Film a móda: Hra barevných stínů

Audrey Hepburnová: herečka
i módní ikona 

Stříbrné plátno se změnilo ve svébytné předváděcí molo už ve chvíli, kdy první režisér s rozmyslem oblékl do kostýmu první filmovou star. A okouzlení diváci se snažili se jí připodobnit. Historie filmu je vzrušujícím příběhem o vztazích mezi realitou a jejími sny o kráse.

V roce 1934 diváci koverzační romantické komedie Stalo se jedné noci ustrnuli: v roli sympaticky arogantního reportéra si Clark Gable sundal košili – a nic pod ní neměl. Populární hollywoodská historka praví, že touha publika napodobit hvězdu ve výsledku vážně ohrozila pletařský průmysl, protože o plných pětasedmdesát procent klesl prodej nátělníků. Historici tuto story zavrhují jako nepodloženou. Má nicméně pokračování: s Gableovým protagonistou strávila dráždivě nevinnou noc hrdinka v podání Claudette Colbertové, pikantně oděna v pánské pyžamo. Což u dámské části publika nevídaně zpopularitovalo noční úbor, který byl do té doby považovaný za ryze mužský…

Stalo se jedné noci: Colbertová
v pyžamu 

Legendární snímek Franka Capry zůstává jedním z nejzábavnějších filmů hollywoodské historie. Pokud se ovšem ženě zachce obléknout se ve stylu tohoto klasického hitu, jistě ji nenapadne vzít si na sebe pánské pyžamo. Uplývající čas proměňuje módy i osudy slavných: to, co působilo nově a skandálně, se dávno vžilo. Na zářivou Claudette se pozapomnělo a její nástupkyně mají nesrovnatelně bohatší možnosti v tom, co a jak odhalit či zahalit. Gable idolem zůstal, ale nátělníky ve filmu z módy nakonec nevyšly – i když v 80. letech se bůhvíproč zavedlo, že je nosí hlavně hrdinové a hrdinky akčních filmů.

Co se však nemění, je vliv filmu na chování diváků. Projevuje se především v módě a jeho středobodem zůstávají herecké hvězdy. Jeho nositeli jsou ovšem i filmoví hrdinové, kterým se diváci chtějí podobat. Napodobit idol prostřednictvím oblékání je možná povrchní – pořídit si hodinky Omega (jako Pierce Brosnan v bondovce Zítřek nikdy neumírá) je ale jistě snazší, než se snažit zachraňovat svět jako agent 007. 

Rafan ve čtvrtém Indianu Jonesovi -
ve stopách Marlona Branda

A ať si ochránci zvířat říkají cokoli, černá kožená bunda nepřestane být symbolem rebelství svázaného s divokým rockovým stylem a šíří kolem sebe odér nonkonformity. Muži, kteří si ji oblíknou, se přitom nemusejí řítit ulicí v protisměru na černé motorce značky Triumph, aby evokovali vzdorného hrdinu z klasického dramatu Divoch. V případě motorkářské bundy, která tak slušela mladému Marlonu Brandovi, je na výběr i verze pro mládež, upomínající na mladíčka Rafana v podání Shii LaBeoufa z posledního Indiany Jonese (který ve Spielbergově filmu Branda napodobuje). A samozřejmě je tu i verze pro ženy, již zpopularizovala Madonna, jinak pilná šiřitelka extravagantních módních trendů na jevišti i ve filmu (fanynkám kdysi vlivného módního snímku Hledám Susan. Zn.“ Zoufale vychází s „Madonninou bundou“ vstříc nejen luxusní Gucci, ale i lidová značka H and M). 

Thurmanová v Pulp Fiction 

Pánská kravata, vesta a pytlovité kalhoty, které pro hrdinku romantické komedie Annie Hallová v roce 1977 navrhl Ralph Lauren, povýší poučenou divačku na znalkyni konce neklidných 70. let. A nemusí se snažit proniknout do nitra nervní, intelektuálské postavy, jíž vdechla život Diane Keatonová. Připodobnit se unikavé, smutné gangsterské manželce Mie Wallaceové v morytátu Quentina Tarantina Pulp Fiction se zase dá prostřednictvím „francouzsky“ prostých černých kalhot, bílé košile a vlasů sestříhaných po vzoru čínských panenek. Svůdnou image, kterou pro dlouhonohou Umu Thurmanovou vymyslela kostýmní návrhářka Betsy Heinmannová, pořídíte za babku –úspěch u všech gangsterů na večírku ale zaučuje jen tehdy, pokud její nositelka umí bosky tančit twist.

Od bohyně k holce odvedle (a zase zpátky) 

The Dressmaker from Paris (1925)

Posedlost „filmovou“ módou není žádnou novinkou: stvořil ji hvězdný systém už v desátých letech minulého století, a ani tehdy zde nehrála roli náhoda, ale racionální kalkul. Ze strany producentů byla výsledkem cílených strategií vznikajícího studiového systému, v němž hrály roly i úzké svazky s módním průmyslem. Nejen během hospodářské krize, která zrodila film Stalo se jedné noci, ale už během první světové války diváci toužili vidět na plátně krásné, dobře a zajímavě oblečené lidi - a režisérský klasik Cecil B. De Mille herečky ve svých nákladných snímcích oblékal do drahých modelů dovážených až z Paříže. Už tehdy se proto v titulcích filmů objevovala jména firem, jejichž produkty se na plátně staly symboly luxusu. Dnešní systém „product placement“ je tedy logickým pokračováním situace staré skoro sto let, kdy filmy začaly určovat životní styl a hvězdy pomáhaly prodávat módu. 

Theda Bara 

Tato situace měla ovšem svůj vývoj. Image hollywoodských star 20. a 30. let vlastně navázala na divadelní a zvláště operní tradici, jejíž celebrity naplňovaly často celý profesionální život určitý konkrétní typ. Kinematografie ovšem umožnila něco navíc: vtáhla do hry miliony diváků a nabídla jim typy, se kterými se mohli snadno ztotožnit – a přenést je do všednodenního života. První hvězdy ovšem ještě měly – podobně jako operní divy – postavení nedotknutelného božstva. Theda Bara nebo Pola Negri představovaly na plátně i v soukromí celebrity, k nimž se dalo vzhlížet, ale napodobovat exaltované chování i neprakticky, exotický šatník jejich hrdinek na ulici nešlo. Typ odtažité krásky ovšem ještě dlouho nevyšel z módy. I když se postupně posouval do civilnější roviny, utvářel však ještě kariéry Grety Garbo či Marlene Dietrichové. 

Už hvězda němého filmu Mary Pickfordová ovšem svou nevídanou popularitu opřela o typ „zlatého děvčete“, které se vejde do každé náruče – milé, drobné ženy vyzývající k tomu, aby byla neustále ochraňována, zachraňována a milována. I když tento miláček Ameriky často ztělesňoval starosvětský, viktoriánský ideál oděný v dlouhé sukně, definoval pouto důvěry a lásky, jež diváky spojuje s jejich hvězdami dodnes. 

Sharon Stoneová a Valentino 

Styl hvězdy

I ta nejpřátelštější a nejpřirozenější hvězdná image je pečlivě budovaná týmy odborníků: na plátně i v médiích vychází vstříc potřebám veřejnosti. Jeho součástí samozřejmě bývají kontakty se světem luxusní značkové módy: různé společenské události, premiéry, slavnostní udílění cen či charitativní akce jsou příležitostí k oboustranně výhodné prezentaci módních produktů. A tak si Sharon Stoneová oblékla svatební šaty od Valentina a Matt Dillon či Demi Mooreová s Brucem Willisem se prošli po předváděcím molu v rámci módních přehlídek… Navíc se každou chvíli objeví nějaká další hvězdná celebrita, která své charisma propůjčí nějaké reklamní kampani (pokud si zrovna nezaloží vlastní módní značku). Hvězdný styl se však neopírá jen o vzhled, dotvářený na plátně i v realitě oblečením, líčením a účesem: zahrnuje i odpovídající „módní“ chování. To se v historii velmi často vůbec neztotožňovalo se „skutečnými“ vlastnostmi a touhami herce. Svazek mezi hercem a studiem měl v klasické hollywoodské éře přísná pravidla, která striktně omezovala osobní vklad i těch největších hvězd. 

Garbo aneb sofistikovaná jednoduchost 

Greta Garbo kdysi musela téměř dvacet let pěstovat image elegantní, melancholické krásky. Až v předčasném hereckém důchodu se stala kořistí paparazziů, kteří ji dokázali přistihnout rozcuchanou, v teniskách a tričku. I dnes najdete na internetu instrukce „jak vypadat jako Garbo“: představa mondény s bohatou šňůrou perel a na vysokých podpatcích ovšem samozřejmě neodpovídá stylu „skutečné“ Garbo. Ta si v soukromí libovala (vedle pohodlných bot) v oděvech pánského střihu. 

"Rebelský" James Dean 

Herec se v klasické éře Hollywoodu mohl stát nešťastným otrokem své image, zvlášť když byl inteligentní a tvůrčí a odmítal se přizpůsobit požadavkům studia. Historie je plná takových případů – stejně tak jako příkladů hvězd, které svému veřejnému obrazu podřídily existenci. Není proto známo, co si Clark Gable myslel o nátělnících a Claudette Colbertová o pyžamech. Víme ovšem, že tričko, které místo nátělníku nosili pod košilí hrdinové Marlona Branda a Jamese Deana, není výmyslem módních návrhářů a kostýmních výtvarníků. Přirozeně vycházelo z image mladých, mužných hvězd 50. let – a snad proto hraje v praktickém mužském šatníku svou roli dodnes. 

Joan Crawfordová 

Se zánikem hollywoodského studiového systému zaniklo i vazalství, kterým byly hvězdy povinovány své imagi. Dnes už herec není bezvýhradným majetkem „svého“ studia, má nesrovnatelně větší manévrovací schopnost a jeho styl vychází - více méně - z jeho osobních preferencí. Svět filmu je v tomto směru uvolněnější než dřív i proto, že celebrity žijí i svůj soukromý život pod permanentním dohledem vlezlých fotografů a komplexní, „umělé“ image by bylo neudržitelné. Za všechno se však platí. V éře mísení stylů, odvolávek a citací už nemají místo takové trvalé hodnoty, jaké v průběhu celých desetiletí představovala zářivá elegance Grety Garbo, ledový půvab Grace Kellyové nebo zničující samozřejmost Joan Crawfordové. Svět filmu se opírá o sezónní atrakce a koncentrované proměny – a pravidelné, „šokující“ popření předchozí image patří k základní výbavě každé hvězdy, která se pohybuje ve filmovém molu delší dobu. 

Johnny Depp

Filmová historie nabízí pro hru se stylem hvězdy bohatý materiál. „Módní doporučení“ filmových celebrit, pronášená prostřednictvím jejich rolí, bývají často dost prolnutím jejich vlastního stylu s retro nebo ethno motivy či futuristickými prvky. Kostýmní výtvarníci, kteří hvězdy oblékají, s požehnáním producentů a režisérů právě tady nacházejí zajímavý prostor pro svou fantazii. Bláznivé, pestré kostýmy kapitána Jacka Sparrowa v dobrodružné sérii Piráti z Karibiku jsou tak v podání výtvarnice Penny Roseové volným pokračováním originálního, výstředního stylu, kterému v soukromí holduje jeho představitel Johnny Depp. 

Brad Pitt

Také hrdinové Brada Pitta dnes vypadají víceméně stejně jako modrooký fešák v civilu: vyznávají sofistikovanou ležérnost a neokázalou barevnost, jež samotnému herci v civilu skýtají modely od Gucciho a Versaceho. Právě Pitt se však podvolil zajímavému experimentu s vývojem svého image, když se ve fantastním dramatu Podivuhodný případ Benjamina Buttona vydal do rukou trikových specialistů. Prostřednicvtvím hrdiny odvyprávěl svůj vlastní profesionální příběh, počínaje lehkomyslným hejskem v džínách v road movie Thelma a Louise přes nebezpečně nezbadatelné alter ego slušňáckého protagonisty Klubu rváčů až k elegantnímu, dobře opečovávanému gangsterovi Rustymu ze série Dannyho parťáci.

Zatímco Pitt sledoval sám sebe, Penélope Cruzová se v melodramatu Rozervaná objetí vydala na zapřenou do filmové historie: coby adeptka herecké slávy se její hrdinka stává v rukou režiséra Matea objektem jakéhosi „módního znásilnění“. Prostřednictvím paruky, líčení a kostýmů je postupně proměněna v křehkou Audrey Hepburnovou, smyslnou Marilyn Monroeovou a rozvernou Goldii Hawnovou. I Mateo ovšem nakonec poznává, že Lena je – jako herečka i žena – nejkrásnější ve své vlastní podobě. A v tom okamžiku nastupuje na scénu image samotné Cruzové, viděné ovšem očima režiséra filmu, Pedra Almodóvara.

Dvě tváře filmové módy 

"Obyčejnost" aneb Julia Robertsová 

Muži možná někdy zatouží kořit se nedotknutelné ledové bohyni ve stylu Grety Garbo. A ženy nejspíš sní i o tom, že je sevře do náruče někdo tak ultratemný a odcizený jako Batman v podání Christiana Balea. Civilně stylizovaný idol ovšem působí mnohem dosažitelněji - a je snadnější se mu podobat. „Kamarádský“ typ či druh děvčete odvedle má v hollywoodské typologii své stálé místo: založily na něm svou kariéru desítky hereček včetně Meg Ryanové, Julie Robertsové či René Zellwegerové. Skutečnost, že se šatník takového typu nutně musí podobat šatníku každého normálního člověka, filmařům nijak nebrání v módních experimentech. Svědčí o tom třeba způsob, jakým výbavu hrdiny diskotékového hitu 70. let Horečka sobotní noci zatraktivnila kostýmní výtvarnice Patrizia von Brandensteinová (která mimochodem získala Oscara za punkově-rokokové kreace do Formanova Amadea). Na diváky nakonec působilo docela pravděpodobně, že se příručí v obchodě s barvami stane králem diskotéky. Vedle lesklé košile a kalhot do zvonu totiž disponoval i tanečními schopnostmi Johna Travolty. 

Hepburnová v Sabrině
podle Givenchyho

Ještě svůdnější možnosti ovšem nabízí hrdina odvedle v rámci příběhu o Popelce. Když chudá cuchta potká krásného, movitého prince, znamená to pro ni impuls k radikální změně šatníku: laciné šatičky může vyměnit za nové, luxusní róby. Zatímco původní šatník Popelek bývá rafinovaným výmyslem filmových kostýmních výtvarníků a musí působit šmrncovně a současně neslušivě, jejich „božská“ výbava pochází zpravidla z dílen předních módních návrhářů. To je případ hrdinky romantické komedie Sabrina z roku 1954, ve které Audrey Hepburnová coby chudá, přehlížená dívka chodí v kostýmech Edith Headové. Po své proměně v elegantní krásku ovšem už využívá kreací nástupce své dvorní výtvarnice, Huberta de Givenchyho. Podobně je tomu v případě populární Pretty Woman, kde Julia Robertsová vymění v rámci role roztomile vulgární kostýmy filmové výtvarnice Marilyn Vanceové za značkový luxus. 

Melanie Griffithová v Podnikavé
dívce - před proměnou 

Publikum tyhle převlékací hry miluje. Dávají mu zapomenout na to, že jeho průměrný, banální šatník velmi pravděpodobně nikdy neskončí v popelnici, vytěsněn nejnovější kolekcí od Diora. Se svými hrdiny sdílí krátkodobý stav božské blaženosti – i když je možné, že se mu modely Popelek povýšených do šlechtického stavu vlastně líbí méně, než jejich původní pestré hadříky. Nebylo by ostatně divu: zatímco elegantní kreace ledových královen nejlépe fungují na módních přehlídkách a stránkách lifestylových časopisů, filmové kostýmy jsou vymýšleny „dramaticky“ a řídí se docela jinými pravidly. Musejí vycházet vstříc potřebám vyprávění a momentálnímu stavu postavy. A samozřejmě osobnosti hvězdy. Právě zde vynikne rozdíl mezi prací módního návrháře a autora filmových kostýmů. Tento rozdíl je také příčinou skutečnosti, že se každá z těchto navenek tak podobných profesí se drží svého kopyta. 

Neznámí versus známí 

Okno do dvora: Grace Kellyová 

Filmoví výtvarníci do světa módy hlavními dveřmi prakticky nevstupují a jejich jména znají jen ti, kdo pečlivě čtou titulky. Kdo něco ví třeba o nejoceňovanější kostýmní výtvarnici filmové historie, Edith Headové, která je ve svém oboru rekordmankou, protože má na kontě osm Oscarů a osmadvacet oscarových nominací? Oblékala přitom Audrey Hepburnovou v Prázdninách v Římě, Grace Kellyovou v Okně do dvora, Marlene Dietrichovou v Zahraniční aféře či Marilyn Monroeovou ve Slaměném vdovci (a vymyslela tedy prosté, bílé letní šaty, které se staly hereččinou obchodní značkou díky nesmrtelné scéně s větrákem podezmky). Edith Headová ovšem otiskla své prsty i do novejší historie, když určila atraktivní retro styl Roberta Redforda a Paula Newmana v legendárním Podrazu... 

Bonnie a Clyde

Pro diváky není důležité, že gangsterku Bonnie a Clyde, která ovlivnila módní myšlení konce 60. let, kostýmy opatřila slavná výtvarnice Theodora Van Runkleová. Nezajímají je jména dvorního spolupracovníka režiséra Luchina Viscontiho, Piera Tosiho, ani skutečnost, že na famózním retro-futuristickém looku sci-fi Blade Runner, který se nesmazatelně otiskl do designu první poloviny 80. let, měl lví podíl kostýmní výtvarník Michael Kaplan. A kdo z publika ví, že jeden z nejúspěšnějších filmů loňského roku, Alenku v říši divů, pro režiséra Tima Burtona bláznivými kostýmy – dokonce s ohledem na verzi 3D - opatřila mimořádně úspěšná výtvarnice Colleen Atwoodová? 

Single Man: Firth
dobře oblečený... a depresivní 

Navzdory tomu, že jejich jména veřejnosti nic neříkají, mají tito specialisté v rukou obrovskou moc. Často opakovaně spolupracují s nejslavnějšími herci i režiséry, pomáhají určit výslednou pdoobu filmu a světovou módu ovlivňují víc než nejlepší módní návrháři se svými elitářskými kreacemi. Není divu, že slavní návrháři naopak čas od času dostanou chuť podepsat se pod nějakým filmem. Tom Ford, který předloni režíroval zajímavé, stylové drama Single Man s Colinem Firthem v roli (dobře oblečeného, ale depresivního) homosexuálního profesora, je ovšem naprostou výjimkou. Jeho kolegy totiž režie neláká - ale vždycky je zajímá, jak navrhnout šaty pro nějakou atraktivní hvězdu. 

Kráska dne: Deneuveová 

Nejviditelnějším zásahem Gianniho Versace do filmového světa se tak stal kostým pro Sylvestera Stalloneho v comicsové sci-fi Soudce Dredd (který ovšem film nezachránil před diváckým neúspěchem). Paco Rabanne se podepsal na furutistických kreacích sexy hvězdy komediální sci-fi Barbarella, kterou hrála Jane Fondová. Yves Sain-Laurent oblékal Catherine Deneuveovou jako navenek chladnou nymfomanku v Krásce dne a jako přelétavou, ziskuchtivou podvodnici v Siréně od Mississippi. Ralph Lauren se nepodílel jen na Annie Hallové, ale i na nostalgickém Velkém Gatsbym. A Giorgio Armani vdechl ledabylou eleganci Richardu Gereovi v Americkém gigolovi a začínajícímu Eddiemu Murphymu v krimi komedii 48 hodin. Proslavila ho třeba také dobře promyšlená kostýmní kolekce pro hrdiny retro gangsterky Neúplatní. Nejslavnější módní ikonou, která uspěla ve světě filmu, ovšem zůstává Christian Dior, který svou odvahu překročit hranice vlastní profese demonstroval hned jedenáctkrát - a v roce 1952 byl dokonce nominovaný na Oscara za drama Stazione Termini. 

Audrey Tautouová jako Coco 

Slavní návrháři se ovšem na stříbrném plátně objevují i osobně – Jean-Paul Gaultier si zahrál sám sebe v parodii na módní snobismus Pret-a- porter a Giorgio Armani se stal středobodem zájmu režiséra Martina Scorseseho v krátkometrážním dokumentu Made in Milan. Coco Chanelová (která kdysi nesmlouvavě vtiskla pečeť elegance resnaisovu slavnému intelektuálskému dramatu Loni v Marienbadu) se nedávno objevila na plátně alespoň prostřednictvím herečky Audrey Tautouové. Film Coco Chanel ale zůstává jedním z mála snímků, které se věnují „reálnému“ módnímu světu: ten totiž pro kinematografii obvykle představuje jen barvité pozadí zabydlené více či méně sympatickými, ale skoro vždycky trochu praštěnými postavami. 

Zoolander - oduševnělí modelové 

Tak tomu bylo v klasickém dramatu Zvětšenina režiséra Michelangela Antonioniho. A samozřejmě i v parodii Zoolader s Benem Stillerem a Owenem Wilsonem v rolích soupeřících modelů či v romantické komedii Ďábel nosí Pradu (kde Meryl Streepová v roli mocné šéfredaktorky módního časopisu oblékal Vy-víte-kdo). A poněkud přízračně a pošahaně působí tento svět i v „nejmódnějším“ příběhu současnosti – seriálu a dvojici filmů Sex ve městě, jehož hrdinky považují značkovou módu za jednu ze základních jistot moderního světa. Ať to tak ve skutečnosti je, nebo není, je vlastně jedno: hlavně, že jsou postavy zábavné, mají o čem hrát - a že nikdy jim nedojdou nové šaty. 

(Tento oddechový text vznikl - jak jinak - na objednávku měsíčníku pro muže ForMen, jehož redakci děkuju za možnost uveřejnit ho i zde. Tamní laskavý redaktor mi nemohl uvěřit, že jsem tuto objednávku považovala za zajímavou příležitost, jak si rozšířit obzory. Měl pravdu - dneska už si z toho zase nic nepamatuju...)