7 dní hříchů

Lesník Jan (Ondřej Vetchý) má
tu smůlu, že žije v kraji, který miluje:
v Sudetách

České historické filmy z poslední doby se opakovaně vracejí k druhé světové válce a období těsně po ní: když k dramatům Želary, Habermannův mlýn a Lidice připočtete ještě Protektora, nezapomenete na Aloise Nebela a zavzpomínáte ještě na Hřebejkovo Musíme si pomáhat, Michálkovo Je třeba zabít Sekala a Svěrákův Tmavomodrý svět, začíná tady vznikat docela reprezentativní "názor" na moderní domácí dějiny, zastřešený především tvůrci střední generace. Výjimku ovšem tvoří režisérský veterán Juraj Herz s Habermannovým mlýnem, který má k novému filmu Jiřího Chlumského 7 dní hříchů nejblíž díky "sudetskému" tématu. Pochází dokonce z pera stejného scenáristy - Josefa Urbana. Chlumský - ve spolupráci se scenáristou Janem Novákem - se mimochodem dotkl stejného historického období v zajímavém dramatu Nedodržený slib (2009). 1/

Krajinou se nejdřív převalí prchající
Němci, a pak už ji drancují
všichni vespolek 

Situace je v těchto filmech vesměs jiná než v příbězích z éry komunistické totality (kde se stále ještě naštěstí všichni shodnou, že coby "zloduch"  v ní fungoval komunismus"): akcenty se tu sice různě přelévají, pravidelně se tady však objevuje snaha demonstrovat na osudech jednotlivců cosi jako nepříliš pěknou českou národní povahu. Až na výjimky (Lidice s náběhem na morální "vlastenecký" kýč 2/) jsou závěry vlastně podobné: napříč národnostním a politickým spektrem tu vládnou ziskuchtivost a sobectví, které dost pravidelně soukromou nevraživost, žárlivost a odplatu přesouvají do roviny "politické" msty. Slepá důvěra v nějakou ideologii a politickou moc pak samozřejmě dláždí stejnou cestu do pekel jako jejich cynické zneužívání. Důležitou roli zde pak pravidelně hraje také jeden pomylsný rys české povahy - sklon k politickému kompromisu, který vyhlíží zpočátku prostě a pozitivně, pokud je ventilovaný ve jménu soukromého štěstí.

Pakliže má hrdinova německá manželka
podobu Vicy Kerkesové, měl by být
hrdinův kompromis pro diváka
představitelný 

Právě tímto směrem se vydá i hrdina Sedmi dní hříchů - čtyřicetiletý  lesník Olšan, který miluje "své" hory pod Kralickým Sněžníkem i svou krásnou německou manželku Agnes natolik, že se z nich odmítne hnout i poté, co Němci obsadí Sudety. Protože na své prosté, venkovské existenci nechce nic měnit, stane se dobrovolně občanem Říše - a to, že se celou válku jaksi schovával za manželku, která se mu navíc začala jaksi odcizovat, se mu po květnu 1945 definitivně přestane vyplácet. Sudety se změní v bojiště, kde jde skoro všem bez rozdílu v podstatě jen o jediné - o to, urvat si něco pro sebe během živelného odsunu Němců. Když k tomu připočteme i pomstychtivého, movitého souseda Brachtla, který lesnkovi zazlívá, že kdysi chodil s jeho nynější manželkou Marií, není ani divu, že odcizení manželé Olšanovi se stanou - každý po svém - osamělými uprchlíky bloudícími po okolních lesích, vyšperkovaných dýmajícími, vydrancovanými vesnickými samotami, které po vyhnání jejich německých obyvatel vzali útokem snad všichni sousedé, skrývající se za nálepky nejrůznějších zájmových skupin. Jedinými výjimkami se zdá být Olšanův příbuzný Přikryl (Igor Bareš) a major sovětské armády Uvarov, v podání Fedora Bondarčuka postava ušlechtilá a spravedlivá (a tedy naprosto nezvyklá v porevolučním českém filmu, který Rusy rád ukazuje jako padouchy).

Noví úředníci těsně po válce sledují
své vlastní zájmy

7 dní hříchů  je tak v zásadě jakousi bizarní remarriage story, ve které odcizení manželé poznávají, že jejich svazek má smysl, i když v něm kvůli ženině bezdětnosti zřejmě nikdy nezazní dupot dětských nožek.
Olšan ovšem v podání charismatického Ondřeje Vetchého nemůže být vysloveně zápornou postavou (to si v poslední době troufl jen Jan Hřebejk v Nevinnosti, za což mu patří obdiv) - a vlastně je naprosto nejasné, kdy a proč se mezi ním a jeho sličnou ženou (sličná Vica Kerekesová) rozevřela propast tak strašlivá, že jim zabraňuje hrát společně tuhle nebezpečnou hru proti všem. Tato nevěrohodná výchozí situace pak ještě víc ohrožuje celou křehkou stavbu vyprávění, ve kterém se zřejmě muselo dost stříhat, což je cítit v nevyrovnaném rytmu i v logice. (Ta ovšem nesedí primárně už v tom, že jde vlastně o vyprávění zestárlého Olšana, přestože v příběhu se objevují a objektivizují skutečnosti, u kterých hrdina vůbec nebyl.)

Všichni tak nějak popocházejí

Dojem z filmu, který tématem sudeťácké etniské čistky jistě bude svádět k dalším diskusím, pak definitivně oslabuje rys, který se pro Chlumského filmy stal už příznačným: totiž neustálé, těkavé přemisťování postav krajinou, mající zřejmě mimoděk nahradit pohyby, ke kterým by mělo správně docházet spíš v myslích hrdinů a v jejich vzájemných vztazích. Všimla jsem si toho už v režisérově debutu, válečné komedii Stůj, nebo se netrefím! - a je kupodivu, že se tenhle dnes už zkušený režisér v tomto směru nijak nepoučil. Skoro by se tady dalo mluvit o nějakém kolapsu vnitřní dynamiky režijního rukopisu, kdyby kámen úrazu zřejmě nebyl už ve scénáři. O tom, že se prostor vesnice nebo lesa nemusí pojímat jako kulisa plná chaosu a dá se právě ve válečném dramatu inscenovat jako významuplný hrací prostor, totiž nelze pochybovat (od Němcových Démantů noci a Kachyňova Kočáru do Vídně třebas k tomu Michálkovu Sekalovi). U režiséra, který je celkem kultivovaným tvůrcem znalým mnohých souvislostí (což lze v jeho novém filmu dobře vysledovat), mne proto dost mrzí, že 7 dní hříchů je vlastně o dost něco filmem o něco slabší, než byl jeho Nedodržený slib.          

1/ Moje recenze je ke čtení tady.
2/  Moji recenzi filmu najdete tady.

7 dní hříchů
ČR 2012, 107 minut
Režie: Jiří Chlumský
Scénář: Josef Urban
Kamera: Jan Ďuriš, Martin Šec
Hudba: Boris Urbánek
Hrají: Ondřej Vetchý (Jan Olšan), Vica Kerekesová (Agnes), Jarek Hylebrant (Schreier), Igor Bareš (Přikryl), Attila Mokos (Brachtl), Katarína Kolajová (Marie), Jiří Schmitzer (Ditrich), Fedor Bondarčuk (Uvarov), Anna Šišková (Helga), Josef Špiruta (Heinrich).

Premiéra: 1. listopadu 2012