Cestující v dešti: nevelikán filmu

Cestující v dešti: brutální Bronson 

Po Orsonu Wellesovi (byť k Procesu a Doteku zla lze v rámci jeho díla mít jisté výhrady) se Česká televize rozhodla cyklus Velikáni filmu provzdušnit René Clémentem. Spíš než Cestující v dešti (1970) vysílaný v pondělí z filmografie francouzského režiséra dodnes drží pohromadě Zakázané hry (1952), které přijdou na řadu v pátek - i když jsem je dlouho neviděla. Pohledy na filmy se s uplývajícím časem nevyhnutelně měnívají, nicméně některé pocity zůstávají. Včerejší Cestující v dešti nezapře dotek spisovatele a scenáristy Sébastiena Japrisota (jehož knížky jsou vynikající, ale díky nesmírně precizním paranoidním zápletkám těžko zfilmovatelné - Past na Popelku se zrovna znovu natáčí). Příběh mladé ženy, která v sebeobraně zabije násilníka a dostává se do střetu s tajemným vyšetřovatelem a do problémů kvůli docela jiné vraždě, je ovšem v Clémentově podání jen hodně dekadentní vzpomínkou na francouzský film noir.

Hrdinka jménem Melancholie
si koleduje o znásilnění

V Cestujícím v dešti dominuje přítomnost dvou zcela nekompatibilních hvězd - francouzské herečky Marlene Jobertové a jejího amerického kolegy Charlese Bronsona. Jobertová (mimochodem matka herečky Evy Greenové) je ve skvělé kondici a umí hrát, Bronson je sice mezinárodní hvězda, ale jeho výkon se s jejím srovnávat vůbec nedá. Clément navíc kontaminuje výkon své herečky tím, že ji sleduje jako sexuální objekt (čemuž napomáhá i dobová móda minisukní). Bronson v roli vyšetřovatele zločinu pak projevuje minimální cit pro noirový žánr. A Clément zřejmě nebyl - na rozdíl třeba od Sergia Leoneho (Tenkrát na Západě) - režisér, který by mu dokázal cokoli vysvětlit: Bronsonův hrdina je manekýnský misogyn, který se k nevinné hrdince chová z dnešního pohledu neuvěřitelně brutálně. Právě nesmyslné scény bití, opíjení a ponižování ve mně budí dnes stejný odpor jako před lety. Co si totiž tehdy mohl ve filmu díky svému "nebezpečnému" a ledově chladnému charismatu dovolit Alain Delon, působí u prázdného a štěňátkovského Bronsona nepochopitelně a absurdně. Vztah, který má díky přítomnosti obou hvězd diváka strhnout neustále přítomnou tělesností, se nakonec realizuje jedním polibkem (a samozřejmě vším tím týráním). Zvrácenost Cestujícího v dešti zvyšuje fakt, že Bronsonova postava působí jako stmelující prvek pro hrdinčino manželství.

Cestující v dešti měl ve své době obrovský divácký úspěch. Inu, časy se mění.