Anděl na horách: zadní projekce ve vlaku

Anděl na horách: příběh o socializaci
postaršího, mrzoutského individualisty

Anděl na horách režiséra Bořivoje Zemana z roku 1955 patří asi už nedílně k vánočnímu televiznímu programu - letos nám ho nadělila Nova Cinema 27. prosince dopoledne. Bijte si mne, jak chcete, je to jedna z parádních ukázek dobového socialistického kýče - i když se nedá srovnat s o tři roky starší a tedy ideologicky mnohem ostřejší Dovolenou s Andělem. (Zatímco v prvním filmu šlo především o agitku o neúmorném budování, jemuž se odboráři věnují tajně i ve svém volném čase, v druhém přece jen převažuje humorná zápletka založená na záměně osob.) Díky Pyšné princezně a dvěma komediím o nerudném pražském revizorovi Gustavu Andělovi (Jaroslav Marvan), který se prostřednictvím odborářských rekreací zapojuje do socialistické společnosti, se Bořivoj Zeman  stal jedním z nejzdatnějších prorežimních tvůrců první poloviny 50. let. Nemyslím to vůbec ironicky - všechny tři filmy představují vynikající ukázky ústrojného propojení státní propagandy a kvalitní lidové zábavy.

Nástup do vlaku v Praze 

Už v raném dětství jsem se musela vyrovnat s tím, že moje spontánní sympatie s Andělem, který odmítá kolektivní ranní rozcvičku před zotavovnou, obrátí vniveč následující "socializační" zápletka. Dnes jsem filmu viděla jen náhodný kousek (v autoservisu, kde jsme s dcerou měnily letní gumy na zimní, detaily pomiňme). A užasla jsem nad pečlivostí věnovanou těm nejmenším detailům. Zahlédla jsem jen onu poměrně dlouhou jízdu vlakem, jenž směřuje z Prahy do Tatranské Lomnice. Během této jízdy se postupně dává dohromady jádro odborářského kolektivu směřujícího za zimními radovánkami. Dění v kupé a uličkách, sloužící k představení hlavních charakterů,  dokonale odpovídají zadní projekce zobrazující krajinu za okny jedoucího vlaku. Tvůrci filmu se ovšem nespokojili jen s tím, že postupně vedli diváka z neromantické, industriální metropole do nádherné, zasněžené, vysokohorské krajiny.  

Zastávka v Ostravě 

Na rozdíl od standardní, ilustrační zadní projekce během jízdy tramvají v úvodu filmu má, "železniční" zadní projekce v Andělovi na horách pro diváka být zprávou o československé krajině, kterou společné, radostné budovatelské úsilí socialistického lidu změnilo v jeden velký propagační plakát (podobně jako zemi krále Miroslava v Pyšné princezně *). Dýmající továrny a jiné, zjevně průmyslové provozy (s důrazem na zastávku v Ostravě, kde přistoupí Andělův starý kamarád z minulé rekreace, Bohouš Vyhlídka, v podání Josefa Kemra) střídá zemědělská krajina a divoké, půvabné lesy. Jedinou "nepracovní" výjimku tvoří  dvojí lyrická pasáž spojená s postavou zamilované Věry (Milena Dvorská), snící o svém vzdáleném milém, Andělovu synovi: její první část se odehrává za dne s obrazovým doprovodem krajkových koster opadaných listnáčů, druhá pak před nočním vjezdem do Ostravy, zato však v doprovodu lyrické písně Jaro se do okna dívá.

Mrzí mne, že nemohu tenhle drobný komentář ilustrovat i obrazově - na internetu jsem dané fotky ani video nenašla. Musíte si to zkrátka počkat na to, až se Anděl na horách bude dávat v televizi příští rok.

*/ O Zemanově pohádce jsem onehdy psala tady.