Nechte se zfrankensteinovat: Cumberbatch jako Victor

Když jsem loni v březnu recenzovala inscenaci hry Nicka Deara Frankenstein z londýnského National Theatre (text je k přečtení tady na blogu), byla to teprve má druhá zkušenost s přímými přenosy divadelních her z britského "Národního". Tyhle přenosy jsem si oblíbila a viděla jsem skoro všechny, ať už v Aeru, Světozoru či nejnověji v kině Oko - a nepřestává mi vrtat hlavou, proč jsou diváky výrazně méně navštěvované než přímé přenosy z oper a baletů. Představení Král Lear, Sluha dvou pánů a Frankenstein totiž určitě patří k tomu vůbec nejzajímavějšímu, co se u nás dá tímto způsobem vidět. Pokud ovšem jde o nezájem pražské veřejnosti o anglickou činohru, lze o něm dnes psát jen s jedinou výjimkou - a tou je právě Frankenstein. Což přesvědčivě dokázaly vyprodané záznamy obou verzí představení, v nichž se v rolích stvořitele a stvořeného střídají Benedict Cumberbatch a Jonny Lee Miller.

Představení si totiž vydobylo prestižní Olivierovu cenu pro oba hlavní představitele i velkou diváckou popularitu. Její kořeny můžeme hledat - spíš než v samotných jeho kvalitách opřených o  osobnost režiséra Dannyho Boylea - v Cumberbatchovi, který se stal celebritou díky seriálu Sherlock. Kino Atlas tak včera (tedy 25. června) masivně atakoval druh publika, jehož vzorky na Čechovův Višňový sad nebo shakespearovskou Komedii omylů nezabloudily ani náhodou: totiž Cumberbatchovy dívčí fanynky. Od toho se odvíjely i masivní chichotavé divácké reakce vycházející z představy, že se jedná o komedii. Chichotání nebylo vyprovokované jen špatným odhadem (patrně neznámé látky), ale i faktem, že včerejší představení bylo tou verzí, kde hraje monstrum, dominující pomyslné první části vyprávění, Miller. Jakmile se na scéně po hodince objevil štramácký Cumberbatch, švitořivou nervozitu vystřídala totální empatie. Škoda toho plýtvání hereckými výkony a skvěle navozené  steampunkové atmosféry - kdyby se představitel Sherlocka jen dramaticky škrábal na hlavě, nejspíš by to některým divačkám ke štěstí postačilo.  

Buďme však optimisty - sherlockovským fanynkám se dostalo takřka proti jejich vůli dobrého divadla, v Atlasu bylo vyprodáno a panující skvělá atmosféra (nepříjemně čeřená jen občasnou asynchronní reakcí obsluhy českých titulků) možná někoho z příležitostných hostů přitáhne k podzimnímu programu NT Live (který vypadá skvěle). Pokud jde o můj dojem z alternace Miller-monstrum/Cumberbatch-Victor, rozhodně byla tahle verze lepší: hereckému naturelu představitele Sherlocka autisticky velikášský "šílený vědec" Victor Frankenstein sedí znamenitě, zatímco jeho monstrum působí - pokud mne paměť´neklame - "jen" jako pozoruhodně vypracovaný "herecký koncert". Miller, který si jako vzor pro své monstrum vybral vlastního dvouletého syna, mnohem emocionálněji zvládá radostně "naivní" rovinu nešťastné umělé bytosti, která se zrodila "dobrá" přes své počitky a emoce, ale postupně podléhá temné nákaze lidskými zlozvyky. Tam, kde mne Cumberbatchovo monstrum nedojalo a provokovalo především mou kritickou libost, funguje Miller bezchybně jako spouštěč naivních diváckých emocí. Coby Victor byl pro mne naopak právě Miller slabší polovinou herecky těsně provázané dvojice.

Pokud byste se chtěli také nechat zfrankensteinovat, máte příležitost v úterý 10. 7. a v sobotu 21. 7. ve 20.30 hodin v pražském Biu Oko.