Velikáni filmu: Zanussi a spol

Ledová bouře

Cyklus České televize, který podvakrát rozdělí každý týden dvojicí snímků jednoho světově proslulého režiséra, by se měl  asi správně měl rozkročit do delšího časového úseku, aby do filmografie daného režiséra nakoukl z různých stran. Ne vždycky se to ovšem podaří tak, jak by si divák zasloužil, protože sny televizních dramaturgů a realita opírající se o dostupnost daných filmů jsou dvě rozdílné pevniny. Anga Leeho tak v rámci cyklu charakterizovaly dva jeho americké filmy, Ledová bouře (1997) a Zažít Woodstock (2009), i když zajímavější by kvůli kontrastu bylo jistě uvedení některého z režisérových starších snímků natočených v rodném Tchajwanu.

Červená pustina

Michelangela Antonioniho (od jehož narození 29. září uplynulo sto let), by zase pěkně přiblížil některý z černobílých titulů "tetralogie citů" (já osobně mám pořád ještě moc ráda jeho Noc z roku 1961), barevná metaforičnost Červené pustiny (1964) se však nakonec hodila docela dobře i jako kontrast k značně zastaralému, politizujícímu Zabriskie Point, i když oba filmy dělí jen šest let (ne že by stejný tón naprostého nepochopení pro "anglofonní" módní životní styl nezazněl už ve Zvětšenině /1966). A Orsona Wellse budou televizní diváci vnímat přes Dotek zla (1958) a Proces (1962), i když by se v ideálních podmínkách nabízela kupříkladu kombinace Občan Kane/Nesmrtelný příběh.

Ochranné zbarvení

Někdy je ovšem má i předlouhá filmografie slavného režiséra tak zjevné těžiště v určité době, že našinec uvítá "dvoutakt" ve stejném rytmu: to je případ polského režisérského veterána Krzysztofa Zanussiho, který své nejlepší práce realizoval v rámci "kina morálního nepokoje" (jehož byl v rámci své tvoprby předtanečníkem a posléze i mentorem jako umělecký šéf legendárního Filmového studia TOR). Zanussi, kterému je dnes třiasedmdesát, sice stále ještě režíruje, ale své nejzajímavější filmy natočil v 70. letech - ať už jde o Čtvrtletní bilanci (1975)  nebo Spirálu (1978). Konstanta (1980), kterou Česká televize uvádí s v rámci jednoho týdne spolu se známějším Ochranným zbarvením (1978), které vyšlo před časem na DVD v Levných knihách, nabízí ten "stejný" příběh o krachu idealistického konceptu mladého hrdiny tváří v tvář konformismu cynické starší generace, který Zanussi s oblibou varioval.

Po letech tyhle filmy mohou působit poněkud à la thèse, což se tak jednoznačně nedá říct třeba o dílech Zanussiho mladšího souputníka Krzysztofa Kiešlowského - každopádně se nám ovšem dobře hodí představa, jak dokonale tehdy zapadaly do atmosféry mravně i ekonomicky zdevastovaného socialistického Polska. Je škoda, že tak čistý, aktuální a srozumitelný tvar nedovedou dát svým filmům dnešní čeští filmaři, kteří by také rádi kritizovali zkaženou dobu, ale nemají k tomu - většinou - dost soustředění. Nebo je to možná tím, že naše doba není zkažená  přehledně - a označit prohřešky "nepřítele" by znamenalo nepopulárně mířit do diváckých řad.