitom nebývá příliš důležitá: často ani nemáte tušení, že nějaká existovala. Víte třeba, že ultrahollywoodská akční komedie Pravdivé lži (1994) s Arnoldem Schwarzeneggerem, která v režii hitmakera Jamese Camerona vydělala rekordních 378 milionu dolarů, byla remakem francouzského snímku Podtrženo, sečteno! režiséra Clauda Zidiho? Nebo že originální sci-fi známého režiséra Terryho Gilliama Dvanáct opic (1995) s Brucem Willisem vykradla krátkometrážní francouzský klenot Chrise Markera Rampa (1962)? 

Scorseseho Skrytá identita 

Tušíte, že mysteriózní romance Vanilkové nebe (2001) s Tomem Cruisem, která vypadala v podání režiséra Camerona Crowea jako originální americký art, byla pouze předělávkou velezajímavého španělského originálu Otevři oči (1997)? Nebo že mistrovský thriller Martona Scorseseho Skrytá identita, který v roce 2006 oslnil osobitým zpracováním ryze amerického tématu a získal čtyři Oscary, se opíral o čtyři roky starou hongkongskou Volavku? O tom, že jde o remake známých a úspěšných titulů, se totiž reklamní kampaně těchto filmů, zaměřené na většinové americké publikum, moc nešíří. Průměrnému Američanovi jsou totiž ukradené souvislosti s nějakým titulem, který stejně nezná a pravděpodobně by na něj do kina nikdy nešel. 

Sylvester Stallone v předělávce
francouzské konverzačky Oscar

Finále ale nastává ve chvíli, kdy takový snímek dorazí do své pravlasti: užaslí diváci v něm poznávají i nepoznávají „svůj“ film, který je před pár lety vzrušoval a bavil v docela jiné podobě. Pro Francouze bylo jistě zvláštní vidět v hlavní roli bláznivé komedie Oscar (1991) v roli otce, který intrikaří proti „nevhodnému“ snoubenci své dcery, svalnatou hollywoodskou akční hvězdu Sylvestera Stalloneho. Ve filmu z roku 1967 totiž stejnou postavu ztvárnil drobný, rtuťovitý francouzský komik Louis de Funès. 

Město andělů: ne knihovna, ale dálnice

Všem ctitelům kultovního německého artového snímku Nebe nad Berlínem (1987) zase nepochybně nebezpečně stoupl tlak ve chvíli, kdy k nim v roce 1998 znovu doputoval „jejich“ noblesně poetický příběh o andělovi, který se z lásky k pozemské ženě rozhodne vzdát se nesmrtelnosti. Změnil se v kýčovité hollywoodské melodrama Město andělů - v hlavních rolích s Nicolasem Cagem a Meg Ryanovou. Obdivovatelům původního díla Wima Wenderse se asi nelíbilo ani to, že v rámci větší slzopudnosti příběh tentokrát neskončil cudným uměleckým happy endem, ale prvoplánovou hrdinčinou smrtí. 

Ztraceno v překladu 

The Artist nepotřebuje
hollywoodský remake 

Strategie hollywoodských remaků zahraničních snímků vychází z charakteru mezinárodního filmového trhu: Američané svou produkci šturmují globálně - do všech koutů světa. Současně však z těchto koutů jen málokterý snímek doputuje do amerických kin. Příčiny jsou zřejmé: americké publikum rádo sleduje filmy v angličtině a se známými, tedy americkými herci: titulky nečte a pohled na neznámé herecké tváře je znervózňuje. Historicky nejúspěšnějším evropským filmem na americké půdě je tak patrně pětioscarový The Artist (2011), který je realizovaný jako němý film s mezititulky natočený v éře klasického Hollywoodu: protože v něm hrají také američtí herci a natáčel se v USA, nikdo na něm nepozná, že je vlastně belgicko-francouzské provenience. Je tak pravděpodobně jediným neamerickým snímkem v historii, který nepotřebuje hollywoodský remake... 

Je Pearl Harbor krádež?

Tam, kde američtí diváci neznají originál, vzniká ideální prostor pro „ameremake“ (termín vymyslel francouzský kritik Alain Masson v roce 1999). Navíc pokud se vybrané cizojazyčné snímky v USA hrají, tak jen v omezené distribuci a často s několikaletým zpožděním. To umožnilo i podivnou situaci španělského zombie hororu REC (2007), který do amerických kin doputoval až po svém hollywoodském remaku. Snad mohu v téhle souvislosti zmínit i válečné drama Tmavomodrý svět (2001), jež v mezinárodní distribuci předstihl velmi podobný  Pearl Harbor - Jan Svěrák dokonce tvrdí, že mu velké zámořské studio jeho látku zcizilo.  

V Dlouhé noci převzal
Henry Fonda roli Jeana Gabina 

Hollywood tak nachází stále nové cesty, jak napodobit praktiky společnosti RKO, jež po zakoupení autorských práv na remake francouzského dramatu Den začíná (1939) skoupila a zničila všechny jeho dostupné filmové kopie. Předělávka režiséra Anatola Litvaka Dlouhá noc (1947) není vůbec špatná, ale nějakou dobu se zdálo, že se mistrovské dílo režiséra Marcela Carného zůstane její vinou navždy ztraceno. V roce 1950 se však naštěstí našly kopie, které kdysi pozornosti RKO unikly… Dnes vypadá neuvěřitelně i přestříhávání a předabovávání evropských nebo asijských filmů v 60. letech, díky kterému se ambiciozní sci-fi Jindřicha Poláka Ikarie XB 1 (1963) bez vědomí tvůrců změnila (po přestřihání a po výměně českých úvodních titulků za titulky s anglicky vyhlížejícími jmény) v ryzí „americké „béčko“ – dokonce se změněným koncem. Začínající Woody Allen zase „vážný“ japonský špionský film Klíč klíčů předaboval, takže vznikla špionská parodie Co se šustí, Tygří Lilinko? (1966), jejíž zápletka se týkala ukradení tajného receptu na vaječný salát. 

Banderas a Jolieová ve stopách
Belmonda a  Deneuveové

S veselými historkami z minulosti si ovšem – alespoň podle mínění fanoušků původních filmů – nijak nezadají mnohé výsledky surové a bezohledné hollywoodizace. Nemůže za to ani tak obecně mizerná úroveň předělávek, spíš fakt, že skoro každý remake se opírá cizojazyčné dílo, které je často velmi originální: v zemi svého původu získalo prestižní ceny, zaujalo diváky a je většinou těsně spjaté s domovským kulturním prostorem. Hollywoodizace ovšem spočívá zpravidla právě v překlopení příběhu do amerických reálií a eliminaci všech „nestandardních“ prvků. Z výjimečného filmu tak vzniká průměrný hollywoodský produkt. Výrazné je to zvláště ve vztahu k filmové klasice sladké Francie – největší evropské filmařské velmoci, která je dlouhodobě nejlepším zdrojem materiálu pro předělávky. Za příklad může posloužit tupé milostné drama Sedmý hřích (2001) s Antoniem Banderasem a Angelinou Jolieovou, které surově pošpinilo světlou památku romance Siréna od Mississipi, v níž si v roce 1969 zahráli Jean-Paul Belmondo a Catherine Deneuveová. Jiným zprzněním franouzského originálu je remake krimi Jeana-Luca Godarda U konce s dechem (1959), která se v roce 1983 proměnila v pouze velmi průměrnou stejnojmennou krimi. Jak jinak může dopadnout výměna Jeanne Sebergové a Belmonda za nefungující a unylé duo Valerie Kapriskyová / Richard Gere? 

Gere se do obřích šlépějí
Gérarda Depardieu nemohl
vejít (Návrat Sommersbyho)

Gere je přitom (zřejmě díky svému „neamerickému“ šarmu) vůbec nejobsazověnším „remakovým“ hercem Hollywoodu: stačí si připomenout ostřelovačský thriller Šakal (1997 - kde ovšem hrál hlavní roli Bruce Willis), natočený podle stejnojmenné britsko-francouzské klasiky (1973), vztahový thriller Nevěrná (2002), jenž byl předělávkou Nevěrné ženy (1969) Claude Chabrola, či slzopudnou romanci Smím prosit? (2004) s Jennifer Lopezovou, která vycházela z japonské předlohy. V kostýmním dramatu romanci Návrat Sommersbyho (1973), jenž byl remakem Návratu Martina Guerra (1982), převzal uhlazený a sličný Gere roli zemitého francouzského pořízka Gérarda Depardieu – mimochodem jedné z mála současných evropských hvězd, kterou Hollywood svého času respektoval. Důkaz? Depardieu si zahrál v americké rodinné komedii Můj táta hrdina (1994) stejnou hlavní roli, jakou vytvořil ve francouzském originálu Táta nebo milenec? (1991). 

Pokus o erotické dusno
po francouzsku: Pokušení 

Jinak ovšem platí, že remake se musí kompletně přeobsadit, i kdyby v původním filmu hrály sebevětší hvězdy (a uměly slušně anglicky). Hvězda se však nahrazuje hvězdou: v italském dramatu Vůně ženy (1974) exceloval Vittorio Gassman, v americkém remaku ho v roce 1994 vystřídal Al Pacino. V italské road movie Všem se daří dobře (1990) hrál roli osamělého otce Marcello Matroianni, v jeho předělávce Všichni jsou v pohodě (2009) ho vystřídal Robert De Niro. Jenže v Ženě mého muže (2003) dělaly Depardieuovi společnost hvězdné francouzské krásky Fanny Ardantová a Emmanuelle Béartová – zatímco v bezkrevném remaku Pokušení (2009) po boku Liana Neesona zoufale nefungovaly Julianne Mooreová a Amanda Seyfriedová. 

Tom Hanks zůstal ve stínu Pierrea
Richarda (Muž s červenou botou)

Součástí debilizace originálu tak bývá právě necitlivé obsazování, které nedbá o podstatu, ale jen vyměňuje oblíbenou evropskou blondýnku za populární americkou plavovlásku. Dobrým příkladem je komedie Muž s červenou botou (1985), kde v roli roztržitého naivky, jenž se omylem zaplete se světem zločinu, ztvárnil tehdy ještě herecky nevyhraněný Tom Hanks. Půdovní Velký blondýn s černou botou (1972) byl ovšem šitý na míru populárnímu francouzskému komikovi Pierru Richardovi. O neadekvátnosti plastového šarmu Rebeccy De Mornayové a smyslné krásy Brigitte Bardotové jistě není sporu - a nemusel nám ji ani dokazovat remake francouzského hitu Bůh stvořil ženu (1956), který v roce 1988 spáchal dokonce stejný režisér – Roger Vadim. I Angelina Jolieová může být v thrilleru Cizinec (2010) sebekrásnější, na svůj elegantní a unikavě krásný francouzský protějšek Sophii Marceauovou z filmu Hledejte Anthonyho (2005) ovšem nemá. 

Takové přeobsazení se tak podobá výměně nedostižného loutkového monstra z japonské klasiky Godzilla (1954) za hrdinku stejnojmenného amerického remaku Rollanda Emmericha (1998), jež byla vzhledově jistě přesvědčivější a pohybovala se s digitální nonšalancí… ale do původního naivního katastrofického příběhu se najednou jaksi nehodila.

Originál vrací úder 

Nedostižná Brutální Nikita 

Že jsou asijské horory typu čínského Oka (2002) nebo japonského Ringu (2008) či Nenávisti (2003) nekompromisně razantní? A že dánská mysteriozní dramata ve stylu Insomnie (1997) nebo Hlídače mrtvých (1997) působí pěkně seversky pochmurně, zatímco francouzské snímky ve stylu (K)lamače srdcí (2010) vynikají samozřejmým erotickým šarmem? To je skvělé, udělejme jejich remake nebo novou verzi. Hollywoodizace však musí brát ohled na amerického většinového diváka a právě tyhle jejich kvality musí odbourat. Nájemná vražedkyně Brutální Nikita, kterou před dvanácti lety v zajímavé francouzské krimi hrála Anne Parillaudová jako dráždivě neobvyklou postavu, nedostala v remaku Zabiják z roku 1993 jen unylou tvářičku Bridget Fondové, ale i mnohem konzervativnější příběh bez původního, znepokojivě otevřeného konce. 

Nikita po americku: Bridget Fondová 

Odstřel výjimečného snímku dokončil kanadský televizní seriál s lacinou Petou Wilsonovou v titulní roli. Směrem k originálu se ovšem před dvěma lety vrátil americký seriál, jehož hvězda Maggie Q alespoň není tuctovou blondýnkou. Režiséra původní Brutální Nikity Luca Bessona není třeba příliš litovat, protože sám v hledání správného komerčního chování upadl do podprůměru jako režisér i jako producent (i když jeho producenský výtvor Taxi z roku 1998 je určitě lepší než pokleslý, doslovný americký remake z roku 2004 s Queen Latifah v hlavní roli). 

Terapie po česku

Brutální Nikita není ovšem jediným příkladem původní látky, jež po čase chytí druhý dech nebo se dokonce přetvoří ve snímek zajímavější, než byl originál. Obvykle to ovšem vyžaduje hned několikeré kulturní „překlopení“, během nějž se původní koncept cizeluje. Když už jsme u seriálů, česká Terapie (2011) je určitě lepší než izraelský originál BeTipul (2005) - a podle mnohých fanoušků je víc než srovnatelná i s americkou verzí seriálu z roku 2008. 

Herzog zůstal v Murnaových stopách
originální

Některé látky ovšem mezi Evropou a Hollywoodem migrují výrazně déle a složitěji: asi nejklasičtější je případ němého německého expresionistického snímku Friedricha W. Murnaua Upír Nosferatu (1922). V roce 1931 americké studio Universal nabídlo "komerční" verzi příběhu, kterou původně zpopularizoval klasický román Brama Stokera (Dracula navíc vzhledem k dobovým praktikám spojeným se začátky zvukového filmu vznikl ve dvou jazykových verzích s odlišným obsazením a tvůrčím zázemím, americké a španělské - přičemž druhá zmíněná se někdy považuje za zajímavější než známější verze s Belou Lugosim). Po průměrné verzi z roku 1979 látku umělecky znovu povýšil Francis Ford Coppola v Draculovi (1992). Nejzajímavější je ovšem film Němce Wernera Herzoga, který se v roce 1979 vrátil k Murnauovu originálu: částečně ho převyprávěl záběr po záběru – ovšem s mnohem temnějším a aktulnějším vyzněním. 

Sedm statečných

Některé případy jsou ovšem poněkud smutnější: klasický americký sci-fi horor Invaze lupičů těl (1956), inspirovaný románem Jacka Finneyho, se přes verzi z roku 1978 a snímek  Abela Ferrary (1993) dostal až do přihlouplé Fakulty (1998) Roberta Rodrigueze a velmi podivné Invaze (2007) s Danielem Craigem a Nicole Kidmanovou. Japonský samurajský snímek režiséra Akiry Kurosawy Tělesná stráž (1961) se změil v italský spaghetti western Sergia Leoneho Pro hrst dolarů (1964) s Clintem Eastwoodem, v roce 1996 ale skončil jako průměrná americká gangsterka Poslední zůstává s Brucem Willisem v hlavní roli. Jiná Kurosawova klasika - Sedm samurajů (1954) - byla v roce 1960 s mimořádně dobrým výsledkem přenesena do westernu Sedm statečných. Klasický snímek Johna Sturgese o skupince odvážných desperádů pak ovšem rezonoval jen v béčkové sci-fi, která vsadila na obsazení jednoho z původních představitelů, Roberta Vaughna. Ten se své erbovní role drží zuby nehry: objevil se třeba i ve westernovém televizním seriálu Sedm statečných (1998). A letos se prý mihne i v britské komedii, která přidala čtyři hrdiny a transponovala původní příběh na fotbalové hřiště. 

Williams a Lane v komedii Ptačí klec 

Zajímavý je i případ Fransice Vebera – vynikajícího francouzského scenáristy a režiséra, jehož díla inspirovala Hollywood dokonce devětkrát. Veber patří k těm autorům, kteří jsou schopni vystavět příběh v duchu vyhovujícímu jak evropské, tak americké mentalitě. Stačí připomenout komedie Otec a otec (1983) s Gérardem Depardieu a Pierrem Richardem (americký Den otců vznikl v roce 1997 a zahráli si v něm Bily Crystal a Robin Wiliams) nebo Blbec k večeři (skvělý originál je z roku 1998, hollywoodská předělávka prohučela kiny před dvěma lety). V roce 1978 podle Veberovy divadelní komedie Klec bláznů vznikla stejnojmenn francouzsko-italská komedie. Příběh o páru gayů, který musí předstírat „normální“ sexuální identitu, se pak o osmnáct let později dočkal poměrně zdařilého amerického remaku s Robinem Williamsem a Nathanem Lanem Ptačí klec. Jiná Veberova hra, vyprávějící o tragikomickém parťáctví sebevraha a nájemného zabijáka, se přes italsko-francouzskou tragikomedii Dotěrný chlap (1973) s Linem Venturou a Jacquesem Brelem překlopila v komedii Kamaráda, kamaráde (1981), již zdařile režíroval Billy Wilder s Jackem Lemmonem a Walterem Matthauem v hlavních rolích. Svůj navenek neselhávající kasovní příběh ovšem před dvěma lety samotný Veber zrežíroval znovu - jako trapnou a nezáživnou Osinu v zadku. 

Pořiďte si lyže 

Ať vejde ten pravý: pořád ještě
docela nářez

Zatímco dlouho mezi nejpopulárnější inspirace Hollywoodu patřily francouzské filmy, dnes je největší módou evropský sever. Ve hře jsou lavně adaptace románových bestsellerů švédských či norských autorů. Teenagerovský upírský horor Ať vejde ten pravý, který v roce 2008 natočil Švéd Tomas Alfredson podle románu svého krajana Johna Ajvide Lindqvista, překlopil do stejnojmenného amerického snímku Matt Reeves. O žádnou další dementní ságu Twilight však nejde: nálada snímku zůstala chladná a chorobně romantická. Rozdíl mezi originálem a americkou kopií je tu sice stále ještě markantní, snaha vytěžit atraktivní oblast s odlišnou mentalitou je ovšem zřejmá: do režie takových remaků jsou někdy dokonce zaangažováni samotní seveřané. Akční krimi Kontraband (2012) tak poslal nedávno do amerických kin islandský režisér a producent Balthasar Kormákur, který si předtím dokonce zahrál hlavní roli v originálu svého islandského kolegy Óskara Jónassona. 

Daniel Craig v Mužích, kteří
nenávidí ženy 

I tady funguje posilování vazeb mezi různými verzemi téže látky: americký thriller Muži, kteří nenávidí ženy režiséra Davida Finchera vycházel ze stejné předlohy jako snímek norského režiséra Nilese Ardena Opleva - úspěšného románu předsčasně zemřelého švédského spisovatele Stiega Larssona. Kniha navíc byla součástí knižní série, která už inspirovala dva snímky švédského režiséra Daniela Alfredsona i televizní seriál Millenium. I tato hollywoodizace ovšem probíhala standardně: příběh se přenesl do jakési evropské země, která příliš nepřipomíná současné Švédsko, mluví se v ní anglicky a koncentrují se tu americké představy o pochmurných seveřanech z Evropy. Vládne tu permanentní hnusné počasí, a pokud nesněží, tak vane depresivní vítr. Sněhem se brodí Daniel Craig, který si hlavní roli střihl mezi dvěma bondovkami - čímž se pozornost z původní, příliš komplikované dívčí protagonistky nenápadně přesunula na atraktivního mužského hrdinu. 

Výsledek: pět oscarových nominací (jedna – za střih – proměněná). Mohlo to být lepší, ale celosvětové tržby Mužů, kteří nenávidí ženy přesáhly 232 miliony dolarů, takže další americké pokračování už se připravuje. Přidejte si k tomu zprávu, že se v příštím roce chytá do kin hollywoodizace románu Jo Nesbøa, kterou se už inspiroval Morten Tyldum v norském thrilleru Lovci hlav (2011): pro milovníky hollywoodských remaků zahraničních filmů tedy zřejmě nastal čas pořídit si lyže. 

(Tento text vznikl na objednávku mého oblíbeného časopisu jen pro muže ForMen. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji. Kolegovi Douiglasovi pak velmi děkuji za laskavé připomínky ohledně chyb, které jsem v textu ve spěchu nasekala a které jsem se podle jeho instrukcí pokusila opravit.)