Prohledat tento blog

pátek 10. května 2013

Mekong Hotel: duchové a řeka

Před třemi lety patřil thajský film Strýček Búnmí k nejoceňovanějším titulům na mezinárodní festivalové scéně (mj. Zlatá palma na MFF v Cannes). A kdekdo se naučil vyslovovat zapeklité jméno jeho režiséra - Apichatponga Weerasethakula - jako když bičem mrská. Pokud paměť artového publika není krátká (a doufám, že není), může diváky do kina na Mekong Hotel nalákat právě skutečnost, že jde o další Weerasethakulovo dílo. Nový režisérův film nevyniká jen bohulibě úspornou  metráží, která vám dovolí spojit v rámci jednoho večera návštěvu biografu s dlouhou, pětichodovou večeří v nejbližší thajské restauraci, ale i smělou hrou s dokumentárním žánrem. 

Tong se zamilovali do Phon.
Koupil jí tričko a poslal SMS 
Mekong Hotel je sice inzerovaný jako dokument, ale vyskytuje se v něm hladový ženský duch sídlící momentálně v těle hrdinčiny matky, který vyžírá vnitřnosti bytostem kolem sebe. Tato podoba matky ráda háčkuje z barevné příze. Ani milostný vztah mladíka Tonga a dívky Phon není žádným záznamem reality - zvlášť když vyprávění ke konci záhadně poskočí v čase: matka při háčkování reptá, že trčí ve svém pokoji už šest set let, a mladík začne najednou Phon vyprávět, že je starým mužem, má ženu a děti (a už ji nemiluje). Starý, evropsky vyhlížející hotel, kde se celé vyprávění odehrává, se přitom vůbec nemění (a nemění se ani oblečení postav). Stejnou neměnnost - podobnou, jakou vykazoval prostor v Resnaisově Loni v Marienbadu - sugeruje jak netečný veletok řeky Mekong, valící se těsně pod hotelem, tak všudypřítomná (a k postavám neempatická) bluesová melodie, kterou hraje na kytaru muž posedávající na zápraží - hudebník Chai Bhatana.  

Matka vypráví, že na návštěvu
přijede jistý Fred. Divák se ho
ale nedočká 
Vyprávění je inspirované režisérovým nedokončeným projektem Ecstasy Garden z roku 2002 a volně i životními osudy jedné z protagonistek - Jenjiry Pongpasové. Občas vypadá jako obyčejný  dokument nebo jako hraný dokument, ve kterém si postavy hrané neherci něco říkají nebo cosi komentují (vše působí jako improvizace). Pokud jde o vazby se skutečností, má zřejmě pro znalce reálií důležitost dané místo (řeka tvořící hranici mezi severním Thajskem s Laosem), matčiny vzpomínky na události před čtyřiceti lety, spojené s uprchlíky z Laosu, či obavy postav z blížící se povodně. Povodeň ovšem ve filmu neuvidíte (i když se v roce 2011 krajem skutečně přehnala) - stejně jako se nedostaví jistý Fred, o němž matka mluví jako o své lásce a jehož příjezd oznamuje dceři a jejímu příteli. Režisér si totiž zřejmě nemyslí, že by měl něco vyprávět chronologicky, ukazovat to, co logicky chcete vidět, nebo se podřizovat vaší touze sledovat nějaký ucelený příběh. Když se ovšem necháte ukolébat na práh polospánku  dlouhým záběrem na bagr pracující dole u řeky, Weerasethakul to okamžitě vycítí - a vykolejí vás z reality záběrem na matku, lačně vyžírající v ložnici střeva z břicha nebohé Phon.

Žravý duch Pob miluje ruční práce  
Ani na okamžik tak neztratíte jistotu, že Weerasethakul ví, co dělá, a že všechny zámlky, okliky, vynechávky, skoky a zvraty ve svém filmu má plně pod kontrolou. Svébytná atmosféra, kterou se mu daří tímhle způsobem vybudovat, je přitom na hony vzdálená  nějakému exotickému či "etnickému" magickému realismu: nevím, jestli v thajském folklóru existuje nějaký zlovolný ženský duch Pob */, a vlastně je mi to jedno - prostě se znamenitě hodí do vyprávění, jež působí naprosto moderně a globálně (v tom nejlepším smyslu toho slova).  Weerasethakul má přitom od postav odstup, aniž by působil chladně, a současně se sadisticky  neňahňá v jejich temných a složitých pocitech. Nakonec vám ovšem přijde smutné, že rodinné i milostné  vztahy se  rozpojí  a že vše prostoupí dojem ztráty a osamělosti. A že se s ním nedá nic dělat - podobně jako s faktem, že při jízdě na vodních skútrech po Mekongu bolívá zadek.   

Způsob, jak si něco vyhnat z hlavy... 
Prostor pro ty, kteří všechno rádi vysvětlují, režisér otevírá doširoka a s jistou lstivostí: protože jde "jen" o jakési napůl neutříděné pocity a poznámky, důležitost můžete ve filmu přikládat prakticky čemukoli. Upřímně řečeno mne ovšem vysloveně otravuje představa, že duchova žravost symbolizuje chamtivost a korupci v Thajsku a že film tedy kritizuje tamní politickou situaci (jak tvrdí kolegyně z Variety). Nebo že jde o kritiku způsobů, jakými se thajská vláda pokusila čelit povodni (kolega z The Seattle Times). Radši si budu užívat představy, že Tong bude v příštím životě skutečně koněm, pak nějakými druhy hmyzu - a časem se zase narodí jako člověk, přičemž bude vždycky nějak spojený s Phon. A budu snít, že Apichatpong Weerasethakul o tom všem natočí nějaký další, smutně romantický a záhadný film, který bude třeba vším tím, čím nebyl Atlas mraků.   


Mekong Hotel
Thajsko / Velká Británie 2012, 57 minut, titulky

Scénář, kamera a režie: Apichatpong Weerasethakul
Hudba: Chai Bhatana
Hrají: Sakda Kaewbuadee (Tong), Jenjira Pongpasová (matka), Maiyatan Techaparová (Phon), Chai Bhatana (kytarista), Apichatpong Weerasethakul (muž), Chatchai Suban 

Premiéra: 9. 5. 2013

Žádné komentáře:

Okomentovat