Hořící keř

Doktorka Burešová (Tatiana Pauhofová)
se s manželem (Jan Budař) účastní tryzny

Devatenáctého ledna uplynulo čtyřiačtyřicet let od smrti Jana Palacha, a pokud média toto nekulaté výročí zmiňovala, bylo to většinou v souvislosti s třídílným televizním dramatem, které natočila polská režisérka Agnieszka Hollandová. Hořící keř je dosud nejambicióznějším projektem společnosti HBO Europe jak po stránce rozsahu, tak po stránce rozpočtu. Současně se zabývá tématem a historickým obdobím, které český film a televize z nějakého záhadného důvodu dosud opomíjely: příběh, který napsal debutující, teprve osmadvacetiletý scenárista Štěpán Hulík, ovšem nevypráví o Janu Palachovi, ale o tom, co se stalo po jeho smrti - respektive o advokátce Dagmar Burešové, která se na přelomu 60. a 70. let statečně ujala předem prohrané soudní pře Palachovy rodiny s Vilémem Novým. Tehdejší komunistický poslanec Národního shromáždění totiž v souladu s potřebami totalitního, komunistického režimu rozšiřoval lži o Palachově sebeupálení a snižoval význam jeho oběti tezi o údajném "studeném ohni".

Palachova matka (Jaroslava
Pokorná) a Vilém Nový (Martin Huba) 

Protože poměr sil dobra a zla je v tomto příběhu celkem jasný, přestože většina postav není viděna v černobílém klíči, mohli jsme se lehce dočkat vlasteneckého barvotisku - to by ovšem Štěpánu Hulíkovi nesmělo v hrudi bít zapálené srdce historika milujícího fakta (přestože absolvoval katedru filmových studií na FF UK a scenáristiku a dramaturgii na FAMU, má za sebou i výbornou knihu Kinematografie zapomnění, zabývající se českým normalizačním filmem). A režisérkou tohoto dramatu by nesměla být Agnieszka Hollandová - čtyřiašedesátiletá filmařka, která se v průběhu své letité kariéry mnohokrát dokázala vydat za hranice očekávaného a poskytnout objektivní, nepolopatický, divácky emotivní a přitom umělecky vyargumentovaný obraz reality (Naposled to bylo v dramatu V temnotě, který měl v českých kinech premiéru loni v listopadu).

Major VB Jireš (Ivan Trojan) se pokouší
být slušný a profesionální

Hořící keř by vypadal jistě jinak, kdyby ho natočil český režisér - ale vlastně marně pátrám v paměti po nějakém konkrétním jméně, které bych si s tímhle projektem přála spojovat víc, než se jménem Hollandové. Objektivita a úcta k realitě (které se nevylučují s dramatizací faktů) se u Hollandové spojují s osobním zaujetím (v dané době pobývala v Praze jako studentka FAMU, angažovala se v protestním studentském hnutí a byla dokonce vězněna). Hořící keř je  místy patetický v tom nejlepším smyslu toho slova: nachází (až na výjimky) rovnováhu mezi údernou působivostí a klišé a vyhlíží jako profesionálně komplexní dílo (což není v českých, natož v českých televizních podmínkách naprosto obvyklé). Ryzí divácké potěšení nabízí kamera Martina Štrby i nenápadná, ale výborná hudba Antoniho Komasa-Lazarkiewicze (zkombinovaná s dobovými písňovými hity typu Krylova Morituri te salutant) - a k přesvědčivosti náročné "dobovky" přispívají i výprava, kostýmy a "neviditelné" trikové zázemí, dovolující evokovat třeba Václavské náměstí roku 1969.  

Scéna Palachova sebeupálení 

Ke komplexnosti Hořícího keře je třeba dodat i to, že nabízí v prostoru prakticky tří celovečerních filmů emotivní podívanou napříč generacemi. Ačkoli nejsem pamětník (respektive mi ve vylíčené době bylo šest let), nejvíc na mne zapůsobil první díl, uvozený Palachovým sebeupálením na Václavském náměstí 16. ledna 1969. Zatímco těžce popálený student druhého ročníku historie FF UK umírá v nemocnici, jeho protest proti letargii, která se společnosti zmocnila po srpnové okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, zasahuje širokou škálu filmových postav (těch s reálnými předobrazy i těch fiktivních). Palachův bratr a matka, Burešová, její manžel a kolegové z advokátní kanceláře, studenti pokoušející se svou stávku marně rozšířit mezi dělníky, policejní vyšetřovatelé - ti všichni jsou postupně atakováni snahami komunistického systému izolovat Palachův čin od politické a společenské reality a zabránit tomu, aby se pro kohokoli stal podnětem k nějakým protestním akcím.

Velký herec v malé roli: Miroslav Krobot
jako soused paní Palachové,
průvodčí Jiřička 

Druhý díl (uvozený zoufalým sebeupálením Jana Zajíce) je ve srovnání s první částí dramaticky slabší: je nicméně logickým můstkem ke třetímu dílu, opřenému o velkou, komorní scénu soudního dramatu. Vidíme, že původní spontaneita a soudržnost normálních, slušných lidí je postupně narušována... bez popisu praktik, kterými se estébákům dařilo zastrašit a zmanipulovat většinu lidí v okolí Burešové, by třetí díl jistě nepůsobil tak dramaticky (i když tu beze stopy vymizí některé postavy, které tvůrci využili a považují je už za nepotřebné - což působí nezvykle vzhledem k jejich hereckému obsazení, ať už to je průvodčí Jiřička v podání Miroslava Krobota, Dagmařin kolega Knapp v podání Ondřeje Malého či vyšetřovatel Jireš v podání Ivana Trojana). Nestandardní práci s postavami vyvažuje silný důraz na postavu Burešové, která je přesvědčivá v podání krásné a herecky schopné Tatiany Pauhofové (jednou z úliteb divácké atraktivitě je fakt, že Burešové bylo v roce 1969 už čtyřicet, zatímco její představitelce je devětadvacet).

Soud je vítězstvím systému proti pravdě
a lidské slušnosti

Advokátka,  která původně případ odmítne, aby se do něj nakonec o to usilovněji ponořila a pustila se na vlastní pěst do téměř detektivního pátrání po svědcích a důkazech, zůstává  nakonec prakticky sama (jen s mladým koncipientem, který jí možná pomáhá hlavně proto, že je do ní zamilovaný). Konkrétní, bolestnou a ponižující prohru v souboji se všemocným systémem ovšem tvůrci Hořícího keře vybalancovali tím, že předvádějí v akci nezlomnost a lidskou důstojnost hrstky hlavních aktérů. Silný důraz na historické souvislosti  nakonec vyvře  v (očekávané, ale stejně velmi katarzní) "pokračování" Palachova činu prostřednictvím listopadu 1989.

Libuše Palachová je matkou, která neztrácí
svou sílu ani na hranici šílenství

Odpoutat se od samotného tragického příběhu Burešové a Palachovy rodiny a vnímat v širších souvislostech i tíhu normalizace, která na tyto postavy brutálně dolehne, divákovi umožňuje i navenek drobný nápad umístěný nenápadně do vizuální roviny - motiv malých, nešťastných, zlobivých dětí (jejichž zástupkyní je i hrdinčina mladší dcerka Zuzanka, již trápí zlé sny a odmítá jíst). Palachovu generaci, zastoupenou koncipientem Jandou, studentským vůdcem Trávníčkem či studentkou Charouzovou a označenou jako "sebevražedná", čekají léta perzekuce, naplnitelná zřejmě nějakým smyslem jen v soukromí (tak, jako u Burešové v láskyplném vztahu s manželem) - tady se však před našima očima rýsuje nová generace, plná (zatím) nedefinovaného zoufalství a vzdoru. S ní vstupuje do příběhu naděje, jejíž iracionalitu pomáhá vyvrátit právě ta budoucnost, kterou jsme prožili před třiadvaceti lety.

O tom, že Hořící keř se vztahuje i k té nejžhavější přítomnosti, nemohu pochybovat: "historická" určitě není obava ze zrůdných mechanismů totalitní moci a z rezignace lidí na obyčejnou slušnost i občanskou odvahu formovat společenskou sféru. V tom je Palachova oběť - biblický hořící keř, v němž se Mojžíšovi zjevil bůh - trvalým mementem.

P. S. O HBO v souvislosti v vývojem vlastní tvorby české pobočky jsem psala v říjnu 2011 tady.
P.P.S.: HBO spustila v souvislosti s projektem pozoruhodnou stránku svědectví a rozhovorů Věrný zůstanu.

Hořící keř
ČR 2013, 3x80 minut      
Režie: Agnieszka Hollandová
Scénář: Štěpán Hulík
Kamera: Martin Štrba
Hudba: Antoni Komasa-Lazarkiewicz
Hrají: Tatiana Pauhofová (Dagmar Burešová), Jaroslava Pokorná (Libuše Palachová), Petr Stach (Jiří Palach), Ivan Trojan (Jireš), Jan Budař (Radim Bureš), Vojtěch Kotek (Trávníček), Martin Huba (Nový), Jenovéfa Boková (Charouzová), Adrian Jastraban (Charouz), Ondřej Malý (Knapp), Miroslav Krobot (Jiřička), Taťjana Medvecká (doktorka Ziková), Ivana Uhlířová (soudkyně Orlová), Stabnislav Zindulka (JUDr. Sládeček).
Premiéra na HBO (ve 20.00):  První díl - 27. 1., druhý díl - 3. 2., třetí díl - 10.2.2013