Temné stíny

Upír ze starého světa je konfrontovaný
s retro atmosférou roku 1972

Upírský mýtus, jehož prototypem se stal pozdně viktoriánský Stokerův román Dracula, ve filmových dějinách už několikrát prošel infantilizací či osvěživou, parodickou dekonstrukcí. Dobrým příkladem je skvělá komedie Romana Polanského Ples upírů (1967), kterou onehdy reprízovala Česká televize. Když ovšem úroveň vkusu stanovují teenagerovští obdivovatelé nablblé filmové ságy Twilight, může se romantický nemrtvý hrdina změnit v nafintěného taškáře. Právě takový dojem vzbuzuje komedie Temné stíny, který právě přichází do českých kin.

Barnabas je "jiný" a nic a nikdo ho
už nepředělá 

Dosavadní dílo třiapadesátiletého Tima Burtona přitom v uplynulém čtvrtstoletí nejrůznějšími způsoby kultivovalo legitimitu „divného“ protagonisty, narušujícího hranice normality i morální a estetické standardy. V případě Planety opic (2001), Karlíka a továrny na čokoládu (2005) a Alenky v říši divů (2010) se Burtonovi povedlo pro svůj koncept nadchnout i většinové publikum - i když fanoušci režisérových temně melancholických vyprávěnek je vnímají jako ústupky mainstreamovému vkusu. Tim Burton nicnémě většinou výstředním postavám vdechl patos spojený s autentičností jejich existence, ať už šlo o comicsového Batmana (1989), nejhoršího režiséra na světě Eda Wooda (1994) nebo protagonistu depresivního muzikálu Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street (2007). Prakticky vždycky přitom z konfrontace svého hrdiny s „normálním“ světem vytěžil hlubokou nostalgii i komický efekt.

Victorie je ve vyprávění jaksi navíc 

V tomto směru se Barnabas Collins z Temných stínů zdá téměř ideálním burtonovským hrdinou: jde totiž o upíra z 18. století, který se ocitá v roce 1972 ve svém starém rodinném sídle, obývaném nyní rodinou jeho potomků. Spíš než s nástrahami moderního světa se ovšem Barnabas musí vypořádat se dvěma osudovými ženami svého života ­– nevinnou Victorii připomínající jeho dávno ztracenou lásku, a protřelou čarodějnicí Angelique, která ho už dvě století marně miluje… Přestože v hlavní roli režisér už po osmé spolupracuje s Johnnym Deppem, místo ryzího burtonovského filmu vznikla jen vnitřně nesoudržná taškařice, která se vybíjí v samoúčelných vtípcích. Na zjevné arytmii projektu ovšem nejspíš nemá podíl jen snaha vzdát poctu stejnojmennému, šestačtyřicet let starému televiznímu seriálu.

Burtonovský product placement

Jonathan Frid jako Barnabas
v původní televizním seriálu 

Původní Temné stíny byly pro osmiletého Tima Burtona zjevením a do historie vstoupily nejen počtem seriálových epizod (jichž se mezi lety 1966-71 odvysílalo celkem 1 225), ale i použitím „nadpřirozených“ prvků, jež bylo to té doby v rámci televizního formátu bezprecedentní. Na rozdíl od služebně starších komediálních sérií o monstrózních rodinách typu Addamsovy rodiny (společnost ABC) nebo The Munsters (společnost CBS) pak seriál Dana Curtise vnesl na obrazovky i slušnou porci strašidelné romantiky.

Radovánky s Angelique jsou jen CGIsex

Po té ovšem ve filmové adaptaci zbyly jen pokroucené siluety: Burtonovy Temné stíny připomínají spíš nějaký rozjuchaný sitcom. Příznačné je, že postavu líbezné Victorie, zatíženou romantickými resentimenty, přebijí dovádivé exhibice smyslné Angelique. A není to jen tím, že proti energické Evě Greenové nemá matná Bella Heathcoteová šanci herecky vyniknout. Barnabasova romantická láska nemá zkrátka co dělat ve vyprávění, které vygenerovalo něco tak duchaprázdného, jako je rádobyžertovný popis hrdinova „nadpřirozeného“ sexu s Angelique.

Psychiatrička Hoffmanová by ráda
kapku omládla

Soudržná stmosféra, složité vztahy mezi postavami a konfrontace různých světů, typické pro burtonovské filmy, ustoupily „předvádění se“, kterému se sám režisér věnuje stejně okázale jako sám Johnny Depp. Najdete tu tolik známých motivů, rekvizit i herců (včetně autorovy životní partnerky Helen Bonham Carterové a hororového veterána Christophera Leeho), že film vyhlíží jako jakýsi „product placement“ celé populární burtonovské značky. Prvky, které autenticky fungovaly ve filmech Beetlejuice (1988), Ospalá díra (1999) nebo Mrtvá nevěsta (2005), ovšem nelogicky trčí z kalné komediální břečky valící se lhostejně k očekávanému happy endu. Film nezachrání ani originální jednotlivosti typu „rybí“ výzdoby sídla Collinsových či transpozice anglických žánrových prvků do americké reality.

Jediná autentická "gotická" postava:
Alice Cooper

Burtonově imaginaci zřejmě škodí „bezbřehé“ možnosti digitálních triků - podobně jako dalším autorům, kteří kdysi začínali u ruční animace (ať už jde o Petera Jacksona nebo Terryho Gilliama). Vnitřní rozpadlost filmu ovšem mohla zavinit i výměna scenáristy: ve chvíli, kdy režisérova osvědčeného Johna Augusta nahradil komerčně pružnější Seth-Graeme Smith, patrně vzala za své samotná morální stabilita burtonovského světa. I ve srovnání s poněkud spornou Alenkou (jež je po scenáristické stránce mimořádně propracovaná) se totiž Temné stíny vyhýbají problematizaci „divného“ hrdiny: místo traumatizovaného, osamělého monstra je tady superhvězda, která může coby hudební doprovod na svůj ples zaangažovat i Alice Coopera. Přestože si celou dobu myslí, že to je ženská.

Dark Shadows 
USA 2012, 113 minut
Režie: Tim Burton
Scénář: Seth Grahame-Smith (podle televizní série Dana Curtise)
Kamera: Bruno Delbonnel
Hudba: Danny Elfman
Hrají Johnny Depp (Barnabas Collins), Eva Greenová (Angelique Bouchardová), Michelle Pfeifferová (Elizabeth Collinsová), Helena Bonham Carterová (doktorka Hoffmanová), Bella Heathcoteová (Victoria / Josette), Chloe Grace Moretzová (Carolyn), Jackie Earl Haley (Loomis), Johny Lee Miller (Roger), Gulliver McGrath (David), Christopher Lee (Clarney), Alice Cooper
Premiéra 10. 5. 2012

(Tento text jsem napsala pro Lidové noviny, kde také vyšel. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuji.)