Nostalgie za celuloidem: The Artist(s): Zánik na vrcholu

O patro výš: scéna, která znovu ožila
ve Scorseseho Hugovi

Přehlídku upomínající na vrcholnou éru němého filmu 20. let naděluje pražské archivní kino Ponrepo všem milovníkům "velkého němého" - i těm, kteří se chtějí něco dozvědět o kinematografické éře, která inspirovala  hned dva nové, vysoce ceněné filmové projekty - dobrodružnou feérii Martina Scorseseho Hugo a jeho velký objev a multioscarovou francouzskou tragikomedii The Artist. Přehlídka odstartovala 5. dubna 2012 projekcí dvou mistrovských komedií s Haroldem Lloydem - O patro výš a On řádí v New Yorku. A bude v kině, které rozhodně není určeno jen úzkému okruhu milovníků historických kuriozit a umožňuje většinou komukoli i vstup bez členské legitimace, pokračovat až do 29. května.

Asfalt (režie Joe May) bývá považován
za jednoho z předchůdců filmu noir

"Při výběru titulů jsme se snažili představit světový němý film zralé éry v co největším rozpětí: od dobových hollywoodských hitů (dnes by se řeklo "blockbusterů") Harolda Lloyda k snímkům tvůrců snažících se - v rámci systému - o "nezávislost" (dva filmy Paula Fejose)," uvádí se na webue kina v dalším z  vynikajících průvodních textů, které tuto stránku už delší čas mění ve svébytný cinefilský blog. "Vyhraněně avantgardní proud představí tři krátké předfilmy z USA, Francie a Belgie, avantgardu zdařile integrovanou do emotivního dramatického vyprávění hraného filmu pak reprezentují německý Asfalt a Lidský arsenál. Z větší části tedy tituly, které se na programu Ponrepa neobjevily řadu let či zatím vůbec".

Deset dnů, které otřásly
světem: Lenin jako Vůdce lidu

Přehlídku ozdobí i legendární snímek Sergeje Ejzenštejna Deset dnů, které otřásly světem - dílo vzniklé v roce 1927 zcela pragmaticky, na objednávku komunistického režimu. Jeho estetická hodnota snad někomu dovolí zapomenout na to, že jde o oslavu Říjnové revoluce, historii záměrně zcela nevěrnou. (Já to ovšem nejsem schopná takhle vnímat, pronásledovaná představou filmařského génia, pečlivě vystřihávajícího ze svého díla postavu Trockého, který se v průběhu příprav filmu komunistickému režimu znelíbil)... Pokud se vrátíme do méně kontroverzních vod zmítaných především estetickými principy, je třeba podotknout, že autoři přehlídky se důmyslně odvolávají na slavný výrok Mary Pickfordové: "Vlastně by bylo logičtější, kdyby se němý film vyvinul ze zvukového, a ne naopak." Navenek anachronický bonmot dobře charakterizuje fakt, že němý film na vrcholu své existence (jejž ovšem můžeme současně vnímat jako soumrak, což není v dějinách umění nijak neobvyklá situace) byl po všech stránkách nesrovnatelně vyspělejší, než zvukové snímky, které ho po desetiletích vývoje během velmi krátké doby nenávratně zlikvidovaly.  (Jak už jsem napsala ve své nepříliš nadšené recenzi na film Michela Hazanaviciuse, tento zásadní a velmi bolestný rozměr The Artist naprosto pomíjí, protože se mu nehodí do jeho optimisticky načinčaného krámu).

Horor Poslední představení Maďara,
který se pokoušel uspět v Hollywoodu,
Paula Fejose, je málo známou perlou
soumraku němé éry  

Přehlídku lze ovšem vnímat ještě jedním, velmi aktuálním způsobem: filmy Scorseseho a Hazanaviciuse dobře charakterizují rok 2011, který se stal dalším krokem kinematografického světa na nevyhnutelné cestě od klasického celuloidu k digitálním nosičům. Jsme totiž účastníky revoluce, která je - na rozdíl od té v Sovětském svazu - zbavena všech politických konotací, ale není o nic méně ničivá. A na rozdíl od totalitářského světa socialismu, který se ukázal být naštěstí pomíjivý, je tahle revoluce definitivní: návrat filmového pásu do kin, která se všude kolem nás masivně digitalizují, je vyloučený - stejně tak jako třeba masivní návrat ke zvukovému záznamu ukládanému na gramodesky. Na rozdíl od hudebního průmyslu se ovšem ten filmový vždycky opíral jen a jen o filmový pás opatřený perforací - a odtud plyne strašlivá nostalgie, která provází tohle loučení. 

Hugo a jeho velký objev: režisér
Scorsese si vystřihl cameo fotografa

Není divu, že tuto nostalgii svými filmy vyjadřují cinefilové jako Martin Scorsese nebo Quentin Tarantino: ve filmu Grindhouse: Auto zabiják (2007) nebo v Hugovi se klade důraz právě na mechanický (ve smyslu "fyzický" - ruční a tedy velmi osobní) základ procesu, který umožňuje tradiční záznam a promítání. Stranou téhle linie nezůstál ani režisér J. J. Abrams, jehož sci-fi Super 8 můžeme vnímat i jako esej na dané téma, demonstrovanou na příběhu evokujícím raná díla Stevena Spielberga. (Právě ten ovšem loni  podlehl nevyhnutelnému tlaku a a natočil hned dva snímky digitálně - Tintina a Válečného koně). Musím se přiznat, že se jako divačka i filmová kritička cítím s touhle revolucí bytostně spjatá, ale jako její oběť - coby málem fyzická součást odcházejícího, starého světa se nostalgie za celuloidem zřejmě už nikdy nezbavím. O to důležitější pro mne je, že se v Ponrepu - jak jinak - stále ještě promítá z filmového pásu.