Let: Protialkoholní agitka o polepšeném hříšníkovi

Kapitán Whip Whitaker (Denzel
Washington) má problémy 

Robert Zemeckis patří k prominentním americkým tvůrcům už celá desetiletí. Filmy typu Návratu do budoucnosti pomáhal v 80. letech formovat novou tvář Hollywoodu - a nápaditá tragikomedie Forrest Gump (1994) dokonce mu vynesla prestižního režisérského Oscara. Dramatem Let, které právě přichází i do českých kin, se jednašedesátiletý filmař vrací do hájemství hraného filmu. V uplynulých dvanácti letech totiž svůj talent vkládal do služeb nových technologií. Rodinné dobrodružství Polární expres (2004), adaptace severské ságy Beowulf (2007) a dickensovská podívaná Vánoční koleda (2009) sice pozoruhodným způsobem narušily hranice mezi hraným a animovaným filmem, zajímavého režiséra však proměnily v pouhého zručného pořadatele velkolepých digitálních manévrů. Zemeckis, který se stal nejdřív chráněncem a posléze komerčním souputníkem Stevena Spielberga, je tak typickým příkladem tvůrce, který v souboji s technologií poztrácel svá oblíbená témata i osobitý pohled na svět.

Přístroje selhávají a boží
prst se chystá udělit lekci 

V Letu se Robert Zemeckis snaží jakoby znovu nalézt sám sebe: podobně jako ve sci-fi Kontakt (1997), robinzoniádě Trosečník (2000) a manželském dramatu Pod povrchem (2000) nabízí většinovému publiku žánrový příběh, který se ubírá trochu jinými cestami, než bývá obvyklé. I do příběhu zkušeného zaměstnance aerolinek, který je vinou závislosti na alkoholu vyšetřovaný kvůli letecké havárii, proniká lehce filozofující kontext, příznačný pro většinu Zemeckisových filmů. Stejně jako v trilogii Návrat do budoucnosti, černé komedii Smrt jí sluší (1992), Forrestu Gumpovi, Kontaktu nebo v Trosečníkovi se i v Letu do popředí dostává otázka, jak člověk dokáže využít čas, který mu byl vyměřen – a jak dokáže změnit svůj život k lepšímu. Hravost a jistá nedořečenost, které provázely Zemeckisovy nejlepší práce, však tentokrát ustoupily polopatičnosti. Právě v této souvislosti je dost zvláštní, že scenárista Letu, John Gatins, se bude z neděle na pondělí ucházet o tak prestižní filmové ocenění, jakým je Oscar. 

Koncept vyprávění založený na zajímavě rozehraném nápadu se totiž nečekaně rozpadá, takže z ambiciozního projektu se stává jen lehce nadprůměrná podívaná. Let přitom skutečně měl potenciál stát se jedním z nejzajímavějších amerických titulů posledních měsíců – nejen kvůli bravurně, realisticky natočené scéně letecké havárie, v níž Zemeckis nenápadně využívá právě svých obrovských zkušeností s digitálními triky.

Ušlechtilost jako cesta do pekel 

Narkomanka Nadine (Kelly Reillyová)  se
Whipovi marně snaží pomoct

Let stojí a padá s postavou hlavního hrdiny, Williama „Whipa“ Whitakera, zkušeného profesionála středního věku, který se během rutinní cesty z Orlanda do Atlanty musí vypořádat s bouří a posléze s totálním kolapsem palubní techniky. Whipovi se nakonec povede zabránit havárii díky šílenému nápadu: pád neovladatelného stroje zbrzdí tím, že ho otočí vzhůru nohama. Přistání na zelené louce poblíž venkovského kostelíku se ovšem neobejde bez ztrát na životech. Whip je pro veřejnost hrdinou, který zachránil životy 96 osob, lékaři však zjistí, že letadlo pilotoval pod silným vlivem alkoholu a drog. Kapitán musí vypovídat před vyšetřovací komisí, která nebude zkoumat jeho hrdinství, ale to, že při havárii zahynulo šest osob. Do příběhu založeného na paradoxu vstupuje hrdinova neschopnost přestat pít a krásná narkomanka se spasitelskými sklony Nicole (Kelly Reillyová). Ani občasné zásahy ultrasympatické postavy rozevlátého drogového dealera v podání Johna Goodmana pak nezabrání tomu, aby se nejednoznačná úvaha o vině, trestu a případné boží ťafce provinilému muži nepřeklopila v banální vyprávěnku. 

John Goodman si zahrál postavu,
která jako by uprchla z filmů
bratrů Coenových 

Když vyloučíme možnost, že na financování Letu se tajně podílel spolek Anonymní alkoholici, vypadá to, že nad snahou vyhnout se osvědčeným vypravěčským klišé zase jednou zvítězila pragmatická touha naplnit pokladny kin nějakým předvídatelným a bezpečným způsobem. Což je ten druh neléčitelné závislosti, kterou trpí už z podstaty většina hollywoodských producentů. Našinec se ani neodvažuje představovat si, jak by film dopadl, nebýt Denzela Washingtona (který díky svému hereckému výkonu za pár dní možná získá už svého třetího Oscara). Washington v roli Whipa rozehrává celou škálu nenápadně odporných rysů, které divákovi umožňují udržet si od v zásadě sympatického a lidsky omylného hrdiny mírný odstup a současně mu držet palce. 

Když ovšem nad nad šťavnatým, napínavným a ambivalentním lidským dramatem začne vítězit slzavá pseudoušlechtilost, možná zatoužíte po tom, aby se hrdina tohoto filmu radši upil k smrti. 

Let / Flight 
USA 2012, 138 minut, titulky
Režie: Robert Zemeckis 

Scénář: John Gatins

Kamera: Don BUrgess

Hudba: Alan Silvestri 

Hrají: Denzel Washington (Whip), Kelly Reillyová (NIcole), John Goodman (Harling Mays), Don Cheadle (Hugh Lang), Bruce Greenwood (Charlie), Nadine Velazquezová (Katerina)
Premiéra: 21. 2. 2013 

(Tento text jsem napsala pro Lidové noviny, kde také vyšel. Za možnost uveřejnit ho i zde děkuji.)

Hodnocení pro ty, kteří jsou líní číst text: Palec horizontálně