Vymahač dluhů Kang-do se neštítí sexuálního násilí |
Plakát propagující Pietu odkazuje k Michelangelovi |
V úvodním titulku renomovaný tvůrce své nové dílo uvádí jako „osmnáctý film Kima Ki-duka“. Což není jen prostá informace, ale zřejmě i upozornění, že máme co do činění se sebe-vědomým uměleckým dílem, přímo navazujícím na celý komplex předchozí režisérovy tvorby. Kim Ki-duk se v Pietě vrací především k těm svým snímkům, které byly pevně ukotveny v konkrétním sociálním kontextu a které jsou většinou známé i návštěvníkům českých artových kin či divákům MFF Karlovy Vary. Podobně jako filmy Ptačí klec (1998), Pobřežní hlídka (2002) nebo 3-Iron (2004) vyhlíží i Pieta jako příběh uražených a ponížených chudáků, kteří se pokoušejí – podle režisérových slov – nalézt boží milost. Název filmu pak podle jeho tvůrce odkazuje ke slavné Michelangelově soše truchlící panny Marie, držící na klíně tělo ukřižovaného Krista.
Navzdory těmto mírumilovně a přehledně vyhlížejícím katolickým kontextům je ovšem Pieta pro diváka velmi drsným zážitkem: soustřeďuje se totiž záměrně na popisy explicitní brutality, sexuálního násilí, mrzačení, ponižování a zvrácenosti. Středobodem vyprávění navíc není hrdina, s nímž by divák mohl jeho utrpení prožívat, ale naopak původce zla – cynický, frustrovaný a násilnický vymahač dluhů Kang-do, který terorizuje uličku chudých řemeslníků v chudinské čtvrti jihokorejské metropole Soulu. Ani taková volba protagonisty není v Kim Ki-dukových filmech ničím výjimečným – naopak tvoří svébytný, uživatelsky nepřátelský kolorit, který je od režisérovy tvorby neoddělitelný.
Ostatní postavy jsou jen trýzněnými, zoufalstvím a pudy zmítanými ubožáky, s nimiž lze jen obtížně soucítit. Výjimku tvoří elegantní žena středních let Mi-sun, která se jednoho dne nečekaně vnutí do hrdinových dveří a energicky se tam ujme špinavého nádobí, tvrdíc, že je ztracenou matkou, která Kang-doa opustila po jeho narození. Sadomasochistický vztah, do kterého záhadná cizinka Kang-doa zatáhne, má ovšem své vysvětlení: v širším smyslu jde o zásadní životní lekci, která má hrdinu změnit. Do realisticky působícího světa jsou tak zasazeny modelové figury, které se svými extrémními motivacemi působí – navzdory snahám svých zajímavých hereckých představitelů - vykalkulovaně a neživotně.
Martyrský kýč
Martyrský kýč
Mi-sun se nechává ponižovat |
V roce 2011 objel Kim Ki-duk festivalový svět s celovečerním dokumentem Arirang */, kde prezentoval svou momentální existenciální krizi: nutil diváka, aby se díval na to, jak bydlí v zimě v chatrné chatrči, kálí do sněhu a na patách má krvavé, mokvající puchýře. Snímek byl nesen na křídlech hysterického martyrského pocitu, který je vlastní řadě režisérových fiktivních hrdinů. Kang-do (kterého ztělesnil nepříliš známý korejský herec Lee Jeong-jin) je pak jakýmsi vypjatě odporným, zločineckým alter-egem svého tvůrce. Anti-hrdina, který zprvu nemá se svým okolím nejmenší slitování, se pod vlivem odhodlaně masochistické Mi-sun postupně mění: překlápí svou pozici mučitele do role trpícího spasitele, ale není přitom o nic sympatičtější.
Masochistka se sadistou: rodinná pohoda |
Kim Ki-dukovi ovšem nejde jen o svérázný „náboženský“ komentář ke světu, za jehož zločiny jsme podle něj všichni spoluzodpovědni. Kang-do není největším zloduchem ve vyprávění: tím je samotný společenský systém. Hrdina pracuje pro lichváře, v centru jeho pozornosti jsou peníze a jeho oběti jsou paralyzovány děsivě narůstajícími dluhy, vzniklými kvůli nekřesťanským úrokům. Mikrosvět, který Kang-do vytvořil a který neústupně a násilně udržuje v chodu, je podle všeho metaforou kapitalismu.
Pieta tak v rámci jednoho vyprávění umně obsáhne hned dvě klíčová témata vztahující se ke krizi moderní civilizované společnosti: duchovní prázdnotu a organizovanou honbu za mamonem. Místo živého, přesvědčivého obrazu světa ovšem dostáváme prvoplánový, samožerný, duchovní kýč, který je ovšem velmi působivě natočený a rozhodně diváka zasáhne (pokud po deseti prubířských minutách projekce neuteče z kina).
*/ O Arirangu jsem dost rozhorleně z Karlových Varů blogovala tady.
Pieta
Jižní Korea 2012, 104 minut, titulky
Jižní Korea 2012, 104 minut, titulky
Scénář a režie: Kim Ki-duk
Kamera: Jo Young-Jik
Hudba: Park In-young
Hrají: Lee Jeong-jin (Kang-do), Jo Min-soo (Mi-sun), Kang Eunjin (Hoon-Chulova manželka), Kim Jae-rok (mnich), Jin Yong-Ok (prodavač v kolečkovém křesle)
Premiéra: 31. 1. 2013
Hodnocení pro čtenáře líné číst text: palec dolů
Hodnocení pro čtenáře líné číst text: palec dolů
Žádné komentáře:
Okomentovat