Smrtelná Elizabeth Taylorová

Elizabeth Taylorová -
tělo jako důkaz  

Od jedné laskavé čtenářky (a neméně laskavé odběratelky filmových šperků, které vyrábím), jsem dostala knížku Immortals of the Screen (napsal ji Ray Stuart a vyšla v roce 1965 v Bonanza Books, New York). Nejde o žádné zásadní dílo, ale o fanouškovskou knihu založenou na kombinaci pěkných (černobílých) fotografií a kratších informativních textů. Pro našince je ovšem taková knížka vždycky zajímavá, neboť slouží coby historický dokument. Takže mne nezajímalo jen to, kolik "nesmrtelných" z ní znám (což byl ze strany dárkyně svého druhu test, neboť kniha je věnována nejen  americkým, ale i méně známým britským celebritám), ale už samotný výběr jmen. Podotýkám, že jde o knihu, která se soustřeďuje především na herce (výjimečně producenty), jež do doby jejího vydání už zemřeli a tudíž je obklopovala jistá božská aura. Co se týče "nových" jmen, je Ray Stuart nevídaně konzervativní: z celé herecké generace, která byla v polovině 60. let už bezpečně etablovaná, v knize najdeme jen Jamese Deana (protože zemřel) a Marilyn Monroeovou (která se ovšem v roce 1965 ještě těšila dobrému zdraví).

Důkaz: Taylorová v abecedním
rejstříku chybí 

A teď důvod, proč jsem po knize hned skočila: zajímalo mne, co se tam píše o nedávno zemřelé Elizabeth Taylorové. Tu jsem ale v knize vůbec nenašla, protože autoři ji nepovažovali za dostatečně důležitou. Totéž se samozřejmě týká desítek jiných dobových hereckých hvězd... Jen mne v té chvíli napadlo, že v roce vydání knihy krásná Elizabeth hrála v dramatu Vincente Minnelliho Písečný ptáček (který dostal Oscara za písničku) a v příštím roce ji čekal životní úspěch s adaptací hry Edwarda Albeeho Kdo se bojí Virgine Woolfové? Role permanentně alkoholizované, tlusté a rozcuchané hysterky Marty herečce vynesla Oscara, už  druhého (prvního získala v roce 1960 za drama Daniela Manna Telefon Butterfield 8).

Promenáda v plavkách 

I když režisér Virginie, Mike Nichols, se onehdy o hereckých kvalitách  čerstvě zemřelé hvězdy vyjádřil mimořádně pochvalně, byla Taylorová v době největší slávy především krásným, fotogenickým tělem (a později nefotogenickým tělesem). Pro generace, která si ji zafixovaly i přes nudný a hloupý, leč mimořádně výpravný velkofilm Kleopatra (1963), může být hereččina popularita nepochopitelná. Přitom ovšem jde o hvězdu, postiženou stejnou kletbou jako třeba o šest let starší Monroeová: jen málokdy jí totiž bylo dovoleno skutečně hrát a většinou musela na plátně jen fyzicky existovat coby "smrtelné" tělo. Taylorová, vybavená méně bolestivými ambicemi než Monroeová, se s tím dokázala smířit (i když její manžel Richard Burton  nepochybně občas se hrál roli intelektuálského partnera, který ji zavlékal do náročnějších projektů - podobně, jako to jeden čas měla Monroeová zkoušela s dramatikem Arthurem Millerem). Nezbývá než si banálně povzdechnout, že propast mezi hvězdami 50. a 60. let a současnými hereckými celebritami je obrovská: dnešní herečky mohou režírovat a produkovat, čímž si vylepšují image, i když k tomu mají možná často méně schopností, než na sklonku hollywoodského studiového systému jejich předchůdkyně.