Hobit: zase zpátky

Bilbo Pytlík (Martin Freeman) se
vydává na dlouhou cestu

Návrat krále v roce 2003 představoval triumfální závěr trilogie Pán prstenů: při oscarové nadílce pak inkasovat jedenáct zlatých sošek, což se zatím povedlo jen Ben Hurovi a Titanicu. Producent a režisér Peter Jackson tak úspěšně završil titánský úkol naservírovat divákům během tří tři velkofilmy inspirované kultovní trilogií J. R. R. Tolkiena. Svůj úspěch pak prolognoval v domácím kině, kde nabídl prodloužené verze svých snímků a opulentní bonusové dokumenty. Zajímavý King Kong a nepovedené Pevné pouto předvedly Jacksonovy limity, ale Pán prstenů jen do pokladen kin přinesl celosvětově 2,9 miliardy dolarů. Marketingově tedy nebyl důvod nepokračovat - zvlášť když na zfilmování čekal ještě Hobit (poprvé vyšel v roce 1937) - knížka, která se zrodila z příběhů, jež Tolkien vymyslel pro své děti, a která předznamenala pozdějšího, vážnějšího a myšlenkově i literárně ambicióznějšího Pána prstenů (vydaného v letech 1954-55). 1/

Zpohodlnělý hobit nejdřív odmítá
opustit rodné Dno pytle 

Knižní Hobit má charakter vyprávění pro děti (i když pohádkou rozhodně není), takže představuje dobrou přípravu na Pána prstenů, popularizujícího mytologické příběhy a hrdinské ságy, jimiž se Tolkien zabýval ve své vědecké práci. Nabídnout ovšem divákům adaptaci Hobita PO Pánovi prstenů byl tedy velice těžký úkol. Jacksonův původní scenáristický tým, obohacený o Guillerma del Tora (který sloužil také jako konzultant filmu), zvolil v dané chvíli zřejmě jedinou možnou cestu: změnu původního žánru. Z naivního a nevinného dětského příběhu se tak stala hrdinská fantasy, která využívá všech představitelných možností, aby působila jako plnokrevný prequel Pána prstenů. Podstata Hobita je totiž v tom, že Jackson a spol. se obracejí ke stejnému publiku, které oslovovali před deseti lety. V rámci strategie prequelů nemohli - jako George Lucas s druhou trilogií Star Wars - vzhledem k velkému časovému odstupu oslovit novou diváckou generaci a v průběhu tří filmů si ji "vychovat". A neměli tolik svobody, aby (jako Ridley Scott s Prometheem) začali svůj prequel úplně jinde a jinak. Známá literární předloha, kterou bylo třeba respektovat, tedy v tomto případě své adaptátory velmi silně omezovala. Pokud lze soudit z prvního filmu s podtitulem Neočekávaná cesta, dokázali nalézt dobrý kompromis.

Gandalf Šedý (Ian McKellen)
střeží bezpečnost Středozemě  

Je hloupost Hobitovi vyčítat , že nenabízí nic nového a překvapujícího (jak to činí mnozí recenzenti): v rámci marketingové i vypravěčské strategie je přece naprosto v pořádku, že pracuje s tím, co cíloví diváci znají. Tato strategie je navíc stejná jako u adaptace Pána prstenů: i tam diváci znalí knižních předloh dostali to, co očekávali, a Jacksonův hlavní přínos je v jeho schopnosti Tolkiena věrně ilustrovat filmem, nikoli v tom, že by na něm stavěl nějaké vlastní, osobité vize. Dost bych se divila, kdyby většinové publikum také u Hobita právě tohle nedokázalo ocenit 2/.

Bilbo se stává lupičem ve výpravě
za pokladem trpaslíků 

V rámci prvního filmu Jackson se svým týmem osvědčil velkou zručnost, když se v rámci dokonalé znalosti předlohy i své lásky k ní dokázal rozloučit s řadou "posvátných" motivů a prvků. Překlenovací můstek mezi předchozí filmovou trilogií a novým příběhem v úvodu představuje scéna náležející do Pána prstenů, v níž zestárlý Bilbo Pytlík (Ian Holm) spisuje svůj příběh pro synovce Froda a chystá se ke slavné oslavě svých narozenin. To znamená, že se ve filmu mihne hrdina známý z filmové trilogie v podání Elijaha Wooda. Příběh se pak vrací o šedesát let dozadu, kdy Dno pytle v Hobitíně obýval mladý Bilbo (Martin Freeman, který je určitě lepším a zralejším hercem než Wood, což představuje solidní emocionální základ pro celé vyprávění). Kromě Gandalfa (Ian McKellen), který do Tolkienova Hobita patří, jsou ovšem ve filmu implantovány i postavy z filmového Pána prstenů, členové Bílé rady - elfí královna Galadriel (Cate Blanchettová) a čaroděj Saruman (Christopher Lee).

Dva členové Bílé rady, kteří si
rozumějí: Galadriel a Gandalf 

Tak trochu ve stylu druhé trilogie Star Wars má příběh obyčejného, malého hrdiny, který se postupně mění ve "velkého" reka, jakousi "politickou" nadstavbu. Bílá rada totiž pečuje o bezpečnost Středozemě, ale Saruman ani elfí vládce Elrond (opět Hugo Weaving) nepřikládají žádnou váhu zprávám o nenápadně sílícím ohrožení, které jim na schůzku do Roklinky přináší Gandalf. Toto ohrožení přichází z různých stran a různými způsoby (jeden, zatím okrajový, z nich představuje i Nekromancer čili příští Sauron, který povstal v Dol Gulduru - v dalších dvou dílech se zřejmě můžete těšit na to, že uvidíte z jeho představitele Benedicta Cumberbatche víc než jen digitální stín). V rámci plánů a strategií vědoucích Gandalf vnímá i malou výpravu skupinky trpaslíků k Osamělé hoře, místu, kde kdysi bylo srdce trpasličího království a kde dnes drak Šmak střeží obrovský poklad nashromážděný v dávných časech. A v rámci Gandalfových plánů má momentálně klíčové místo právě hobit Bilbo Pytlík, který nijak nestojí o to, stát se hrdinou. Dojem nenápadně se blížící se apokalypsy se obtiskl do skutečnosti, že Hobit začíná jako humorný, fantazijní "dětský" příběh (dýchánek ve Dně pytle skoro nesnesitelně připomíná Mrazíka - a daleko k němu nemá ani setkání se zlobry), ale postupně získává vážnější a temnější tón.

Král bez království Thorin -
v podání Richarda Armitage
hlavní triumf Hobita

Neočekávanou cestu pak nese kupředu motiv ohroženého a ztraceného domova (jehož základy silně zazní i v Tolkienově díle): Bilbo nemůže zapomenout na svou útulnou hobití noru, a právě proto začíná chápat trpaslíky, což je národ vyhnanců žijící v diaspoře. Velmi silnou postavou je pak Thorin Pavéza, po rodové linii potomek trpasličích králů, který nesní ani tak o pokladu svých předků či teplu domácího krbu, ale o znovunastolení trpasličího království. Od první chvíle není hlavním triumfem filmů Freeman (jehož napůl komická, vrcholně sympatická kreace se dala celkem očekávat), ale právě pyšný, statečný a vznešený Thorin. Trpasličí král bez království nabízí v působivém podání Richarda Armitage všechno to, co jsme marně čekali od Aragorna v podání Vigga Mortensena. Protože v Jacksonově podání jsou trpaslíci pořádní, drsní chlapi, zaplesá při sledování Thorina v Hobitovi nejedno dívčí srdéčko (to moje alespoň plesalo mocně).

Glum (Andy Serkis + technologie
motion capture) - lepší než kdy dřív

Pokud jde o děj, snad neprozradím příliš, když řeknu, že Jackson provede v prvním filmu Bilba, Gandalfa a Thorina s jeho trpasličími boys setkáním se zlobry, protáhne ho Roklinkou a provede ho pod  Mlžnými horami plnými skřetů, kde Bilbo potkává podivného, kluzkého chlapíka, s nímž si vymění několik hádanek ve tmě (a odnese mu jistý navenek drobný, zlatý šmuk, který sehraje důležitou roli ve známých událostech). Přestože se hrdinové nakonec ocitnou na dohled Osamělé hory, čtenářům knihy je asi jasné, že téměř tříhodinová metráž prvního dílu se sune pozvolna, spíš jako dlouhá expozice věcí příštích, střádající témata, otázky a postavy pro další dva filmy (tímhle neduhem ostatně strádal i Prometheus).

Skřeti Jacksona odjakživa baví 

Co se změnilo oproti Pánovi prstenů, je především technologie - a právě ta "ilustrátora" Jacksona zjevně hodně baví. Asi je v něm přece jen ještě zasutý kus toho mladíčka, který své splatterové prvotiny experimentálně ňahňal vlastníma rukama, doma na koleně : nejnápaditější a nejosobitější pak jsou (stejně jako v Pánovi prstenů) trikové scény se skřety, vrrky a hromovými skalními obry (zlobři pro mne naopak byli tak trochu zklamáním). Samostatnou kapitolu pak samozřejmě tvoří Glum, protože vylepšená technologie motion capture dává naplno vyznít hereckému umění Andyho Serkise (který  mimochodem na filmu fungoval také jako režisér druhého štábu). Komorní scéna s hádankami ve tmě, během které je skutečný Freeman v živé interakci s digitálním Glumem, je tak nejspíš tím vůbec nejpůsobivějším, co Hobit nabízí. Což je zajímavé zjištění u filmu, který si zakládá na velkolepých panorámatech a velkoryse pojatých davových scénách.

Pokračování příště: bude
z Bilba hrdina?

Pokud jde o technologii, viděla jsem zatím jen verzi ve 3D s dabingem (na novinářské projekci). Dabing mne velmi rušil a velmi otravoval (asi ze všeho nejhorší jsou česky přezpívané písně) a jako balzám působily jen "jiné" jazyky, jimiž (s podtitulky sloužícími k překladu) mluví trpaslíci a elfové. Předpokládám, že o hodně lepší bude stará dobrá  2D verze s originálním zvukem - také proto, že po technické stránce Jackson svou novou technologii tak úplně nezvládl 3/. Zvláště při horizontálních pohybech kamery dochází k rozmazání a ve snaze všechno sledovat (nejen mne) po třech hodinách projekce pěkně bolela hlava a oči.

P.S. Připojuji zasvěcenější (a nadšenější) facebookový komentář Karla Ondrky alias Skejpra, který mi laskavě dovolil tady uveřejnit:

"Prvotní dojem je pochopitelně šok, protože dokud divák aktivně nevidí, jak se vlastně obraz chová (a on se opravdu chová jinak), nemá nejmenší tušení, co jej vlastně čeká a rozhodně nějakou dobu trvá, než se vjem usadí (pokud mu to divák dovolí a nebude se za každou cenu snažit najít důvody, proč ne, pochopitelně)..
Vyšší rozlišení obrazu (které JE znát, detailnost prakticky čehokoliv je neuvěřitelná) v kombinaci s dvojnásobnou vizuální informací dává vzniknout dojmu, že obraz je plnější, hmatatelnější. Díky tomu i 3D funguje mnohem intenzivněji a projevuje se to tím, že obraz se zdá býti větší, reálnější a více vystupující z plátna. I při standardní velikosti plátna tak působí mnohem více pohlcujícím dojmem. Především ale NEUVĚŘITELNĚ pomáhá digitálním efektům. Pamatuji si z 2D verze několik momentů, které byly trikově přinejmenším problematické, ne-li vyloženě odporné (Radagastova honička, koulení kamene při bitce se skřety v Mlžných horách, průlet orlů do údolí). Tyto momenty v HFR a ve 3D působí výrazně lépe (případ první), resp. naprosto bezproblémově (zbylé dva), taktéž Azog je neuvěřitelně hmotný, byť ve 2D působil nepříjemně digitálně. Glum je bezchybný.

Má to samozřejmě své limity, díky opticky rychlejšímu obrazu je HFR takřka nepoužitelný pro handheldy a jiné, subjekt implikující rozklepané záběry, stejně tak příliš velké detaily v první části filmů nepůsobí nejlépe. A naopak, čím klasičtější je záběrování a snímání, o to filmověji paradoxně výsledný obraz vypadá.

Od scény s troly, kdy jsem si plně navykl na nový standard, jsem se v podstatě už jen vezl a užíval si a pokud HFR znamená intenzivnější vizuální prožitek, smazání hranic mezi vizuálním kontaktem s předměty reálné a nereálné podstaty a zklidnění filmu, jako takového, jsem jednoznačně pro. Revoluci, kterou Cameron Avatarem načal, Jackson Hobitem dokončil...

Poznámky: 

1/  Dodatek pak představoval posmrtně vydaný Silmarillion zabývající se mytologií Středozemě, který má už spíš charakter čtenářsky nepříliš schůdného vědeckého díla. 

2/  V nadstandardních tržbách zřejmě nedokáže Hobitovi zabránit ani předpovídaný konec světa: 21. 12. bude za sebou mít už premiérový  víkend, během kterého se předpokládají rekordní zisky.     

3/ Digitální 3D kamery zaznamenávají akci v "revolučních" 48 snímcích za sekundu.  

The Hobbit: An Unexpected Journey
Nový Zéland / USA 2012, 166 minut, titulky (2D), dabing (3D)

Režie: Peter Jackson

Scénář: Fran Walshová, Philippa Boynesová, Peter Jackson, Guillermo del Toro

Kamera: Andrew Lesnie

Hudba: Howard Shore

Hrají: Martin Freemna (Bilbo Pytlík), Ian McKellen (Gandalf), Richard Armitage (Thorin), Ken Stott (Balin), Graham McTavish (Dvalin), Ian Holm (zestárlý Bilbo), Elijah Wood (Frodo), Andxy Serkis (Glum), Cate Blanchettová (Galadriel), Christopher Lee (Saruman), Sylvester McCoy (Radagast), Benedict Cumberbatch (Nekromancer)

Premiéra: 13. 12. 2012