Balkán: Filmový rozbřesk

Příliš mladá noc (režie Olmo Omerzu)  -
jeden z důkazů "balkánské" filmařské energie

Na sklonku září se v makedonské Bitole konala vůbec první konference balkánských filmařů: zúčastnily se jí vedle Řecka, Bulharska a Rumunska i filmařsky aktivní státy z území bývalé Jugoslávie – Srbsko, Slovinsko, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko a Makedonie. Chyběla jen Černá Hora, kde vzniká průměrně jen jeden celovečerní film za dva roky. Skutečnost, že nejde o žádné bezvýznamné lokální setkání, potvrdilo i zastoupení filmových odborníků z Rakouska. Když k tomu připočteme fakt, že snímky z jihovýchodní Evropy už pár let válcují mezinárodní festivalovou scénu, naplňují nejrůznější přehlídky a semináře a úspěšně pronikají i do evropské kinodistribuce, máme co do činění s novým, fascinujícím jevem.

Chlapec pojídající ptačí zob - řecký
příspěvek do karlovarské hlavní soutěže

V současnosti se samozřejmě nedá podchytit ani vysvětlit všechno, co se děje „na východ od Západu“ (jak zní název klíčové programové sekce MFF Karlovy Vary, která se v posledních letech stala významným mezinárodním fórem pro prezentaci tohoto fenoménu). Každopádně je zřejmé, že jde o dlouhodobější trend, pevně zaháčkovaný v globálním ekonomickém dění. Právě neutěšená hospodářská situace zformovala na přelomu milénia novou filmovou vlnu v Rumunsku i v Řecku. V obou případech znamenitě zafungovaly evropské festivalové tamtamy: nové filmy z oblasti, obvykle vnímané jako Balkán, se zviditelnily v Cannes, Benátkách či v Rotterdamu, ale také v Karlových Varech. Na festivalu v západočeském lázeňském městě loni diváky zaujala vůbec první reprezentativní přehlídka nového řeckého filmu. Karlovarský festival, jehož ředitelem se nedávno stal Karel Och, už nějakou dobu zřetelně upozorňuje na obdobné trendy v srbské a chorvatské kinematografii. Bude zajímavé sledovat, jestli se povede podchytit i změny, které podle všeho narůstají i v bulharské kinematografii. 

Klip Maji Milošové - sporný,
ale nepřehlédnutelný 

Drtivá většina nových filmů z jihovýchodní Evropy si ovšem cestu do české distribuce nenajde. Zájemci jsou odkázaní právě na festivalové projekce či nejrůznější specializované přehlídky (ta nejlepší, každý rok zaměřená na jednu balkánskou kinematografii, se už několik let koná ve Vsetíně zásluhou místního filmového klubu). Situace se však mění: důkazem může být dynamický, syrový snímek devětadvacetileté srbské režisérky Maji Milošové Klip (2012), který významně zabodoval na MFF v Rotterdamu. Autenticky působící příběh dospívající dívky hledající vlastní identitu skrz sex a internet nabízí nekompromisní pohled na život mladé generace - a od konce srpna byl k vidění i v českých kinech. 

Na cestě -  film, který pobouřil islamisty

V uplynulých letech bylo u nás k vidění i milostné drama Na cestě (2010), jehož režisérka Jasmila Žbanićová už získala Zlatého medvěda na MFF v Berlíně za film Grbavica, krimi srbského režiséra Jovana Todoroviče Bělehradský fantom (2008), drama rumunského režiséra Radu Munteana Úterý po Vánocích (2010) nebo tragikomedie jeho krajana Alexe Mafteiho Ahoj! Jak se máš? (2010). A jistě není náhoda, že do souboje o Ceny české filmové kritiky a České lvy pravděpodobně zasáhne lublaňský rodák Olmo Omerzu, jehož drama Příliš mladá noc patřilo k nejzajímavějším filmům roku 2012, vzniklým v česko-slovenském regionu. Podobně jako pozoruhodný animovaný projekt Crulic – Cesta na onen svět (2011) rumunské režisérky Ancy Damian nebo ceněná tragikomedie chorvatského režiséra Rajka Grliče Zůstane to mezi námi (2011) se totiž "Balkánci" často musejí spoléhat na koprodukce, ať už s ekonomicky silnějšími evropskými partnery nebo s regionálními sousedy. Vznik i distribuci jejich děl pak podporuje i Evropská unie. Není divu, že mezi diváky v Evropě vzrůstá poptávka po „balkánských“ filmech: daná oblast má poprvé po dlouhých desetiletích světu skutečně co nabídnout. 

Existuje „balkánský film“? 

Smutek paní Šnajderové

Pokud jde o novinky z jihovýchodní Evropy, neovlivňují jejich vznik a podobu jen tlaky globální ekonomické krize, která momentálně nejzjevněji dopadá na Řecko. Jde možná také o reakci na odstředivé tendence spjaté s „arabským jarem“, které se nemohou nedotknout právě dlouhodobě nestabilního, nábožensky a národnostně rozrůzněného Balkánu. Není divu, že řada zemí v regionu se hlásí ke svému „evropanství“, na což Evropa nemůže nereagovat vstřícně – už vzhledem ke vzájemným kulturním vazbám prolínajícím celou novodobou historií. Letos v červnu se tak v chorvatském Záhřebu konala ustavující schůzka projektu Balkánská paměť, který má s unijní podporou přispět k záchraně a propagaci audiovizuálního dědictví. V albánské Tiraně proběhla  konference věnovaná filmovému archivnictví – uchovávání a restaurování starých filmů. Albánská kinematografie přitom patří v rámci regionu k minoritním a donedávna neměla žádné velké ambice (své filmy např. vysílá do boje o Oscara až od roku 2008, přičemž mezi ně patřil i Smutek paní Šnajderové, který před šesti lety režíroval v česko-albánské koprodukci a s převážně českým obsazením Piro Milkani). 

Kosmos se hrál v rámci varské
pocty Rehovi Erdemovi

Stranou těchto oficiálních „dostředivých“ snah naopak stojí - vzhledem ke svému současnému politickému charakteru - Turecko, přestože geograficky do Evropy patří a vedle komerce produkuje i významné umělecké snímky (pro příklad není třeba chodit daleko: loňský Febiofest přinesl retrospektivu děl Semiha Kaplanoğlu a letošní MFF Karlovy Vary vzdal poctu jeho kolegovi Rehovi Erdemovi). Odpověď na otázku, kdo a co vlastně spadá do „balkánského“ regionu, proto není jednoduchá: třeba Řekové se od termínu „Balkán“ drží co nejdál. Samotní filmaři mají navíc na věc názory, které se dost liší od pohledu pořadatelů různých „balkánských“ přehlídek. 

„Nemyslím, že filmy z téhle zeměpisné oblasti mají vůbec něco společného,“ tvrdí řecký režisér Constantine Giannaris, jehož drama Rukojmí se stalo jednou z nejzajímavějších filmových událostí roku 2005. „Rozpory mezi nimi jsou stejně propastné jako to, co je spojuje. Nevíme, kam s tím, a tak to z lenosti šoupneme pod hlavičku ,balkánský‘. Je to snadné a navíc to momentálně pro diváky představuje módní značku.“ 

Bulharský příspěvek do diskuse:
Mila z Marsu 

„Všichni víme, jak důležitým prvkem je ve filmu příběh – a Balkán je místem příběhů a jejich vyprávění, poznamenaného mýty, legendami a fantaziemi vypravěče,“ pokusil se charakterizovat společné rysy albánský režisér Kujtim Cashku v rámci průzkumu prestižního amerického magazínu Cineaste. Jeho mladá bulharská kolegyně Sofia Zornicová zase upozornila spíš na odlišnosti filmů z různých koutů Balkánu. „Najdete tady hluboký smutek tureckých filmů, srbský humor a bosenský humanismus,“ vysvětluje autorka, která v roce 2004 na evropské festivalové scéně zabodovala komedií Mila ot Mars vyprávějící o dívce z příhraniční vísky, jejíž ekonomika je zcela závislá na pěstování marihuany. 

Corneliu Porumboiu, jeden z klíčových režisérů rumunské nové vlny, který před šesti lety zabodoval komedií 12:08 Na východ od Bukurešti, má ovšem jasno: „Existuje jedna vlastnost, kterou lze nazvat opravdu balkánskou – a to je zvláštní druh absurdního humoru.“ 

Toho má samozřejmě zvláště zapotřebí region zmítaný nejrůznějšími ekonomickými i politickými problémy, náboženským separatismem, nacionalismem - i temnými vzpomínkami na krvavý rozpad Jugoslávie.

Krajina po bitvě 

Otec na služební cestě Emira Kusturicy

„Balkánský film existuje pouze jako kategorie spojující kinematografie zemí bývalé Jugoslávie, které společně koexistovaly téměř půl století v rámci jednoho režimu,“ prohlašuje sebevědomě srbský režisér Goran Radovanovič. „Všechny ostatní ,balkánské‘ prvky stvořily pouze předsudky a myšlenkové stereotypy Západu.“ Něco na tom je - alespoň v tom smyslu, že „filmový Balkán“ na mezinárodní scéně dlouho ztělesňoval především Emir Kusturica – sarajevský rodák a autor takových mezinárodních hitů, jako bylo na Oscara nominované drama Otec na služební cestě (1985), válečné podobenství Underground (1995) nebo živelná romance Život je zázrak (2004)… Snímky autorů ze zemí bývalé Jugoslávie ovšem už dávno nejsou spojovány jen se sebedestruktivním žertováním, rozjuchanou cikánskou muzikou a mudrováním otrhaných pijáků. Od charismatického Kusturicy se lišili už jeho kolegové z „pražské“ filmařské generace, která kdysi studovala na FAMU pod ochrannými křídly Elmara Klose a Otakara Vávry: Goran Marković, Lordan Zafranović či Goran Paskaljević, jehož tragikomedie Sud prachu (1998) je jedním z nejvýznamnějších snímků post-jugoslávské kinematografie. 

Mančevského Před deštěm 

Ta se - navzdory odlišnostem i animozitám spojeným s jednotlivými státy – na mezinárodním fóru prosadila v 90. letech především díky snímkům zpracovávajícím mimořádně silné téma občanské války. Drama makedonského režiséra Milča Mančevského Před deštěm (1994), které získalo nominaci na Oscara a zvláštního Donatellova Davida na MFF v Benátkách, se skládá ze tří povídek a pomocí subjektivního pohledu odlišných protagonistů se pokouší obnažit kořeny etnických konfliktů. Zaslouženou pozornost si získala i Země nikoho (2001) bosenského režiséra Danise Tanoviče (ročník 1969), satirický příběh dvojice vojáků z opačných stran bojové linie odehrávající se v Bosně v roce 1993, který získal Oscara a Zlatý glóbus, ocenění v Cannes či Evropskou filmovou cenu za scénář. 

V zemi krve a medu

Občanská válka nepochybně ještě dlouho zůstane důležitým filmařským tématem zemí bývalé Jugoslávie. Tvůrci střední generace typu Pjera Zalicy, Igora Šterka nebo Jana Cvitkoviče se však rozhodli opustit bojiště a věnovat se raději dlouhodobým následkům konfliktu v životě obyčejných lidí. „Filmy o válce“ se navíc začaly spoléhat na některá klišé, která se líbila divákům a filmovým kritikům na Západě. „Apartní“ téma dokonce zaujalo i hollywoodskou hereckou hvězdu Angelinu Jolieovou, jež ve svém režijním debutu V zemi krve a medu (2011) zprofanovala lásku, zrozenou v okupované zemi mezi bosenskou muslimkou a Srbem. 

Šišanje Stevana Filipoviče

Není ani divu, že mladší filmařská generace si hledá zábavu cestu: usiluje o mapování vlastního života, využívá moderní a dynamický styl vyprávění a především ráda provokuje. Typickým příkladem je už zmíněný Klip Maji Milošové - podobně „pohoršlivým“ směrem se ovšem vydávají i Mladen Djordjevič (thriller Život a smrt porno gangu / 2009) nebo Srdjan Spasojevic (thriller Srbský film / 2010). Z jejich filmů srší nevázanost a inspirují se kde čím: příběh o partě bělehradských flákačů Až vyrostu, budu klokan (2004) Radivoje Andriče je praštěnou urbanistickou komedií v americkém stylu – a Stevan Filipovič (horor Šejtanův bojovník / 2006, skinheadské drama Šišanje / 2010) zase radostně podlehl asijskému vlivu. 

Smrt člověka na Balkáně 

„Naše filmy spojuje kromě žhavého temperamentu a černého humoru i chronický nedostatek peněz,“ podotýká slovinský režisér Damjan Kozole, jehož drama Náhradní díly se hrálo už před devíti lety v českých kinech. Drasticky omezené rozpočty a obtížné realizační podmínky ovšem mladé filmaře nutí k větší nápaditosti. Režisér Aldo Tradozzi tak v dramatu Fleky (2011) odvypráví setkání traumatizované chorvatské dívky s temperamentní narkomankou na nočních záhřebských ulicích v rámci estetiky televizních seriálů. Smrt člověka na Balkáně (2012) režiséra Miroslava Momčiloviće se zase odehrává - bez jediného střihu - v prostředí jednoho bytu, kde na sebe muž těsně před sebevraždou namíří webovou kameru. Ta pak sleduje jeho sousedy a další osoby, které do bytu vstoupí…

Rumunský zázrak 

4 měsíce, 3 týdny a 2 dny

Zatímco nový post-jugoslávský film je na vzestupu, rumunská nová vlna má patrně svou největší slávu už za sebou. Pro mezinárodní filmovou scénu však byla podobným objevem, jako v 80. letech tchajwanský a v 90. letech íránský film. Rumunská kinematografie přitom na začátku tisíciletí prakticky zanikla - ekonomická recese ovšem paradoxně nabídla filmařům nová témata. Podobně jako kolegové z post-jugoslávských zemí, i Rumuni museli čelit nedostatku financí a nejrůznějším komplikacím ze strany státu. Soustředění na minimalistický styl provázela otevřená kritika režimu, vystupňovaná nástupem nové, neokomunistické vlády. V Rumunsku – na rozdíl od Československa, Maďarska či Polska – v 60. letech neexistovala žádná filmařská nová vlna, což nastupující filmaře zbavilo případných závazků vůči „slavné minulosti“. Nezajímala je ani nostalgie za životem v totalitě, typická pro starší generaci (a příznačná i pro mnohé české snímky). Pro nové rumunské filmaře je příznačná svoboda, s jakou využívají nejrůznější vypravěčské prostředky: nejdůležitější je pro ně totiž přiblížit se své představě pravdy, což pro diváka může být znepokojivé nebo vysloveně nepříjemné. Natáčení v reálu, dlouhé záběry a nároky na autentický herecký výraz tak těsně souvisejí s etikou. Tvůrce, narozené převážně v 70. letech, lákají sociální a politická témata, ale upínají se ke konkrétním, obyčejným hrdinům a jejich „prostým“ příběhům. 

Smrt pana Lazaresca

Zboží a prachy Cristia Puiua, které v roce 2001 novou vlnu odstartovalo, je tak road movie v pomalém tempu, v níž vyhozený student putuje postkomunistickým Rumunskem a marně hledá způsob, jak začít znovu. Hrdinové hořké komedie Západ (2002) režiséra Cristiana Mungia sní o novém životě za hranicemi, jejich mateřský kulturně-společenský prostor je ovšem pastí, ze které nelze uniknout: její mechanismus totiž destruktivně funguje v jejich vlastním myšlení. V Puiově Smrti pana Lazaresca, která v roce 2005 zabodovala v canneské sekci Jiný pohled, putuje nemocný stařec bukurešťskými nemocnicemi, ale protože si s ním nikdo neví rady, je nakonec vyhozen zpátky na ulici. Chorobné známosti, jež v roce 2006 realizoval Tudor Giurgiu, se otevřeně vyjadřují k intoleranci vůči homosexuálům. A v dramatu 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, které získalo v roce 2007 Zlatou palmu na MFF v Cannes, jsou dvě vysokoškolačky konfrontovány s nutností zařídit jedné z nich potrat, který byl v totalitním komunistickém státě nelegální. V bezvýchodné situaci se schopnější a čestnější z dívek stává obětí morálního a lidského selhání své kamarádky. 

Filantropica

Vynikající, těžce depresivní snímek, který natočil režisér Cristian Mungiu a který si našel cestu i do českých kin, není ovšem jediným titulem rumunské nové vlny, který se vrací k minulosti: Filantropica (2002) režiséra Nae Caranfila je temnou satirou na začátky rumunského kapitalismu. Drama Jak jsem strávila konec světa (2006) režiséra Cătălina Mitulescu se vrací až k událostem z prosince 1989, při nichž padl Ceauşescův diktátorský režim. Ve filmu 12:08 východně od Bukurešti, kterým v roce 2006 uspěl na MFF v Cannes Corneliu Porumboiu, je revoluce sledována skepticky, očima hned několika různých postav… 

Jako každé nové umělecké hnutí, i rumunská nová vlna se možná už vyčerpala – což ovšem neznamená, že nedávno zavedení tvůrci usnuli na vavřínech a že přestali usilovat o svou uměleckou pravdu. Na paty jim navíc šlapou další zajímaví autoři, kteří cítí potřebu vyjádřit se k neutěšené situaci soudobého Rumunska.

Řekové na scéně 

Chlapec, pojídající ptačí zob

„V Řecku je dnes složité úplně všechno, a oblasti filmu nebo třeba divadla nejsou výjimkou,“ podotýká Ektoraz Lygizos, který letos přivezl do hlavní soutěže MFF Karlovy Vary kontroverzní snímek Chlapec pojídající ptačí zob. V debutu divadelního režiséra mladičký, vyhladovělý hrdina v zoufalství ochutnává i vlastní sperma. „Jasně, můžete pracovat stejným způsobem jako my a jako většina ostatních v rámci naší filmařské generace – to jest nikomu za nic neplatit a neustále se někoho doprošovat. Umění vznikající za chudoby je určitou hodnotou. Jenže v žádném umění se už neobejdete bez profesionálního přístupu. A tyhle dvě věci se často vylučují.“ 

Z okraje města

Podobně jako jinde v jihovýchodní Evropě, i v Řecku ekonomická krize nastartovala a usměrnila nebývalé množství filmařské energie. Jednou z prvních vlaštovek nového řeckého filmu se stalo už v roce 1998 přistěhovalecké drama Z okraje města, které natočil Constantine Giannaris. Ocenění, kterých se filmům ze slunné Hellady v následujícím desetiletí začalo dostávat na mezinárodních festivalech, potvrdila zajímavost nového přístupu k realitě, opřeného o kritický pohled na minulost i přítomnost. Podobně jako v zemích bývalé Jugoslávie a v Rumunsku, i v Řecku ovšem většinové publikum dává přednost zábavě Made in Hollywood či oddechovým domácím snímkům před náročnějšími, uživatelsky vesměs dost nepříjemnými díly s uměleckým přesahem. Těm se však naštěstí dostává zaslouženého zájmu v zahraničí. Tato situace není nijak neobvyklá: provázela všechny „nové vlny“ (včetně té československé) už v 60. letech. 

Špičák Yorgose Lanthimose

Podobně jako „u sousedů“, ani mezi řeckými filmaři neexistuje žádný psaný manifest či program ani žádné společné téma, spíš ochota navzájem se podporovat – a pracovat s minimálními prostředky, třeba zadarmo a s přáteli, jen ve jménu vlastní umělecké vize. Realismus je přitom jen výchozím bodem, od kterého je možné se odrazit a experimentovat s nejrůznějšími formami. Osobní záležitosti přitom noví řečtí filmaři kladou nad politické a společenské - spíše než velké dějinné události je zajímají individuální příběhy. Téma „opravdové řeckosti" je jim lhostejné, jejich snímky jsou ironické a pochybovačné, pokud jde o zavedené systémy, a to v rámci rodiny, mezilidských vztahů či celé společnosti. Na MFF v Cannes si tak získal ocenění příběh jedné bizarní rodiny Špičák (2009), který vynesl režisérovi Yorgosi Lanthimosovi i nominaci na Oscara. Také Domovina (2010) Syllase Tzoumerkase, oceněná na MFF v Benátkách, představovala drsný útok na zažitou představu bytostně „dobré“ řecké famílie, pojatý jako příběh tří generací. 

Attenberg

„Jedna z věcí, jež nás spojují, je posedlost tématem rodiny,“ poznamenává režisérka Athina Rachel Tsangariová, která dospívající hrdinku svého vysoce ceněného filmu Attenberg (2010) vyslala zkoumat hlubinná tajemství „lidské fauny“. „Naše politika a ekonomika jsou v takových problémech proto, že fungují jako tradiční rodina: záleží jen na tom, s kým jste zrovna jedna ruka.“ Dalším tématem, které se v řeckém filmu ocitlo na pořadu dne, je logicky i hledání nové (mužské či ženské) totožnosti. V dramatu Strella (2009) vytváří režisér Panos Koutras nekompromisní verzi transsexuality a nabízí zcela nový rodinný model, což v tradičně pojaté řecké společnosti samozřejmě působí dost provokativně. Mužská krize a hledání vlastní identity jsou i středobodem Příběhu 52 (2008) Alexise Alexia. Kombinace fantasy, psychologického thrilleru a sci-fi vypráví o zamilovaném muži, který se pokouší vysvětlit záhadné zmizení své přítelkyně. 

Platónská akademie

Hrdina Platónské akademie (2009) pak šokovaně zjistí, že je albánského původu – a pokouší se zoufale dobrat své vlastní verze skutečnosti… Tragikomedie režiséra Filippose Tsitose, která získala ocenění na MFF v Locarnu, navzdory minimalistickému konceptu odhaluje zdroj filmařského zázraku, který se zrodil v jihovýchodní Evropě: skutečnost je jen jedna, ale existuje zřejmě nespočet způsobů, jak na ni nahlížet. Přestože jsou někdy pokřivené a podivné, může je zastřešit odvaha posuzovat své místo v ní bez předsudků a bez růžových brýlí. V tomto ohledu čeští filmaři za svými balkánskými kolegy slušně zaostávají – a mohou jim jen tiše závidět.

(Ač to zní trochu neuvěřitelně, tento text jsem napsala na výslovnou objednávku časopisu pro pány ForMen. Samotnou by mne nikdy nenapadlo se do toho plést. Přivítám zpřesnění a upozornění na chyby od  čtenářů, kteří dané problematice rozumějí.)