Prohledat tento blog

úterý 5. února 2013

Pieta: Duchovní kýč v artovém stylu

Vymahač dluhů Kang-do se neštítí
sexuálního násilí
Jihokorejský režisér Kim Ki-duk je v dvaašedesáti letech ceněným artovým filmařem, který svou existenci neopírá o své domácí diváky, ale o mezinárodní festivalovou sféru. Tvorbu tohoto autora v uplynulých letech charakterizovala především apartní vyprázdněnost - i do českých kin se ovšem nyní dostává film Pieta, jíž se Kim Ki-duk oklikou vrací ke svým starším, autentičtějším dílům. Snímek loni ocenila hlavní porota na prestižním MFF v Benátkách nejvyšší cenou – Zlatým lvem.

Plakát propagující Pietu odkazuje
k Michelangelovi
V úvodním titulku renomovaný tvůrce své nové dílo uvádí jako „osmnáctý film Kima Ki-duka“. Což není jen prostá informace, ale zřejmě i upozornění, že máme co do činění se sebe-vědomým uměleckým dílem, přímo navazujícím na celý komplex předchozí režisérovy tvorby. Kim Ki-duk se v Pietě vrací především k těm svým snímkům, které byly pevně ukotveny v konkrétním sociálním kontextu a které jsou většinou známé i návštěvníkům českých artových kin či divákům MFF Karlovy Vary. Podobně jako filmy Ptačí klec (1998), Pobřežní hlídka (2002) nebo 3-Iron (2004) vyhlíží i Pieta jako příběh uražených a ponížených chudáků, kteří se pokoušejí – podle režisérových slov – nalézt boží milost. Název filmu pak podle jeho tvůrce odkazuje ke slavné Michelangelově soše truchlící panny Marie, držící na klíně tělo ukřižovaného Krista. 

Hledání  boží milosti skrz
záporného hrdinu
Navzdory těmto mírumilovně a přehledně vyhlížejícím katolickým kontextům je ovšem Pieta pro diváka velmi drsným zážitkem: soustřeďuje se totiž záměrně na popisy explicitní brutality, sexuálního násilí, mrzačení, ponižování a zvrácenosti. Středobodem vyprávění navíc není hrdina, s nímž by divák mohl jeho utrpení prožívat, ale naopak původce zla – cynický, frustrovaný a násilnický vymahač dluhů Kang-do, který terorizuje uličku chudých řemeslníků v chudinské čtvrti jihokorejské metropole Soulu. Ani taková volba protagonisty není v Kim Ki-dukových filmech ničím výjimečným – naopak tvoří svébytný, uživatelsky nepřátelský kolorit, který je od režisérovy tvorby neoddělitelný. 

Ostatní postavy jsou jen trýzněnými, zoufalstvím a pudy zmítanými ubožáky, s nimiž lze jen obtížně soucítit. Výjimku tvoří elegantní žena středních let Mi-sun, která se jednoho dne nečekaně vnutí do hrdinových dveří a energicky se tam ujme špinavého nádobí, tvrdíc, že je ztracenou matkou, která Kang-doa opustila po jeho narození. Sadomasochistický vztah, do kterého záhadná cizinka Kang-doa zatáhne, má ovšem své vysvětlení: v širším smyslu jde o zásadní životní lekci, která má hrdinu změnit. Do realisticky působícího světa jsou tak zasazeny modelové figury, které se svými extrémními motivacemi působí – navzdory snahám svých zajímavých hereckých představitelů - vykalkulovaně a neživotně.

Martyrský kýč 

Mi-sun se nechává ponižovat 
V roce 2011 objel Kim Ki-duk festivalový svět s celovečerním dokumentem Arirang */, kde prezentoval svou momentální existenciální krizi: nutil diváka, aby se díval na to, jak bydlí v zimě v chatrné chatrči, kálí do sněhu a na patách má krvavé, mokvající puchýře. Snímek byl nesen na křídlech hysterického martyrského pocitu, který je vlastní řadě režisérových fiktivních hrdinů. Kang-do (kterého ztělesnil nepříliš známý korejský herec Lee Jeong-jin) je pak jakýmsi vypjatě odporným, zločineckým alter-egem svého tvůrce. Anti-hrdina, který zprvu nemá se svým okolím nejmenší slitování, se pod vlivem odhodlaně masochistické Mi-sun postupně mění: překlápí svou pozici mučitele do role trpícího spasitele, ale není přitom o nic sympatičtější. 

Masochistka se sadistou:
rodinná pohoda 
Kim Ki-dukovi ovšem nejde jen o svérázný „náboženský“ komentář ke světu, za jehož zločiny jsme podle něj všichni spoluzodpovědni. Kang-do není největším zloduchem ve vyprávění: tím je samotný společenský systém. Hrdina pracuje pro lichváře, v centru jeho pozornosti jsou peníze a jeho oběti jsou paralyzovány děsivě narůstajícími dluhy, vzniklými kvůli nekřesťanským úrokům. Mikrosvět, který Kang-do vytvořil a který neústupně a násilně udržuje v chodu, je podle všeho metaforou kapitalismu. 

Pieta tak v rámci jednoho vyprávění umně obsáhne hned dvě klíčová témata vztahující se ke krizi moderní civilizované společnosti: duchovní prázdnotu a organizovanou honbu za mamonem. Místo živého, přesvědčivého obrazu světa ovšem dostáváme prvoplánový, samožerný, duchovní kýč, který je ovšem velmi působivě natočený a rozhodně diváka zasáhne (pokud po deseti prubířských minutách projekce neuteče z kina). 

*/ O Arirangu jsem dost rozhorleně z Karlových Varů blogovala tady.

Pieta
Jižní Korea 2012, 104 minut, titulky 

Scénář a režie: Kim Ki-duk 
Kamera: Jo Young-Jik
Hudba: Park In-young
Hrají: Lee Jeong-jin (Kang-do), Jo Min-soo (Mi-sun), Kang Eunjin (Hoon-Chulova manželka), Kim Jae-rok (mnich), Jin Yong-Ok (prodavač v kolečkovém křesle)
Premiéra: 31. 1. 2013

Hodnocení pro čtenáře líné číst text: palec dolů

Žádné komentáře:

Okomentovat