Prometheus a navždy ztracený ráj

Mimozemská svatyně slibuje
okamžik osvícení 

V úvodní části svého výletu do souvislostí scottovského Promethea (ke čtení je tady) jsem zmínila skutečnost, že posádka kosmické lodi Prometheus přichází na vzdálenou planetu jako do vysněného ráje. U zjevně technicky nadřazené mimozemské civilizace, která po dávných pozemských kulturách poslala svou pozvánku k návštěvě ve stylu pseudoarcheologa Ericha von Dänikena, chce posádka vědců hledat hledá otázky týkající se toho, jak a proč ovlivnila existenci lidstva. Vysnění, obdivovaní Tvůrci ovšem nejsou mravně na výši, což se jaksi automaticky očekává u vyspělé galaktické rasy v artových filmech (Tarkovského Solaris a Stalker, Kubrickova 2001: Vesmírná odysea, kubrickovsko-spilebergovská A.I.: Umělá inteligence, ale i Zemeckisův Kontakt atd).

Elizabeth Shawová vstupuje
do svatyně s vírou v boha

Zduchovnění jdoucí ruku v ruce s technickým pokrokem představuje idealistický koncept, a jedna z úvodních scén (objevení skalních reliéfů v jeskyni na ostrově Sky) uvede do až náboženského vytržení dvojici vědců, kteří se posléze stanou členy sedmnáctičlenné posádky Promethea - Elisabeth Shawovou (Noomi Rapaceová) a Charlieho Hollowaye (Logan Marshall-Green). Jak se ukazuje, náboženská víra hraje roli v motivacích hned dvou důležitých postav: šéfa mamutí korporace Weylanda, který let zajistil let po finanční stránce, a Elisabeth, která opatruje křížek po zemřelém otci-lékaři nikoli jako znamení své sounáležitosti s katolickou vírou, ale spíš jako obecnější metaforu sebeobětování pro vyšší cíle.

Androida Davida vede při zkoumání
základny zvědavost ve službách
jeho vlastního stvořitele - Weylanda

Právě nadějeplná a bezelstná Elisabeth, která je odhodlaná předstoupit před "svého Stvořitele" z těch nejušlechtilejších a nejnesobečtějších pohnutek, se po duchovní i fyzické stránce stává hlavním bitevním územím, na kterém se odehrává "vnitřní" příběh Promethea. Ten souvisí s vypravěčskou strategií, kterou jsem minule stručně nazvala cynickou ve vztahu ke zmíněnému idealistickému konceptu. Vlastně však je jejím  základem především realismus, směřující však od syntézy vázané na "artové", vysoké duchovní hodnoty jakoby směrem dolů, k dekonstrukci organické hmoty a k bizarním pokusům o její přestrukturování ve stylu hororu (o hře s darwinismem v Prometheovi bych ovšem ráda něco poznamenala až někdy příště).  

"Svatyně" má výzdobu, jež milovníkům
vetřelčí série bude povědomá:
že by šlo spíš o další líheň?

Setkání se ovšem zvrhne v hororovou vyvražďovačku s  agresory chtivými krve a rozmnožování: Tvůrci po sobě za základně zanechali  své hnusné mazlíčky, jako vystřižené z "béčkových" filmů nebo ze vzpomínky na ně - ať už ve stylu Predátora, Emmerichových klasických kousků Hvězdná brána a Den nezávislosti 1/ nebo z Války světů (lhostejno, zda verze z roku 1953 či 2005). Drsně se tak modifikuje poslání výpravy, jejíž mytický rozměr měl zviditelnit už název mateřského kosmického plavidla (připomínám, že lstivý Titán Prometheus ukradl bohům oheň a dal ho lidem, za což byl po zásluze potrestán). Ať už je koncept zlovolných Tvůrců v Prometheovi jakkoli komplikovaný (nebo vinou finálního krácení metráže i zmatečný), rozhodně se celý příběh váže na oblíbený motiv Ridleyho Scotta spojený s ideou "navždy ztraceného ráje". Ten je důležitý především proto, aby se v souvislosti s ním dalo hrát o "hříchu": motiv bezmyšlenkovité podlehnutí pokušení, dopad následujícího trestu za porušení pravidel (společenských, genderových či přírodních/"božích" atd.) najdeme v řadě režisérových filmů. Důležitá je pak v rámci rozvíjení příběhu snaha hrdinů vybojovat si v rámci tohoto trestu individuální výjimku na přežití (nebo dokonce na cosi jako soukromé štěstí).

Zpráva vyslaná ze Země k Tvůrcům:
na Zemi je ráj

Tento motiv zaznívá u Scotta v žánrové verzi fantasy (Legenda), romanticko-komediální (Dobrý ročník), thrillerové (Thelma a Louise) či scifistické (Vetřelec, Blade Runner). Specifickou součást filmů na toto téma v režisérově filmografii tvoří historické snímky (1492: Dobytí ráje, Království nebeské, Robin Hood), ve kterých se představa ráje dokonce promítá do existujícího geografického okrsku (Amerika v kolumbovskom příběhu, Svatá země v příběhu o křížové výpravě a les Sherwood ve variaci na příběh legendárního zbojníka se ovšem nakonec ukazují být jen dalším místem pro boj). Pozoruhodnou výjimku tvoří jinak dost banálně vyhlížející Gladiátor, kde se hrdinův ztracený ráj skutečně nachází - v zásvětí, kde na hrdinu čeká jeho zemřelá rodina. Pokud jde o sci-fi, v rámci Scottovy kontrolované vizuality naopak "ráj" pravděpodobně vůbec neexistuje (a nikdy neexistoval): v technicistním "mimo-zemském" designu, vyvedeném v "kovových" barvách a odkázaném na umělé světlo - jak ve Vetřelci a producentské verzi Blade Runnera, tak v Promethovi - se představa "ráje" kondenzuje do přírodních, zelených obrazů domova. Vyprávění se ovšem odehrává v "pekle" a hrdinové, kterým současně není dáno se "definitivně" romanticky párovat, se k představě domova-ráje mohou pouze upínat.

Koncept Tvůrců je ovšem samozřejmě
"větší než život" (pozemský)

Narážet Scottovy filmy na tohle jedno kopyto by bylo samozřejmě omezující, přehlédnout tenhle "rajský" motiv v Prometheovi by ovšem byla škoda. Ve zmiňovaných filmech (a při troše zamyšlení asi i v dalších) se pouť Scottových hrdinů  může odchýlit do pekla nějakou  výhybkou (tak, jako vyprávění v prologu Hitchockových Cizinců ve vlaku). Nicnetušící protagonisté se zprvu domnívají plnit "správný" rutinní úkol či dokonce svým způsobem hrdinský plán, mimoděk se však ocitli na území ďábelských léček a pokušení. Zůstaneme-li u Scottových sci-fi, v prologu Vetřelce to dobře ukazuje talisman s hlavičkou Satana zavěšený na monitoru, oním vychýlením je pak nouzové volání zavádějící posádku lodi Nostromo na planetku s mimozemským vrakem, obsahujícím (z pohledu sequelu Prometheus) pozůstatky mimozemských Tvůrců - a také velmi živou a fyzicky příchylnou komunitu Vetřelců. Tohle vychýlení (pokud si dobře vzpomínám) není náhodné, ale naplánované korporací vlastnící Nostromo (a toužící získat Vetřelce jako zbraň) - což je pak velmi silný motiv pohánějící různým způsobem následující díly série.2/ 

Skutečnou "svatyní" je mimozemské řídící
centrum , plně zajímavých překvapení

Rozpracování motivů pokušení a hříchu pak vypravěče Scotta zajímá samozřejmě víc než představa nějakého ráje. Ta je v rámci jeho bytostně vizuálních filmů ostatně skutečně především "obrazem", tedy konstantou, a nikdy nemůže být příliš dějotvorná. (V tomto směru by asi stála za to nějaká "miltonovská" poznámka.) V rámci trojice režisérových sci-fi má hřích podobu ryzí frankensteinovské pýchy, se kterou se člověk pouští do stvořitelského díla a narušuje tak přirozené, přírodní zákony - za což je samozřejmě po zásluze potrestán. Důležitou roli tady hraje vztah "Stvořitele" a jeho "monstra", a také vztah "artového" stvoření a "hororového" plození. Obojí je v Prometheovi v návaznosti na obě předchozí Scottovy sci-fi docela pěkně rozpracovaný na různých úrovních. Ale o tom bude vyprávět můj další prometheovský text.

/pokračování příště/
  

1/ SPOILER Hvězdnou bránu připomíná nečekaná proměna podzemního komplexu se starobylou základnou mimozemšťanů ve funkční, supermoderní kosmickou loď, jejíž start zdobí akční finále a je spojen i s existencí "posledního zlého mimozemšťana" - .tady si scenáristé Promethea opravdu hlavu moc nelámali.   

2/ SPOILER  Tyto "plány v plánech" by asi neměli přehlédnout ti diváci, kteří budou spekulovat o tom, co odpovědí Tvůrci v Prometheovi 2 Elizabeth, když se jich bude ptát, proč se rozhodli nezničit lidstvo: Země je pravděpodobně nekonečnou, ideální líhní...