Občan Havel režíruje (Odcházení)

Defilé hereckých celebrit

Nový český film Odcházení mění v událost jen samotný fakt, že ho režíroval Václav Havel. Charisma bývalého prezidenta má větší moc než jména všech hereckých celebrit, které se na plátně sešly. A to ve filmu Odcházení hraje hlavní roli bývalého politika Riegra Josef Abrhám a part hrdinovy dlouholeté přítelkyně Ireny ztvárnila Dagmar Havlová Veškrnová. A v dalších rolích se objeví Eva Holubová, Jaroslav Dušek, Tatiana Vilhelmová či Jan Budař. 

Fakt, že jde o režijní debut českého exprezidenta, je jistě největší a nejpřirozenější reklamou na film. Nebude se ovšem za těchto okolností případná kritika rovnat něčemu jako útoku na celebritu, jež má v nepřehlédnutelné části české společnosti bezvýhradný respekt?

Mezi autobiografií a groteskou

Bývalý kancléř a jeho protivník Klein  

Je potěšující, že sám Václav Havel jako scenárista a režisér filmu nedotknutelnost celebrity zpochybňuje. Už v divadelní hře, která mu posloužila jako předloha, skrz svého hrdinu ostře vnímá ohrožení identity jedince, který je současně veřejnou institucí. I ve filmu Odcházení ovšem shrnuje své zkušenosti z nejvyšší politiky s nadhledem, v duchu starosvětské, absurdní tragikomedie.

Rieger svůj elegantní zjev dehonestuje strašlivou bílou čepici, na které vedle nápisu I LOVE YOU bliká typické havlovské srdíčko. Autor neváhá z divadelního textu do filmu přenést scénu parodující vlastní heslo „Nechť pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“. Odcházení však nenese kupředu duch naděje, ale mrazivý van pomíjivosti. Na zdi obklopující vládní vilu, již Rieger se svou suitou musí opustit, pod veselými čmáranicemi graffiti zanikají slogany „Havel na hrad“ a "Dost už bylo Havla". Autor samozřejmě neironizuje hodnoty, které sám pojmenoval během svého působení v disentu i v profesionální politice – jen skutečnost, že se častým bezduchým memorováním změnily ve vyprázdněné fráze. Jakmile se jimi bývalý kancléř Rieger nechá unést, reaguje na to jakoby samotná příroda kakofonií posměšných zvířecích zvuků…

Irenino koleno - nebo Dášina noha?

Sarkastický odstup zdůrazňuje skutečnost, že Odcházení si sice pohrává s autobiografickými prvky, ale není příběhem Václava Havla. Většinový filmový divák se tím možná bude cítit zmatený či dokonce podvedený. Abrhámův Rieger totiž autora připomíná už svým oblečením. A Irena některými rysy odkazuje k režisérově manželce, která ji navíc i s plným nasazením hraje. „Po havlovsku“ jsou obsazeny i další role (Vlasta Chramostová jako hrdinova matka, Pavel Landovský v roličce kočího). A nechybí ani angažmá fenky Havlových (v titulcích je uvedena na čestném místě jako Alma Kelly Box Bell Cavalieri del Monnferrato).

Ve filmu ovšem nejde o exprezidenta, jeho manželku, spolupracovníky či politické protivníky, ale o obecnější, existenciální témata. Havel se opírá o takovou klasiku, jakou je Shakespearův Král Lear a Čechovův Višňový sad. Vyprávění o „předposledních věcech člověka“ je ovšem ze strany čtyřiasedmdesátiletého autora velmi pravděpodobně autenticky prožívané.

Co je pod hladinou 

Learova zlá dcera se slabošským Albínem

Bývalý kancléř Rieger připomíná protagonisty Havlových starších her, i když ho nezrodila komunistická totalita, ale pokřivené demokratické poměry. Hrdina Odcházení se odmítá vyrovnat se ztrátou moci, o niž rychle přichází i ve vlastní rodině. Nestává se přitom jen obětí manipulací druhých, ale především své vlastní. Ve vztahu k pragmatickému politikovi Kleinovi (který je v podání Jaroslava Duška téměř ostražitým opakem Václava Klause) se z oponenta mění v pomahače.

Rieger odmítá uznat, že jeho čas minul. Dokonce soudí, že svůj obraz může nejen udržet, ale i vylepšit. Roznětkou sebeklamů se stává sexy politoložka Bea (Barbora Seidlová), která nečekaně vkráčí do hrdinova života jakoby po hladině zahradního jezírka. Šalebný obraz spásné Venuše vystupující z pěny a leknínů je ovšem neudržitelný. Bea, podobně jako ostatní postavy, v souladu s Riegrovou progresivně postupující morální křivicí odhazuje masku. Svou skutečnou tvář odhalují navenek milující dcera (Tatiana Vilhelmová), servilní mediální poradce (Oldřich Kaiser) či saturninovsky dokonalý sluha (Stanislav Zindulka).

Rieger je polapen v síti násilí a manipulace

V klíčovém okamžiku vyprávění, pojatém jako Riegrova třeštivá vize, protagonisty strhne v jezírku divoký tanec, během nějž si vyměňují repliky a kostýmy. Střízlivé ráno odhaluje, že už nikdo nemá chuť a čas na to, aby se vrátil ke své původní roli. Mělká politická groteska se v té chvíli probořila do jiných, hlubších sfér - metafyzických i intimně lidských. Hladina produkující falešné obrazy byla proražena, stojaté vody dosavadního Riegrova života se hnuly. A ode dna stoupá morální kal.

Přítomnost autora

Bea: dívka jako iluze (Barbora Seidlová)

Definitivní „protažení hladiny“ ovšem ve filmovém Odcházení provede sám tvůrce, když se vynoří z bazénku, aby na diváky v kině opožděně apeloval ohledně vypnutí mobilních telefonů. Tato scéna je pozůstatkem narušitelského autorova Hlasu z divadelní předlohy, který pro inscenaci v pražském divadle Archa namluvil sám dramatik. Významnější než zmíněný vodnický vtip je ovšem způsob, jakým je Václav Havel ve svém filmu přítomen jako režisér.

Pro filmové Odcházení vytváří podobné zcizující, absurdní efekty, které využíval ve svých divadelních textech. Dokonce v řeči filmu nachází ekvivalenty svých oblíbených, vyprázdněných jazykových frází. Coby filmař ovšem v potyčce s tak ambiciózním nápadem postrádá zkušenost. Zcizovací prvky nedokáže zapracovat do tkáně díla tak hluboko, aby pracovaly v rytmu a struktuře filmového tvaru.

Irena nejde por ránu daleko

Je štěstí, že na soudržnost a styl dohlížel zkušený kameraman Jan Malíř. Jinak by se filmové vyprávění rozpadlo v tříšť obrazů jako vody jezírka ve zmiňované hrdinově vizi. Filmové Odcházení je tak dílem sofistikovaného, vzdělaného intelektuála, který kinematograf zkoumá - ve vší vážnosti i bujnosti - jako novou hračku. Havel diváka nejrůznějšími filmařskými efekty a gesty upozorňuje na to, že sleduje „jen“ film: s Riegerem či Irenou se nesmíme ztotožnit, protože jsou pouze postavami. Půvabná vila představuje jen kulisu. A zahradní prostor, kde se vyprávění odehrává, má charakter jeviště.

I když je Odcházení natočeno s nasazením, precizností a smyslem pro filmový detail, zůstává Václav Havel jako filmař věrný svým divadelním východiskům. Což je zcela legitimní: i v ošidném prostoru kinematografie tak nemůže splynout s postavou pokřiveného a zlomeného Viléma Riegra.

Václav Havel a film

Komunistická cenzura zabránila tomu, aby se z Havla stal filmař

Václav Havel nezasáhl osobitým způsobem do moderní české historie jen jakopolitik a dramatik. I když adaptace vlastní divadelní hry Odcházení se stalo jeho dosud nejintimnějším střetem s filmovou múzou, během svého života s ní několikrát zajímavě koketoval. Podle Havlových vlastních slov je ovšem setkání s filmem v závěru jeho veřejné kariéry symbolické. Jeho rodina, především v osobě strýce Miloše Havla, se úzce podílela na rozvoji československého filmu. V období první republiky se zasloužila o vybudování domácího filmového průmyslu. Sám Václav Havel odmalička toužil stát se filmovým režisérem, dobové poměry však jeho sny zmařily.

Ani bdělost komunistické cenzury však nic nezměnila na vztazích, které Václav Havel s filmem navázal. V roce 1966 se jako dramaturg podílel na krátkometrážním dokumentu režiséra Radúze Činčery Mlha. Vysoce ceněný snímek se zabýval pražským Divadlem Za zábradlí, s nímž byl Havel spojený především jako dramatik.

Heart Beat 3D (Jan Budař)

I když v 60. letech patřil jeho zájem především divadlu, hledal Havel uplatnění i jako filmový autor. Coby na mistra absurdního dramatu se na něj obrátila klíčová osobnost české nové vlny, režisér Jan Němec. Společně napsali scénář o vražedném spiknutí opatřujícím náhradní orgány pro politické mocipány. K opožděné realizaci projektu však došlo až loni: Němec se k látce vrátil prostřednictvím snímku Heart Beat 3D. Vzhledem k výlučnému, experimentálnímu charakteru ovšem na Němcův film v kině prakticky nemáte šanci narazit.

Konec mlčení

Dvacet let normalizace Václava Havla od jeho filmové lásky brutálně oddělilo. Konec jeho vynucené izolace přinesl až rok 1989, Na dlouhou dobu se však musel soustředit na své povinnosti politika. Dluh, který s dalšími roky ještě narostl, však Havlovi začali splácet čeští filmaři.

Žebrácká opera

Už v roce 1990 natočil Jiří Menzel adaptaci Havlovy hry Audience s Pavlem Landovským a Josefem Abrhámem v hlavních rolích. Komorní, divadelně pojatý projekt Menzel o rok později přebil Žebráckou operou – originálním filmovým přepisem Havlovy divadelní hry, inspirované klasickou anglickou předlohou Johna Gaye. Menzel, který inscenoval Havlovu hru i na divadelních prknech, do hlavní role elegantního šéfa zlodějské organizace Mackeatha obsadil Josefa Abrháma.

V roce 1994 populární divadelní soubor Sklep vyjádřil generační loajalitu k Havlovu dílu hrou Sklep: Mlýny, inspirovanou raným opusem Život před sebou ( jejž dramatik napsal s Karlem Bryndou). Absurdní komedie, již režírovali Ondřej Trojan a Jiří Fero Burda se odehrává za socialismu ve vojenském útvaru a dočkala se i televizního záznamu a vydání na DVD.

Původního scenáristického debutu se Václav Havel ovšem nedočkal: realizace projektu The Ghost of Munich, který na motivy historických událostí spjatých s „mnichovskou zradou“ rozpracoval s Milošem Formanem, je zatím nejasná…

Není malých rolí

Noční hovory s matkou

V rámci útěšné větičky, která má ukonejšit reptající představitele filmových „štěků“, se Václav Havel po revoluci stal vyhledávaným představitelem drobných filmových roliček. V archivních záběrech dodal autenticitu australské tragikomedii Děti revoluce (1996), švýcarskému dramatu Disparus (1998) či hraném experimentálním dokumentu Jana Němce Noční hovory s matkou (2001). Sám sebe – tedy prezidenta – si v kratičkém vstupu zahrál v dramatu Tomáše Vorla Kamenný most (1996) či v tragikomedii Jana Hřebejka Horem Pádem (2004).

Zajímavější pro diváky byla rekonstrukce absurdní, ale skutečné události ze života ostře sledovaného disidenta nazvaná Občan Havel jede na dovolenou (2005): Adam a Jan Novákovi se tu vrátili k létu 1985, kdy Havlovo rozhodnutí udělat si pár dní volno vybudilo masivní policejní akci. Stejní autoři se v roce 2009 v dokumentu Občan Havel přikuluje vrátili k období, kdy dramatik pracoval v pivovaru. 

Oko nad Prahou

V roce 2007 v kinech zaujal celovečerní dokument Občan Havel, v němž režiséři Pavel Koutecký a Miroslav Janek nahlíželi do zákulisí soukromých i politických dramat, jež Havel rozehrál během svého prezidentování. Zatím naposled se Václav Havel objevil v dokumentu Olgy Špátové o architektovi Janu Kaplickém, nazvaném Oko nad Prahou (2010).

Divadelní Odcházení

Radokovo Odcházení s Janem Třískou

První verzi textu napsal Václav Havel už v létě 1989 - tedy ještě před listopadovými změnami, které jej vynesly do prezidentské funkce. Vrátil se k němu až tři roky po svém odchodu z oficiální politiky, v roce 2006, během svého pobytu v USA. Konečnou podobu mu dal v roce 2007. V Čechách mělo Odcházení premiéru 22. května 2008 v pražském divadle Archa v režii Davida Radoka. Hlavního partu se ujal Jan Tříska. V roli hrdinovy žiotní partnerky Ireny vystřídala Zuzana Stivínová na poslední chvíli Dagmar Havlovou Veškrnovou, která od projektu odstoupila kvůli nemoci.

V zahraničí byla hra poprvé uvedena v září 2008 v londýnském divadle Orange Tree Theatre v režii Sama Walterse. Do angličtiny text přeložil Paul Wilson, který v 70. letech působil v Praze jako člen hudební skupiny The Plastic People of the Universe. V USA ji inscenovala filadelfská scéna Wilma Theater v režii českého rodáka Jiřího Žižky s ceněným hercem Davidem Strathairnem v hlavní roli.

David Strathairn ve filadelfské
inscenaci Odcházení

Německá a ruská premiéra se konaly prakticky současně - v dubnu 2009. V překladu Milana Lasicy Odcházení hrálo Slovenské národní divadlo. V Korejské republice se premiéra uskutečnila loni v dubnu v soulském Artcentru LG. Šlo o Radokovo nastudování z Archy uváděné s korejskými titulky, jejichž autorem byl divadelní režisér a absolvent pražské DAMU Sin Ho.

(Tyto texty jsem v jen poněkud kratší verzi psala pro týdeník Euro v době, kdy se ještě mediální dění kolem Odcházení neexistovalo a nepřipomínalo tudíž sklad hřbitovního kvítí v komunální stoce. Snažila jsem se nicméně zapomenout na svoje názory na Havla-politika a hodnotit Odcházení především jako film. Za možnost uveřejnit text na stránce tohoto blogu redakci Eura děkuju. 

P.S. Neděkuji však promítači brněnského multikina Velký Špalíček, který v pátek 25. 3. 2011 večer těm několika divákům, kteří na film dorazili, nabídl skutečně hanebně rozostřený obraz.)