Paměti: Můj život s Luisem Buñuelem

Luis Buñuel, jeho hvězda Moreauová -
a jeho manželka Jeanne

Manželky filmařských legend mívají zvláštní postavení: nikdy nebo jen krátce jsou jejich opěvovanými múzami, i když své partnery v soukromí podporují celá dlouhá desetiletí. (Ať mám proti komedii Hitchcock jakékoli výhrady, ukazuje na vztahu Alfreda a jeho Almy docela pěkně rovnováhu, která v podobném vztahu může nastat.) Zazářit v manželově díle mají šanci spíš ideály a sny, případně vanilkově sladké a bezproblémové milenky, představované ve filmech hereckými hvězdami. Manželka je jen kýmsi obyčejným a všednodenním, kdo géniovi rodí děti, vaří, utváří a opečovává rodinný prostor a trpělivě snáší partnerovy rozmary, excesy i případné zrady. Jeanne Buñuelová (1908-1994) byla  dokonalým příkladem takové životní partnerky - což znamenitě  ilustrují její paměti Můj život s Luisem Buñuelem, které u nás na sklonku loňského roku vyšly péčí nakladatelství Casablanca (graficky krásně vypravenou knížku si - za 160 Kč včetně poštovného - můžete podobně jako já zakoupit zde na webu nakladatele).

Paříž, 1925

Kniha, nad níž bděla spisovatelka Marisol Martín del Campoová, je pěkným doplňkem Buñuelových pamětí Do posledního dechu (napsaných v roce 1982 - u nás poprvé vyšly v roce 1987, ale toto i další vydání jsou považovány za rozebrané). S pamětmi slavnému režisérovi (1900-1983) zase pomáhal jeho přítel a spolupracovník, scenárista Jean-Claude Carrière. Jeanne Rucar de Buñuel (1908-1994) své memoáry napsala několik let po manželově smrti, coby poloslepá, osamělá dáma, a nelze si nevšimnout, že závěrečná kapitola bolestivě souzní s poslední kapitolou Buñuelových pamětí. Jinak se ovšem obě knihy prakticky neprolínají: Luis a Jeanne byli manželi třiapadesát let, ale žili vlastně životy, jež byly zvláštním způsobem paralelní. Slavný režisér svou krásnou a inteligentní ženu sice miloval, ale naprosto  striktně ji uzavíral do domácího prostoru, kde ji celá desetiletí cílevědomě separoval od svého "mužského", intelektuálního života: od svých přátel, názorů i knih, které četl...  Jeanne, která směla s Luisovými syny chodit na natáčení a hostiti jeho spolupracovníky, se tak musela pod manželovým přísným dohledem vzdát gymnastiky i klavíru, záliby ve vázání knih i návštěv svých přítelkyň. Povoleno jí bylo šití a vyšívání (a finále Buňuelova posledního filmu, Tajemného předmětu touhy, ve kterém žena sceluje zakrvácenou, potrhanou krajku, tak nabývá zvláštního, intimního kouzla.)     

Mexiko, 70. léta 

"Doma bylo všechno normální: neumývali jsme si nohy v krvi ani jsme si neotevírali nožem sítnici," objasňuje Jeanne s lehkou ironií konzervativnost buňuelovského rodinného zázemí, odkazujíc na "skandální" scény z manželových filmů. O těchto filmech se ovšem v její knížce téměř nic nedočtete (což ostatně shodně platí i o knížce Do posledního dechu). Zatímco Buñuelovy filmy jsou (dodnes) myšlenkově buřičskými a vypravěčsky překvapivými díly, u rodinného krbu, stěhovaného v průběhu let mezi Španělskem, USA, Mexikem a Francií, se slavný režisér projevoval jako starosvětský hispánský macho. A Jeanne to naprosto akceptovala, přestože název její knihy odkazuje k jednom z mála ústrků, které Luisovi nikdy nezapomněla - tomu, že ji manžel odtrhl od jejího milovaného klavíru...

Buñuel věnoval své paměti Jeanne, od jejíhož narození bychom za necelé tři týdny mohli napočítat sto pět let. Kdyby se nenarodila 29. února - což je asi typické pro "neviditelnou manželku", která tak trpělivě, láskyplně a silně neexistovala v životě Luise  Buñuela.


Jeanne Rucar de Buñuel:
Vzpomínky ženy bez piana
Můj život s Luisem Buñuelem

Překlad: Eva Hrozková
Doslov, který pro české vydání napsal Juan Luis Buñuel, přeložil Václav Žák
Vydalo nakladatelství Václav Žák - Casablanca, Praha 2012
163 stran