Kostra Vánoc: Láska nebeská

Milí čtenáři tohoto blogu, pravidelní i náhodní návštěvníci, chtěla jsem vám dnes u mne na zahradě vyfotit pozitivní obrázek. Přestože kolem poledne na chvíli vysvitlo slunce, je z toho nakonec jen  velmi osobní  odraz dnešního dne. Snad jsem vlastně - nechtěně - vyfotila takovou připomínku faktu, že na základní kostru Vánoc si každý může navěsit to, co musí a potřebuje. Takže vám přeju, ať si je letos ozdobíte po svém - takovým způsobem, aby to bylo příjemné vám i těm, které máte ve svém srdci.    

Hotovou mašinou na takové sdílení vánočních zázraků se ukazuje být Láska nebeská Richarda Curtise (včera byla k mání na Primě a kdo to prošvihl, může se u mne přihlásit o zápůjčku mého osobního DVD). Přitom si pamatuji, že jsme tenhle film před jedenácti lety vnímali v Cinemě trochu s rozpaky - šéfredaktorka Iva Hejlíčková, která je nekorunovanou českou specialistkou na klasické hollywoodské romantické komedie, tenhle film bez váhání odstřelila. Čas ovšem hraje ve prospěch Curtise, který je především vynikajícím žánrovým britským scenáristou. Tahle multiromantická komedie je rafinovanou variantou povídkového filmu, který bývá z hlediska divákova uspokojení nejčastěji jakousi formou přerušované a polygamní soulože. Prostupování a posilování jednotlivých příběhů ovšem vede k tomu, že v Lásce nebeské si skoro každý a skoro vždycky najde nějakou příběhovou linii, která ho momentálně nejvíc ukojí. Richard Curtis stvořil cosi jako zjitřenou vánoční encyklopedii, která možná s odstupem funguje stále lépe - s plným vědomím situací a postav  hluboce zakotvených v líbezně sladkobolném území kýče. Sem samozřejmě patří především všechny objekty touhy, které jsou v Lásce nebeské spravedlivě rozděleny na  ty zástupné, nedosažitelné, a na ty, které po jistém úsilí můžete získat.

Letos jsem v Lásce nebeské, která je důsledně pozitivním filmem, pro sebe nenašla žádný nadějný příběh, se kterým bych mohla splynout - kromě jediného, který neovlivňují žádné osobní, vztahové peripetie: impulsem k celému tomu vánočnímu tyjátru citů bylo totož trauma z 11. září 2001, a finální obraz plný objetí a polibků v letištní hale po šťastném doletu pro mne asi za všech okolností bude naplňovat představu dobra, které vzdoruje sobectví, zlovůli i náhodnosti.