Kybernetická babička |
Myslím, že děti si vždycky v příbězích najdou něco, čeho se můžou bát (a možná je to přirozené a správné - spory na tohle téma se vedou už pěkně dlouho) - takže snažit se pro ně udělat děsuprostý film je stejný nesmysl, jakým bylo cenzurování pohádek bratří Grimmů. Nemyslím, že Trnka by se o něco takového pokoušel, zvláště ne ve zralém a desiluzí poznamenaném období 60. let. Stačí se podívat na Kybernetickou babičku (1962), která je žánrově čistým hororem. Monstrum má strašidelnou - precizní, vlezle laskavou - dikci Otýlie Beníškové, oslovuje vyděšenou holčičku "miláčku" a nelítostně jí nabízí celou škálu mouder, dětských her a pečovatelských úkonů. Pozorujte hru stínů, když dítě couvá před rozjetou mechanickou opatrovnicí. Děvčátko kráčí pozpátku do stínu vedlejší místnosti, a stín babičky ho pronásleduje jako obří dravec (dojem perutí vzbuzuje vztyčený krajkový límec). Korpus monstra se sice nad malou obětí tyčí, ale stín děvčátka na podlaze je větší než jeho - říkala jsem si, jaká je to od režiséra chyba. Ale vzápětí děvčátko ještě trochu couvne, načež se náhle stín babičky se zvětší a "sežere" ten jeho. (K vidění je v rámci celého řádně technofobního snímku tenhle úžasně děsivý detailo tady ve dvacáté minutě čtyřicáté vteřině filmu.)
Žádné komentáře:
Okomentovat