Posel

Česká televize občas pošle do kina i nějaký film, který původně směrovala jen na obrazovky. Kvalitou totiž podle ní obstojí v konkurenci „čistokrevných“ filmových titulů. Většinou to nebývá ve prospěch věci, jak ukázala třeba loňská vánoční pohádka Micimutr (2011): ani nápaditost režiséra Víta Karase totiž na velkém plátně nemohla vyvážit zjevně omezené podmínky, za kterých projekt vznikal a které jsou v televizi normou. Také Posel režiséra Vladimíra Michálka by se jistě dočkal větší pochvaly, kdyby zůstal na malé obrazovce. Jak pro debutujícího Karase, tak pro zkušeného Michálka totiž navzdory všem jejich snahám nakonec nejde o žádnou ozdobu jejich filmografie.

Posla nehandicapuje jen způsob vzniku (natáčení trvalo jen dvaadvacet dní), ale i scénář Marka Epsteina: ten film strhává zpět mezi ty snímky, které jsme si zvykli v neděli večer odmávnout ve veřejnoprávní televizi. Příběh svobodomyslného třicátníka Petra (stále zajímavější Matěj Hádek), který odmítá zodpovědnost za své činy i ve chvíli, kdy se začne těžce podepisovat na osudech svých nejbližších, je až příliš jednoduše vypointovanou moralitou. Sedmatřicetiletý Epstein přitom letos už třikrát atakoval post nejpilnějšího domácího žánrového profesionála díky tragikomediím Signál a Vrásky z lásky a dramatu Ve stínu.

Všechny čtyři jeho letošní počiny ovšem potvrzují, že mívá problémy s harmonizací navenek prostých žánrových požadavků a ambicí cosi složitějšího divákovi sdělit. Vladimír Michálek je přitom režisérem, který vždycky dokázal ve spolupráci s citlivým a žánrově i názorově rezolutním scenáristou odvést vynikající práci: zůstává však otázkou, zda najde stejně kompatibilního partnera, jakým mu byl před dvěma roky zemřelý Jiří Křižan (s nímž realizoval nejen jeden z nejlepších českých porevolučních filmů, drama Je třeba zabít Sekala, ale i tragikomedii O rodičích a dětech, seriál Záchranáři a televizní film Pískovna). 

Epsteinův scénář se přitom Michálek snažil několik let dovést k filmové realizaci. Nakonec se mu Posla povedlo udat „jen“ v televizi - v brněnském studiu, kterému nevadilo „riskovat“ komerční neúspěch vyprávěním se záporným hrdinou.

Před sebou nelze ujet 

Posel, který si odbyl premiéru na letošním MFF v Karlových Varech, nabízí až jakýsi generační portrét dnešních třicátníků, na které může pětapadesátiletý Michálek hledět až s „rodičovským“ nadhledem. Přestože tento režisér navenek nesouzní s problémy svých vrstevníků, ale spíš zkoumá sebeuvědomění jedince v různých historických a vztahových kontextech, na svém kontě už jeden podobný „generační“ projekt má: drogové drama Anděl Exit z roku 2000 podle předlohy Jáchyma Topola. Posel je ovšem příběhem o „normálních“ lidech, který se obejde bez závislostí a excesů: jeho hrdina je prostě tím známým typem dospělého mladého muže, který si uměle protahuje bezstarostné mládí. Svou nezávislostí na světě kompromisů a konzumu zpočátku dokonce Petr působí docela sympaticky. Touha po svobodě ovšem muže, který sice dosáhl inženýrského titulu, ale živí se jako messenger, zavede na slepé uličky: zaviní nehodu, která jeho kolegu a kamaráda (pozoruhodný Jiří Vyorálek) změní v invalidu. Vlastní zodpovědnosti ovšem nelze ujet na kole, které jinak v labyrintu městských uliček funguje jako dokonalý prostředek úniku - takže na Petra nakonec číhá „osudová“ odplata, která navenek těkavě, ležérně vyprávěný příběh změní v tradiční moralitu… 

Posel se tak zařazuje do kontextu ostatních Michálkových filmů, které vždy prozrazovaly jasný autorský názor na otázky společenské morálky i partnerských vztahů. Hra s vnitřně nejednoznačným hrdinou, který si odmítá něco nalhávat, ale nakonec dojede právě na sebeklam, ovšem ztroskotává ve chvíli, kdy se Petr definitivně vyprofiluje jako gauner – a to jak ve vztahu ke kamarádům, tak ke dvěma partnerkám, které se vystřídají v jeho sebestředném emočním akčním rádiu. Hrdina však není tak charismatický, aby si dokázal udržet naši pozornost až do konce - a vyprávění nenabízí ani žádnou jinou, vnitřně silnou a přesvědčivou postavu, s ním by se dal prožít celý příběh. 

Na tom nic nezmění až nečesky energický vypravěčský styl a prostředí brněnské metropole, pojaté drsně a autenticky. Pokud jde o Michálkovu režii a o otisk jeho oblíbených spolupracovníků (především kameramana Martina Štrby a zvukaře Radima Hladíka), přesahují tak televizní standardy směrem k „filmové“ jemnosti a komplexnosti. Posel ovšem nakonec působí jen jako vkusné a poctivé dílko, které nijak zvlášť nenadchne nebo nepřekvapí. Vladimír Michálek nás totiž navykl na to, abychom od něj čekali mnohem víc. Nezbývá tedy nic jiného, než vnímat Posla v rámci jeho dosavadní filmové tvorby - jako malé, televizní intermezzo. 

Posel
ČR 2012, 100 minut
Režie: Vladimír Michálek
Scénář: Marek Epstein 

Kamera: Martin Štrba

Hudba: Blue Effect
Hrají: Matěj Hádek (Petr), Jiří Vyorálek (Igor), Eva Liembergerová (Šárka), Gabriela Mikulková (Sylva), Jan Kolařík (Luboš), Stanislav Zindulka, Pavel Kunert, Monika Havlíčková
Premiéra: 18. 10. 2012

(Tento text jsem napsala pro Lidové noviny, kde také ve čtvrtek vyšel. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)