Znovu viděný: Nevinný

Velikánem filmu pro tenhle týden je v České televizi Luchino Visconti - a když jsem se dívala na Nevinného (1976), říkala jsem si, kdy jsem tenhle film mohla vidět poprvé. Bylo to asi brzo po jeho premiéře v březnu 1979, takže mi mohlo být tak šestnáct -  a díky kratičké scéně ve sprchách jsem vlastně poprvé v životě spatřila, jak vyhlíží nahý muž! To dneska samozřejmě i mně zní legračně: melasovitě dekadentní Nevinný jako nosič sexuální osvěty pro dospívající, slušně vychovávanou československou dívku - to je opravdu ten správný komentář k tehdejší zabednění době. Naháč nenaháč, adaptace románu Gabriela D’Annunzia nikdy nepatřila v rámci Viscontiho filmografie k mým oblíbeným filmům (mám jistě raději Smrt v Benátkách a Geparda, se kterým můžete mimochodem strávit páteční večer).  

Zatímco názory na filmy se s uplývajícím časem někdy  mění, některé pocity se našince pořád drží - a tak mi tenhle pompézní, film po všech těch letech připadá stejně odcizeně literární a nepříjemně chladný.  Nevinný je orgií povrchu: vytříbeně elegantní obrazy jsou napěchované krásným nábytkem, porcelánem, květinami a náležitě okostýmovanými herci, kteří prožívají drama nevěry a nevíry s distancí polobohů vzdálených jakýmkoli normálním citům. Postava Tulia Hermila (Giancarlo Giannini) s odstupem let vyhlíží ještě odporněji, protože jeho vztah s odcizenou manželkou (Laura Antonelliová) a odtažitou milenkou (Jennifer O'Neillová) podbarvuje režisérův všudypřítomný, přehlíživý postoj k ženským postavám. Ty jsou co do významu rovny naleštěným kusům nábytku, na čemž nic nemění scény milostné vášně ani okamžiky hlubokého utrpení, jichž jsou účastny.

Co na filmu zestárlo nejvíc,je vedle hudby Franca Mannina (oceněné kdysi Donatellovým Davidem) vnímání rovnoprávnosti mužů a žen    na filmovém plátně (i když o rovnoprávnosti pohlaví se ve filmu dokonce mluví). Sedmdesátiletý homosexuál Visconti se prostřednictvím kamery obsesivně popásá na tváři Gianniniho hrdiny, zatímco ta, která nejvíc strádá - Tuliova manželka Giuliana - je v příběhu jen objektem, jenž je pouze ozdobný - ať už v kostýmu nebo ve své nahotě. Nevinný je tak příběhem založeným na vztazích, kde je nejdůležitější vztah režiséra k jeho herci.